ALFA SAVCI II – část pátá: V Řecku rychle a jistě končím

Pátá část Alfa Savců dvojky uzavírá várku prvních pěti kapitol, který opět zdarma posílám mezi nejžíznivější kultisty a okolojdoucí čtenáře. Materiálu mám v tuhle chvíli napsanýho mnohem víc, ale mám rád náskok!
Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem

Část pátá

V Řecku rychle a jistě končím

Svíral jsem volant a z koutku do koutku převaloval cigáro.

Čekal jsem na místě odkud jsem viděl na příjezdovou cestu ke skladu, kde na vysvobození čekaly unesený děti. To místo bylo ideální – já z něho viděl dobře, naopak mě by na něm nikdo nehledal. Odjel jsem odtamtud teprve po tom, co jsem viděl po cestě jet sanitky a policejní doprovod. Před nima tam nejelo nic.

Ulevilo se mi.

Slušná emoční změť. 

Radost z toho, že děti žily, radost z toho, že se Ida postarala, aby na místo činu dorazili včas ty správný lidi.

Jenže krom radosti mi začalo docházet, že jsem udělal takový věci, že následků nezdrhnu nikdy.

Vraždou Koustoulase jsem to začal, krvavou výmalbou ve skladu jsem přilil do ohně po litrech oleje…

Byl čas zmizet.

Jel jsem tak akorát dlouho.

Palubka ukazovala 3:17, když jsem zastavil na nějaký pumpě za nějakým městem. Nevím, jak se to tam jmenovalo. Vím, že tričko Dystopia už jsem neměl přes obličej jako kuklu, ale normálně oblečený na těle, to si vybavuju. Jak jsem měl z trička předtím uvázanou kuklu, tak schytalo krvavý cákance, ale teď roztažený na těle to vypadalo jako nějaká blbá nevinná batika.

Víš, někdy dělám instinktivně věci, co nepodléhaj nějaký větší přemýšlivost, ale jdou mi k dobru. Třeba jako na tý pumpě.

Nohou jsem si k sobě přihrál kyblík s vodou a stěrkou na mytí skel. Mezi autem a stojanem na tankovací pistole vzniklo útulný a hlavně dobře krytý místo. V kýblu jsem si smyl krev z kloubů a předloktí, kamery viděly možná tak moje záda. Tím lehce chemickym roztokem jsem si pro jistotu opláchl i xicht.

Když jsem si pak šel dovnitř pro kafe, na jazyku jsem cejtil chemickou pachuť saponátu.

Potom jsem odjel a když jsem si zase našel příhodně prázdný místo, zastavil jsem. Motor jsem nechal běžet a sedl si na kapotu. Kouřil jsem a díval se k měsíci. Měl jsem pocit, že krvelačnej netvor ve mě spokojeně předl. Ten můj pocit, to byla těžce dolehnuvší lehkost, nasycení krví a spokojenost.

Vydrželo to tak dlouho, než jsem odemkl displej a začal si číst přijatý zprávy.

Několik zpráv mi poslala Ida, ale jen jsem je přeletěl pohledem. Od hodiny a minuty, kdy jsem jí do telefonu řekl, že jsem našel Emilii a že ona a další děti potřebují transport, mi neposlala nic. Do tý doby vlastně jen vyšilovala.

Větší vzrůšo mě ovanulo ze tří stručnejch zpráv od Alice. První mi poslala jen pár hodin po tom, co jsem zgargoyloval Kostoulase. Druhou po čtyřech hodinách a třetí po šesti. V první psala, že mám na sobě hodně očí, ať se sklidním, ať se ozvu a že jsem debil. V druhý bylo už jen, ať se ozvu a že jsem debil. Ve tření mi psala jenom: debile.

Kašlal jsem na to.

Mám se pochcat z řeckejch nebo jakejchkoli jinejch fízlů? Neposral jsem se z LKNZ a neposral jsem se ani z démona, tak si teď přece nebudu chcát do kalhot z nějaký nezřetelný hrozby.

Jsem velkej silnej upíří zmrd a víme to ty i já.

Odmítám se s čímkoli prcat.

Anastázie mi nenapsala nic, ale stejně jsem zavolal nejdřív jí. Pozdravil jsem ji a oznámil, že mám hotovo. Zeptala se, jak moje mise dopadla. Tak to nazvala: mise. Já jí popsal v pár větách, že to, co jsem chtěl udělat, se mi udělat povedlo. Vyjádřil jsem politování nad skutečností, že i když jsem konal důsledně a pomohl jsem mnoha lidem, v poměru vůči všemu přítomnýmu zlu to je žalostně málo. V telefonu bylo pak chvíli ticho, než se zeptala, co budu dělat dál.

