Proč tohle dělám?

Pokud má někdo hendikep, pro nezasvěcené může tohle zjištění představovat různá omezení nebo dokonce nepřekonatelný problém. Pro samotného hendikepovaného člověka nejdříve šok, utrpení, následně smíření a uzpůsobení se této nečekané překážce. Nicméně nemá na vybranou. Snaží se žít, jako kdyby žádné znevýhodnění neměl. Veřejnost bez postižení to však většinou vnímá jinak. K hendikepovaným lidem se chová obezřetně, opatrně, dělá, že jsou neviditelní. Ovšem hendikep především v dnešní společnosti není natolik závažný problém jak tomu bylo dřív.

Ve velké míře tomu napomáhá technika, která je natolik vyspělá, že znevýhodnění dokáže zásadně zmírnit a některé dovednosti lidem s hendikepem znovu vrátit do života. Veřejnost o tom však neví a osoby s hendikepem s nepochopitelných důvodů odsouvá na druhou kolej. Je smutné, že i v dnešní době nemá společnost dostatek znalostí o znevýhodněných lidech. Stále se setkávám s banálními dotazy, jak se bez zraku můžu vůbec samostatně pohybovat, orientovat, vyhledávat a číst informace, psát e-maily a další. Osobně mě to mrzí a rád bych lidem bez hendikepu otevřel oči. A dokázal, že postižení téměř nic neznamená.

Bude to nicméně dlouhá cesta a já jsem rád, že po ní nebudu kráčet sám. Cením si každého podporovatele, odběratele, který to vidí stejně a chce pochopit, co znamená boj s hendikepem.

Abych vás uvedl do situace, musím začít úplně od začátku. Jak to vše začalo.

Osudové narození

Šest měsíců. Neobvyklá doba, ale nedalo se nic dělat. Chtěl jsem na svět. Po narození bylo potřebné umístit mě do inkubátoru. Nedopatřením nebo technickou závadou, co za to tenkrát mohlo do dnes nevím, mi kyslík v inkubátoru spálil sítnici. Jedno oko zcela mrtvé, na druhé ssvětlocit. Lépe řečeno, vnímám světlo, tmu, stíny, ne však už obrysy, tvary. Navíc podle lékařů jsem měl být nepohyblivý a neschopný vůbec mluvit. Tato prognóza naštěstí nenastala. Byla zažehnána díky pravidelnému cvičení Vojtovy metody. Nepamatuji si to, ale tímto cvičením, které údajně bylo velmi bolestivé, hrozně jsem prý u toho řval, chodím, mluvím, normálně se hýbu. Jen chybějící zrak postrádám. S tím se však dá žít.

Dětství a studium

Mé dětství bylo pestré a plné zážitků. I se zrakovým znevýhodněním jsem si ho pořádně užil a mnoho vzpomínek mi zůstává v paměti do dnes. Na vesnici bylo pořád co dělat.

Zrakový hendikep v naší rodině postihl jen mě. S ostatními vidícími členy rodiny jsem podnikal opravdu ledacos. Ve známém prostředí dokonce jezdil na běžném kole, běhal, chytal míč v bráně, házel na koš, stavěl skrýše, hrával na schovku a další.

V šesti letech mi nezbylo nic jiného, než nastoupit do školy. Devítileté studium jsem zahájil, ale také dokončil v Litovli na základní škole prof. Vejdovského. Škola disponovala internátem, ale na ten mě nikdy neužilo. Nebyl jsem z těch studentů, co v první třídě trávili celých devět let základního vzdělávání mimo domov a domů jezdívali jen na víkendy. Zpětně jsem moc rád, že bylo možné do školy dojíždět, protože postupem času se ukázalo, že některé internátní děti, spolužáci, se hrozně změnili k horšímu. Internát je úplně přetvořil.

Základkou studium nekončilo. Co bych to byl za studenta bez maturity? Na internát jsem se stále nehrnul a štěstí tomu chtělo, že mě přijali na soukromé gymnázium v Olomouci. Bohužel ve čtvrťáku mi nebylo dopřáno odmaturovat kvůli jistým okolnostem. Co teď?

