Harjin a hvězda, co spadla dvakrát

Starý Hloubětín. Pod smrkem dům, za ním Rokytka, v dálce plech a světla Letiště Kbely. Ve dne v hangáru – klíče, nýt, motor – stojí Harjin po boku Tarna; večer se vrací do chodeb, kam občas vstoupí makléřka a majitel domu. Válka je tu jako ozvěna: v plechu stěn, v zatemněných oknech, v tichu mezi lety.

Jedné noci spadne hvězda. Na mezi ji Harjin najde a dá jí jméno Amaril. Společné roky naplní byt rytmem péče a návratů, dokud se ticho nezmění a neotevře se brána.

Za branou bdí kámen s jedním okem. Cestou se k Harjinovi přidá Naeve, a v krajině, kde světlušky svítí, se potká se Sorynem, stařenkou s kamennýma rukama, Liorem, Šedí i Nechem. Příběh o domově na dvou březích, o ztrátě, která něco vrací — a o světle, které musí spadnout podruhé.