Mírová fata morgána

Úvod

Listopad 2025 měl podle Bílého domu zřejmě vstoupit do učebnic diplomacie jako měsíc, kdy zbraně na východě Evropy konečně utichnou. Měl to být triumfální návrat „Realpolitiky“, moment, kdy transakce zvítězí nad ideologií a velmoci nadiktují světu stabilitu. Místo toho dostaneme, to, co jsme v tomto roce už několikrát. “Jednání” a “dohodu”, kterou Kreml odmítne.

Zatímco titulky světových médií v posledních týdnech hystericky spekulovaly o parametrech „velkého dealu“ a „Trumpově mírovém plánu“, realita v rozhodovacích centrech nám podává vcelku odlišný obrázek.

Není to příběh o konvergenci zájmů a hledání kompromisu. Je to kronika strategické paralýzy ve Washingtonu, chladnokrevného maximalistického kalkulu v Moskvě a institucionálních problémů v Kyjevě. Když se podíváme pod povrch diplomatických deklarací na tvrdá data z posledních dnů, od personálních skandálů v Bílém domě přes uniklé nahrávky ruských vyjednavačů až po razie v kyjevské vládní čtvrti, vidíme jasný závěr. Mír není blíž. Naopak, strukturální podmínky pro jakoukoliv udržitelnou dohodu fakticky přestaly existovat. Směřujeme do zimy, která nebude o podávání rukou, ale o testu odolnosti systémů, které mají silné vnitřní nedostatky.

Bílý dům aneb institucionální lobotomie

Základní podmínkou pro to, aby Spojené státy mohly fungovat jako efektivní arbitr nebo vymahač míru v globálním konfliktu, je vnitřní jednota a institucionální paměť. Velmoc musí mluvit jedním hlasem, který je podložen věrohodnou hrozbou síly. Trumpova administrativa však připomíná spíše rozhádanou správní radu před nepřátelským převzetím než geopolitického hegemona. To, co sledujeme, není sofistikovaná strategie „dobrého a zlého policajta“, která by mohla zmást protivníka. Je to vnitřní “válka” frakcí, která paralyzuje americkou akceschopnost a provádí na americké zahraniční politice de facto institucionální lobotomii.

Na jedné straně barikády se zakopalo křídlo „transakčních nihilistů“, vedené prezidentem a viceprezidentem a jejich prodlouženou rukou, zvláštním vyslancem Stevem Witkoffem. Jejich přístup k válce je ryze účetní. V jejich vidění světa není Ukrajina strategickým partnerem, ale toxickým aktivem v rozvaze, „distressed asset“, kterého je třeba se zbavit s minimálními náklady, aby se uvolnily kapacity pro domácí kulturní války a konfrontaci s Čínou.

Původní 28bodový plán, který fakticky akceptoval ruské územní zisky výměnou za vágní sliby a zrušení sankcí, byl jejich dítětem. Byl to plán sepsaný nikoliv ve spolupráci s vojenskými stratégy, ale v kooperaci s ruskými finančními kruhy okolo Kirilla Dmitrijeva.

Proti nim se však na poslední chvíli zformovala opozice „institucionalistů“ v čele s ministrem zahraničí Marcem Rubiem. Ti si uvědomují, že kapitulace Kyjeva převlečená za mír by znamenala konec americké kredibility v Evropě a pozvánku pro Čínu na Tchaj-wanu. Jejich zoufalá intervence v Ženevě, kde se pokusili 23. listopadu revidovat původní plán na „19bodovou verzi“ obsahující bezpečnostní záruky a odmítnutí formálního uznání anexe, nebyla jen diplomatickou korekcí. Byla to přímá sabotáž Witkoffovy/Vanceovy strategie.

Výsledkem tohoto střetu je strategická nefunkčnost, která je pro Moskvu darem z nebes. Witkoff létá do Moskvy a komunikuje s kremelskými poradci přes neformální kanály (přičemž uniklé přepisy ukazují, že si nechává radit, jak „prodat“ dohodu Trumpovi), zatímco Rubio v Evropě ujišťuje spojence o opaku.