Nebyla jiná možnost, Brno volá. Opět škola pro zdravotně znevýhodněné, obor sociálně správní činnost. Zde to už bez internátu nešlo, ale vzhledem k mé dospělosti a plnoletosti, mě to ani nijak zvlášť netrápilo. Tři roky studia, ukončení maturitní zkouškou. Super, cíl splněn. Po sedmi letech na střední škole ještě na výšku? Ani náhodou, studia mám až nad hlavu.

Práce a současnost

Po zakončení studia úspěšným odmaturováním, mi byla nabídnuta práce lektora a technické podpory v jedné nejmenované firmě, která se zabývala technologiemi pro usnadnění života právě se zrakovým hendikepem. Protože technika patřila už v dobách studia mezi mé oblíbené záliby, práci jsem s nadšením přijal. Mou pracovní náplní bylo učit další zrakově znevýhodněné lidi s PC a chytrými mobilními telefony. Později dokonce vše nastavovat a poskytovat zákazníkům v této oblasti technickou podporu. Tato práce mi vydržela rok, pak došlo k zavření Olomoucké pobočky a mě nezbývalo, než zkusit štěstí jinde.

Lidé mě však i nadále kontaktovali s prosbami o cenné rady. Přibývalo jich a já se rozhodl vrhnout do podnikání. A tento nápad se uchytil. Technologiím se věnuji do dnes. Dokonce víc do hloubky než před tím. A zákazníci? Ti mě kontaktují dál.

To ovšem není všechno. Postupem času jsem chtěl zjistit, jak společnost bez znevýhodnění, vnímá osoby s postižením. A tak jsem své znalosti rozšířil o masérské služby. Denně potkávám lidi, komunikuji s nimi a svými činy dokazuji, že mít hendikep není zase takový problém jak to může na první pohled vypadat. Světe div se, Funguje to. Když lidé vidí co vše lze zvládat i v případě znevýhodnění, ztrácí ostych, jsou smělejší, zajímají se. Předsudky postupně mizí a veřejnost pomalu ale přeci jen, začíná brát osoby s hendikepem za sobě rovné. Než se hranice obou světů prolnou, bude to ještě dlouhá cesta, ale semínko už je zaseto. Jen vyklíčit. Společně to urychlíme.

Proč tohle dělám?

Celý život se potýkám s řadou předsudků a nepochopení z řad široké veřejnosti. I v dnešní době pokročilých možností jsou lidé se znevýhodněním bráni za přítěž ve standardní společnosti bez znevýhodnění. Prostřednictvím tohoto mého profilu chci lidem otevřít oči a dokázat, že lidé s jakýmkoli hendikepem, mohou být rovni lidem bez postižení. Jak je to možné?

Odpovím. Na základě publikovaných audio podcastů, rozhovorů, textových článků, vám naservíruji pravdivý a neskreslený pohled na životy a dovednosti osob se znevýhodněním. I přesto, že jsem zcela zrakově hendikepován, se chci zaměřovat na různá znevýhodnění. Kromě pohledů na život zrakově hendikepovaných lidí, nahlédnete také do životů neslyšících, vozíčkářů, autistů a jiných. Předám vám informace. A věřím, že pro vás budou natolik zajímavé, že mi je pomůžete předat dál. Aby i lidé bez znevýhodnění pochopili, že hendikep je nyní už pouhou vadou na kráse, která se dá léčit. Že lidé s hendikepy nejsou přítěží a problém, ale že hranice mezi nimi a běžnou společností, neexistuje. Všichni jsou si rovni, všichni mohou spolupracovat bez rozdílu.

A proč tedy tohle všechno dělám? Chci, aby lidé s hendikepem přestali být odsouváni na druhou kolej, aby skončily  nesmyslné předsudky vůči těmto lidem, aby i tito lidé získali možnost rovnocenného zaměstnání, studia a důstojného života. Aby se lidí s hendikepem přestala společnost už konečně obávat a přijala tyto osoby za sobě rovné. Hendikep totiž vážení dnes už nic neznamená. Pojďme společně zbourat bariéry, odstranit předsudky ve společnosti a zajistit rovnocennost lidí s hendikepem na úkor standardní společnosti.

Chcete pochopit a pustit se do boje? Vyrazte vzhůru za poznáním a mějte oči a uši otevřené. Změna začíná právě teď. A vy jí můžete být součástí. Společně dokážeme nemožné.