Řekl jsem, že se kalím jako ocel, že logická nenávist je můj pohon, že v dupání po krku těch nejodpornějších zmrdů musím pokračovat, že jako upír–vegetarián žít nedokážu, že potřebuju pít krev a že budu pít krev jen z vaků nebo z těl právě takových nejodpornějších zmrdů, na kterých vykonám spravedlnost.

Opět bylo chvíli ticho a pak mi oznámila, že je na cestě na letiště, že musí do Egypta, že to je vážný a důležitý a že už na mě teď nemá moc času. Zeptala se už jen, jestli vím konkrétně, po kom půjdu teď. Trochu jsem čekal, že mi spíš bude klást na srdce, abych se uklidnil a ať už sám nic nepodnikám, ale taková Anastázie nebyla. Ještě víc mi v našem telefonátu chybělo něco v tom smyslu, že jí chybím, že mě má ráda, nebo že jsem dobrej, protože jsem udělal, co jsem udělal. Led z její duše jsem cítil i z telefonu, mrazilo mě z ní v zádech, toužil jsem po sebemenším náznaku náklonnosti, ale nedostal jsem ho. Ne že bych ho necítil… ale tolik jsem toužil po potvrzení…

A tak jsem jen řekl, že chci zpátky do Česka a že se chci zaměřit na to svinstvo, co jsme odhalili na Burghausenu. Že chci jít po lidech z LKNZ a SCUTEX, že tam se teď vidím. Řekl jsem, že to nechci dělat sám, že si uvědomuju, jak vážný to je. Chtěl jsem říct víc, ale Anastázie mě přerušila slovy, že jsem moc mladej na to, abych to naplno chápal a ať jsem v kontaktu s Alicí, dokud se ona nevrátí. Potom hovor ukončila s tím, že víc času nemá a to bylo vše.

Tou poznámkou o mým mládí mě namíchla, ale neurazil jsem se. Jen jen se zařekl, že moje činy znova dokážou, že věk není zásluha a že já jsem hráč, se kterým se prostě musí počítat za všech okolností.

S povzdechem jsem vykouřil další cigáro.

Ach jo kurva.

Proč já?

Zavolal jsem Alici.

Říkala mi zlato a brouku a měla radost, že žiju. Nad popisem toho, co jsem udělal, div nejásala. Jasně, přehrávala to – v duchu určitě věděla, že vše je ve skutečnosti mnohem vážnější. Ale ta její srdečnost mi vykouzlila úsměv na obličeji – na tom samým xichtu, co se nejčastěji mračil nebo šklebil. Beztak byly moje matky krve domluvený a jedna hrála zlýho fízla a druhá hodnýho… Já věci beru a bral jsem tak, jak přichází – co taky dělat jinýho, že jo?

Důležitý je, že jsem obě moje matky krve miloval.

S Alicí jsme se domluvili, že se setkáme do čtyřiadvaceti hodin na místě, který teprve určíme. Já měl jeden jedinej požadavek: nepojede sama. Trochu se divila, ale řekl jsem jí, že se jí bude její spolujezdkyně líbit. To v Alici probudilo zvědavost a řekla mi, ať se teda předvedu a ať dám instrukce. Poslali jsme si pusu a když jsem hovor ukončil, svět se zdál trochu příjemnějším místem pro život.

Teď jsem musel zavolat Idě.

Nepustil jsem ji ke slovu. Řekl jsem, že jsem to při záchraně Emilie přehnal a že musím pryč, že mám ruce od krve a víc pozornosti, než by se mi líbilo. Vychrlil jsem na ni, že bych jí rád viděl a něco jí ještě řekl, než uteču z Řecka pryč. Hned na to jsem jí řekl, že jí zařídím odvoz přímo na setkání se mnou, že se pobavíme a že naše životy se zase rozdělí. Nedal jsem Idě prostor reagovat do telefonu. Příliv slov jsem ukončil předáním informace o tom, v kolik a kde má v Soluni čekat, pokud chce, aby ji nabrala moje několik století stará (to jsem jí fakt řekl) spojka jménem Alice Tarabotti a odvezla ji za mnou. Pak jsem řekl čau a hovor típnul.

Ještě to stálo pár telefonátů mezi mnou a Alicí, ale nakonec jsme se potkali ve směru k Řecko Albánský hranici – já, Alice a Ida.

To porno, co jsme zažili před útěkem přes hranice zaslouží sólo část.

_______________________

Další část zveřejním už brzo

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem