PROČ WITKOFFŮV PLÁN SELŽE A VEZME S SEBOU I NÁS

Procitnutí do reality

Ještě před pár dny, když éterem proletěly první útržky takzvaného „28bodového plánu“, panovala v evropských metropolích směsice nedůvěry a šoku. Vypadalo to jako špatný vtip, jako narychlo sepsaný seznam přání, který ignoruje dekádu ruské agrese. Nyní, když se prach po prvotní explozi mediálních spekulací pomalu usazuje a na povrch vyplouvají detaily z jednání mezi Stevem Witkoffem a ruskou stranou, se však ukazuje něco mnohem horšího. Nešlo o výstřel naslepo. To, co máme před sebou, je krystalicky čistý obraz mentálního nastavení nové americké administrativy.

Pokud jsem ve svém předchozím textu psal o „mírové fata morgáně“ a popisoval, proč jsou diplomatické tanečky Washingtonu odsouzeny k nezdaru kvůli vnitřnímu chaosu a ruskému maximalismu, dnes musíme jít hlouběji. Musíme se podívat do samotného motoru amerického rozhodování. To, co sledujeme, totiž není jen taktická chyba nebo diplomatická nezkušenost. Je to fundamentální selhání v chápání podstaty našeho nepřítele, kterým Rusko je.

Bílý dům, v čele s lidmi jako Witkoff nebo Jared Kushner, se pokouší aplikovat logiku realitního trhu na existenciální civilizační konflikt. Dívají se na mapu východní Evropy a nevidí národy bojující o přežití, ale „aktiva“ a „pasiva“. Ukrajina je v jejich očích distressed asset, nemovitost v exekuci zatížená dluhy, kterou je třeba co nejrychleji restrukturalizovat, rozprodat po částech a odepsat ztrátu. Rusko pak není existenční hrozbou pro globální řád, ale obtížným obchodním partnerem, kterého lze „motivovat“ správně nastavenou strukturou pobídek. Tato transakční logika, která možná funguje při výstavbě mrakodrapů na Manhattanu, je však v geopolitice receptem na katastrofu.

Zrcadlové myšlení

Základním kamenem úrazu Witkoffovy mise, a potažmo celé rodící se strategie Trumpova týmu, je fenomén, kterému se v zpravodajských kruzích přezdívá mirror imaging neboli zrcadlové myšlení. Jde o nebezpečnou kognitivní zkratku, kdy analytik či vyjednavač automaticky předpokládá, že protistrana uvažuje stejně racionálně, vyznává stejné hodnoty a sleduje stejné cíle jako on sám. V případě týmu složeného z realitních magnátů a venture kapitálových investorů to znamená jediné, a to víru v primát ekonomiky.

Witkoff a jeho kolegové se dívají na Vladimira Putina a nevidí v něm důstojníka KGB posedlého historickou revizí, ale svého odraz v zrcadle, tedy jakéhosi pragmatického generálního ředitele, který se zodpovídá svým akcionářům. Jejich kalkul je svůdně jednoduchý a pro západního kapitalistu intuitivně srozumitelný.

Válka je drahá, sankce dusí růst a izolace brání technologickému rozvoji. Pokud tedy Putinovi nabídneme dostatečně velký „cukr“ v podobě zrušení cel, přístupu ke kapitálovým trhům a investic do energetického sektoru, válka se pro něj stane ekonomicky nevýhodnou. Podle této logiky by měl racionální aktér v takové chvíli zasednout ke stolu, odepsat ztráty a podepsat dohodu, která maximalizuje budoucí zisk.

Tato úvaha má však jednu fatální trhlinu. Vladimir Putin už v únoru 2022 prokázal, že ekonomická racionalita, jak ji chápeme na Wall Street, je pro něj až na druhém, ne-li třetím místě v žebříčku priorit. Tehdy vědomě obětoval nejlukrativnější a nejstabilnější trh světa, kterým byla Evropská unie, nechal zdecimovat řadu civilních sektorů, a dobrovolně uvrhl zemi do technologické izolace. Udělal to nikoliv proto, že by to dávalo smysl v účetních knihách, ale proto, že jeho motivací je něco, co se nedá vyčíslit v dolarech ani v barelech ropy. Jeho cílem je zničení ukrajinské státnosti, kterou považuje za historickou anomálii, a obnova ruského impéria jako globální velmoci, která se nikomu nezodpovídá.

Představa, že diktátora, který byl ochoten zaplatit tuto astronomickou cenu za své imperiální sny, nyní zastaví nabídka společného podniku na těžbu niklu v Arktidě, je nejen naivní, ale hraničí s úplnou ignorací reality. Je to jako nabízet náboženskému fanatikovi slevový kupón do nákupního centra výměnou za to, že přestane věřit ve svého boha. Putin nechce být bohatším “vazalem v americkém světě”, chce být suverénním vládcem ve světě, kde Amerika už nerozhoduje.

Ruská strana si je této americké slabosti a intelektuální lenosti velmi dobře vědoma a naplno ji využívá. Kirill Dmitrijev, šéf ruského suverénního fondu a klíčový vyjednavač Kremlu, nepřišel za Witkoffem s nudnými technickými požadavky na úpravu hraničních čar. Přišel s vizí, která byla ušitá na míru egu nové administrativy. V uniklých dokumentech a výrocích se nehovoří o garancích pro ruskojazyčné obyvatelstvo, ale o společných letech na Mars se SpaceX, o globálním energetickém partnerství a o velkolepých projektech, které hladí ješitnost Donalda Trumpa toužícího po odkazu velkého stavitele a mírotvůrce.

Zde vidíme v praxi ruskou doktrínu „reflexivní kontroly“. Kreml dává Američanům přesně ty lesklé hračky, po kterých touží. Slibuje spolupráci ve vesmíru, což Rusko v tuto chvíli nic nestojí, aby získal to, co potřebuje hned teď, tedy okamžité zastavení americké vojenské podpory Ukrajině (tedy PURL a sdílení zpravodajských informací) a demontáž sankčního režimu. Je to klasická asymetrická výměna. Putin dostane hmatatelné strategické ústupky, zatímco Washington dostane příslib budoucích zisků a hezké fotky z podpisu smluv. Jakmile však Rusko dosáhne svého, upevní své pozice na Ukrajině a západní jednota se pod tlakem jednostranných amerických kroků rozpadne, všechny tyto společné projekty se potichu vypaří pod záminkou technických potíží či byrokratických překážek. Zůstane jen rozvrácená Evropa, zrazená Ukrajina a posílené Rusko, které se bude smát americké důvěřivosti.

Putinova ekonomika smrti

Ještě děsivější je však ekonomický omyl, na kterém celý Witkoffův plán stojí. Americká administrativa vychází z liberální teze, že prosperita vede k míru. Věří, že pokud se do Ruska napumpují investice a životní úroveň obyčejných Rusů vzroste (což jsme mimochodem zkusili v devadesátých letech), ztratí chuť válčit, protože budou mít co ztratit. Tato logika platí v demokraciích, ale v Putinově Rusku funguje přesně opačně. Putinův režim se totiž transformoval do podoby, která je na chudobě a beznaději svých občanů přímo závislá.

Podívejme se třeba na nábor ruských vojáků. V chudých regionech jako je Tuva, Burjatsko nebo Dagestán se průměrný roční výdělek v civilním sektoru pohybuje okolo 6 až 8 tisíc dolarů. Ruská armáda však v roce 2025 nabízí kombinaci podpisového bonusu a ročního žoldu, která v součtu dosahuje 50 až 60 tisíc dolarů. Pro muže z těchto zapomenutých regionů to není jen plat, je to výhra v loterii, která se rovná výdělku za šest až osm let tvrdé práce. Válka se stala jediným funkčním sociálním výtahem v zemi a jedinou reálnou šancí, jak vymanit rodinu z dluhové pasti.

Vznikla tak perverzní „ekonomika smrti“, kde peníze za padlé a zraněné roztáčejí spotřebu v nejchudších regionech a kde lidé splácejí hypotéky a mikropůjčky krví svých synů a manželů. Pokud by Witkoffův plán uspěl a do těchto regionů přinesl skutečnou civilní prosperitu, pracovní místa v těžebním průmyslu nebo logistice s platem 20 tisíc dolarů ročně, Putinův náborový model by se zhroutil. Nikdo by nešel dobrovolně umírat do zákopu u Pokrovska pod palbou kazetové munice, kdyby měl doma důstojnou a bezpečnou alternativu obživy.

Kreml proto nikdy nedovolí, aby západní investice narušily tento jeho rezervoár levné potravy pro děla. Přijme peníze, jistě, ale ty skončí v kapsách věrných oligarchů, v tajných fondech FSB nebo v bezedné díře vojensko-průmyslového komplexu. Nikdy se nedostanou k lidem v regionech v takové míře, aby to ohrozilo jejich závislost na armádním žoldu. Americký plán „míru skrze prosperitu“ tak paradoxně financuje režim, který prosperitu svých občanů vnímá jako strategickou hrozbu. Witkoff a jeho tým se snaží uplatit někoho, kdo nehraje o peníze, a nabízejí lék, který je pro pacienta jedem. Výsledkem nebude mír, ale jen bohatší a lépe vyzbrojená tyranie.