Symbolickým hřebíčkem do rakve americké kompetence je pak konec Keitha Kellogga a masivní personální čistky v Národní bezpečnostní radě (NSC) a masivní čistky, které se odehrály ještě v dubnu za Mikea Waltze. Odchod lidí, kteří rozuměli ruské mentalitě a historii vyjednávání, znamená, že Bílý dům ztratil schopnost číst protivníka. Trumpův tým tak Rusku nevysílá signál síly, ale signál totálního chaosu, kde levá ruka neví, co dělá pravá, a obě se snaží navzájem si podrazit nohy.

Kreml cítí slabost

Vladimir Putin a jeho okolí nejsou sentimentální hráči, kteří by se nechali dojmout “osobní chemií” s Donaldem Trumpem (která existuje pouze na Trumpově straně). Jsou to predátoři, kteří reagují na pachy krve a slabosti. A přesně tak Kreml čte současnou situaci. Kremelská zejména na „revidovaný“ ženevský návrh, ukazuje, že Moskva nemá sebemenší zájem na „zmrazení“ konfliktu, pokud to nebude znamenat faktickou a nezvratnou kapitulaci Kyjeva.

Klíčem k pochopení ruské neústupnosti není jen imperiální ambice, ale past, kterou si režim sám nastražil, tzv. „ústavní realita“. Změnou ruské ústavy v roce 2022, kdy Moskva formálně anektovala čtyři ukrajinské oblasti (Záporožskou, Chersonskou, Doněckou a Luhanskou), si Putin spálil mosty k jakékoliv kompromisu.

Když se nyní na stole objevil americký návrh na zastavení palby na současné linii dotyku, ruská odpověď musela být odmítavá. Putin nemůže podepsat dokument, který nechává „ruská města“ (jako Záporoží či Cherson, která přitom nikdy nedobyl) v rukou „nepřítele“, aniž by tím delegitimizoval vlastní “ústavu” a tím i svůj režim.

Proto ona tvrdá rétorika Jurije Ušakova a Dmitrije Medveděva z posledních dnů. Požadavek na stažení ukrajinských vojsk z celého administrativního území těchto oblastí jako předpodmínka pro zaházení jednání není vyjednávací taktikou. Je to ultimatum. Je to vzkaz: „Vzdejte se území bez boje, a pak se můžeme bavit o tom, jak moc vás odzbrojíme.“

Ruská propaganda, která v posledním týdnu jede na plné obrátky pod heslem „Realita vs. Sny“ (například od Margarity Simonjan), rámuje příjezd amerických emisarů typu Witkoffa ne jako jednání rovnocenných partnerů, ale jako cestu prosebníků do Canossy.

Moskva vidí, že Washington je rozpolcený, že se Evropy není důvod a že Kyjev krvácí. Proč by tedy brzdila? Proč by přistupovala na kompromisní „remízu“, když je přesvědčena, že čas hraje pro ni a že stačí počkat, jsetli se struktury protivníka náhodou zhroutí samy pod vlastní vahou? Odmítnutí ženevského formátu tak nebylo taktickou chybou, ale chladným kalkulem hráče, který cítí, že drží všechny trumfy a že stačí počkat, až se struktury protivníka zhroutí samy pod vlastní vahou.

Velká kyjevská krize

Pokud Washington paralyzuje vnitřní rozkol a Moskvu žene vpřed imperiální apetit, pak třetí vrchol trojúhelníku, Kyjev, čelí hrozbě, která je pro stát ve válce tou nejnebezpečnější, ztrátě vnitřní integrity a důvěryhodnosti. Dnešní události, kdy protikorupční orgány NABU a SAP provedly razie přímo v srdci prezidentské moci, u šéfa kanceláře Andrije Jermaka, nejsou jen další epizodou v seriálu ukrajinských skandálů. Jsou zlomem, který přišel v ten nejhorší možný okamžik.

Andrij Jermak nebyl jen úředník. Byl to de facto viceprezident, hlavní architekt ukrajinské diplomacie, „stínový ministr zahraničí“ a klíčový muž pro komunikaci s Bílým domem. Fakt, že musel rezignovat v den, kdy se hraje o fyzické přežití státu, a to pod tíhou obvinění z napojení na obří korupční schéma „Midas“, je katastrofou dosud zřejmě největších rozměrů.

Detaily kauzy, které prosakují na veřejnost, jsou zničující. Podle vyšetřovatelů systém „Midas“ fungoval jako klasická mafiánská struktura, kde se vybíralo „výpalné“ 10–15 % z každého kontraktu. Co je ale horší, peníze údajně nemizely jen z energetiky, ale i z fondů určených na výstavbu opevnění. V překladu, zatímco pěšáci u Pokrovska zoufale kopou zákopy lopatami a čelí ruským klouzavým bombám v nedostatečně zpevněných postaveních, část elit v zázemí si z válečného rozpočtu udělala bezedný bankomat pro nákup nemovitostí. Kódové jméno „Ali-Baba“, které se ve spisech objevuje v souvislosti s krytím tohoto schématu, tak dostává trpkou pachuť zrady.

Tato „imploze“ má dva fatální důsledky. Zaprvé, dává Kremlu do rukou ultimátní propagandistickou zbraň. Narativ o zkorumpovaném „kyjevském režimu“, který okrádá vlastní armádu, už není jen dezinformací, ale získává punc reality potvrzený policejními protokoly. Zadruhé, a to je pro nás klíčové, to podkopává pozici těch v západním táboře, kteří chtějí Ukrajinu podporovat.

Jak má Marco Rubio, německý kancléř Merz nebo britský premiér Starmer obhajovat před svými voliči další miliardové balíčky pomoci, když klíčový partner Kyjeva a pravá ruka prezidenta končí s vyšetřovateli v obýváku? Pád Jermaka vytváří v ukrajinském vedení mocenské vakuum přesně ve chvíli, kdy je potřeba maximální soustředění a jednota tváří v tvář ruskému tlaku.

Konec éry černých pasažérů

Když si tento obraz složíme dohromady, schizofrenní a nespolehlivý Washington, který se zmítá v klanových válkách, maximalistické a dravé Rusko, které se nezastaví před ničím, a vnitřně rozpolcený Kyjev, který bojuje s korupcí ve vlastních řadách, vychází nám pro Evropu jediný možný, i když nepříjemný závěr. Éra outsourcované bezpečnosti definitivně skončila (jak jsem o tom psal pár dnů zpět).

Desítky let jsme mohli naši obranu delegovat na americký jaderný deštník a naše svědomí na hrdinství někoho jiného. Dnes je tato strategie mrtvá. Iluze, že se „nějak dohodnou“, že Trump přinese zázračný mír, nebo že se Rusko spokojí s málem, prostě není na stole (pro ty pomalejší, my ostatní víme už dekádu).

Evropa se ocitla v roli geopolitického sirotka. Pokud se Spojené státy rozhodnou pro transakční přístup ve stylu J.D. Vance, nebo se prostě jen ztratí ve vlastním chaosu, zůstane kontinent tváří v tvář agresivnímu Rusku, které cítí krev a jehož válečná ekonomika jede na plné obrátky, zatímco ta naše velmi pomalu srovnává krok.

Strategická autonomie tak přestává být akademickým konceptem pro francouzské intelektuální debaty a stává se otázkou fyzického přežití. Nejde už o to, zda chceme nakupovat společně munici nebo stavět evropskou armádu. Jde o to, zda jsme schopni vygenerovat dostatečnou odstrašující sílu, průmyslovou, vojenskou i politickou, která by Moskvě signalizovala, že i bez Washingtonu je cena za další agresi neakceptovatelná.

Mírová fata morgána se rozplynula. Zůstala jen tvrdá realita nadcházející zimy. Zimy, ve které se ukáže, zda je Evropa schopná dospět, nebo zda zůstane jen bezmocným divákem u stolu, kde si velmoci a predátoři dělí její budoucnost. Čas na přípravu vypršel včera.

Vážení čtenáři,

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, a zároveň chcete podpořit nezávislé zpravodajství, máte několik možností. Můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší a pomůže mi v další práci.

Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá koruna pomůže v boji proti lžím a manipulaci, které se snaží prostoupit každou sféru veřejného prostoru.