Návrat do roku 1997 a smrt transatlantické důvěry

Nejnebezpečnějším aspektem celého plánu, který dalece přesahuje tragédii samotné Ukrajiny, je dopad této „obchodní transakce“ na bezpečnostní architekturu celého západního světa. Witkoffův přístup totiž de facto, ačkoliv nikoliv de iure, naplňuje ruské ultimatum z prosince 2021. Tehdy Moskva formálně žádala stažení vojenské infrastruktury NATO na hranice z roku 1997, což by znamenalo faktické odzbrojení východního křídla Aliance. Západ tehdy tento požadavek jednohlasně odmítl jako neakceptovatelný. Dnes se však zdá, že Kreml může dosáhnout téhož cíle nikoliv silou či smlouvou, ale jako neplánovaného bonusu k americkému investičnímu balíčku.

Mechanismus této tiché demontáže bezpečnosti je skrytý, ale o to účinnější. Pokud se Spojené státy v rámci „velkého dealu“ zaváží k masivním investicím v Rusku a stanou se podílníky na těžbě v Arktidě, vznikne zcela nová geopolitická realita. V takovém uspořádání se Spojené státy stávají ekonomickým partnerem Kremlu, což zásadně mění kalkulaci v případě krizového scénáře.

Musíme si položit nepříjemnou otázku, jakou reálnou váhu bude mít v takovém světě článek 5 Severoatlantické smlouvy. Bude americký prezident ochoten riskovat otevřený vojenský konflikt kvůli Estonsku, Litvě nebo Polsku, pokud by takový krok znamenal okamžité odepsání miliardových investic amerických firem a krach společných podniků, do kterých vložil svůj politický kapitál?

Ještě děsivější je však zpráva, kterou tento plán vysílá směrem k Evropě jako celku. Cílem není dát Evropě levné suroviny a mír, cílem je Evropu z rovnice úplně vyškrtnout. Washington se v tomto scénáři chová jako někdo, kdo obchází svého tradičního partnera a uzavírá přímý, bilaterální obchod s nepřítelem. Americké firmy, nikoliv ty evropské, mají těžit z ruských zdrojů, a americké zájmy, nikoliv ty evropské, mají být ošetřeny.

Tímto krokem dochází k definitivní destrukci důvěry mezi dvěma břehy Atlantiku. Evropa náhle zjišťuje, že pro novou administrativu ve Washingtonu není ani spojencem, ani chráněncem, ale jen překážející zátěží a ekonomickým konkurentem, kterého je třeba obejít. Witkoffův plán nám neříká, že nás Amerika ochrání výměnou za poslušnost. Říká nám, že Amerika si s Ruskem rozdělí sféry vlivu a zisky přímo nad našimi hlavami, aniž by se nás vůbec ptala na názor. Z Evropy se tak stává geopolitický skanzen, irelevantní poloostrov Eurasie, o jehož osudu se rozhoduje na přímé lince Washington-Moskva.

Witkoffův plán je tak ve svém důsledku morálně i strategicky horší než Mnichovská dohoda z roku 1938. V Mnichově alespoň západní mocnosti věděly, že obětují spojence v zoufalé snaze koupit si čas pro vlastní přežití. Ve Washingtonu roku 2025 si však architekti tohoto plánu myslí, že dělají „dobrý obchod“ jen pro sebe. V opojení vlastní genialitou a doktrínou „America First“ prodávají budoucnost transatlantické vazby za hrst slibů od diktátora, který už mnohokrát dokázal, že jeho slovo nemá cenu papíru, na kterém je napsáno. Domnívají se, že kupují mír a prosperitu, ale ve skutečnosti jen financují příští válku, ve které už Evropa nebude mít na koho zavolat.

Toto je realita světa, kde se bezpečnost stala komoditou obchodovatelnou na burze a kde jsme v očích našeho dosavadního garanta klesli z pozice klíčových spojenců na úroveň pouhých statistů, kteří nemají právo mluvit do děje. Času na přípravu nám zbývá velmi málo. A nejhorší na tom je, že další velkou válku proti nám samotným, dost možná zafinancuje náš nejbližší spojenec.

Vážení čtenáři,

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, a zároveň chcete podpořit nezávislé zpravodajství, máte několik možností. Můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší a pomůže mi v další práci.

Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá koruna pomůže v boji proti lžím a manipulaci, které se snaží prostoupit každou sféru veřejného prostoru.

Děkuji za pozornost a za vaši podporu. Bez vás by to nemělo smysl.