Jak přijmout sám sebe?

Přijmi sám sebe.

Co si pod tím mám představit? Co je tím myšleno? Cítím se jako kompaktní jedinec, který ví jak se jmenuje, co dělá a co by tak asi mohl chtít.

Větu „musíš přijmout sám sebe“ jsem v různých situacích, souvislostech, terapiích a psychoknihách zaznamenal několikrát. Většinou byla směřována konkrétně ke mně. Netušil jsem vůbec co s tou výzvou mám počít a co se po mě vlastně chce. Teď ani zpětně netuším, jestli mi to někdo nějak srozumitelně vysvětlil. Asi ne. Cokoliv jsem chápal, ale tohle prostě ani náhodou. Zůstalo mi to, jako onen pověstný brouk, v hlavě. Byl ukázkově přišpendlen k šedé kůře mozkové s výstražně trčícími tykadly…

Jak pochopit pojem „přijmout sám sebe“?

Podobné jako nirvána?

Pofobné jako satori?

Podobné jako osvícení?

Podobné jako probuzení?

Podobné jako prozření?

Říkám tomu jakkoliv. Dle nálady, situace, rozpoložení. Forma různě barevná, obsah tentýž.

Kapesní nůž se všemi želízky.

Prožít sebepřijetí je zkušenost nepřenosná. Mám poněkud zoufalý pocit, že mohu akorát popsat své, můžu naznačit všeobecnosti, ale nikdy se mi nepodaří z toho udělat použitelný nástroj pro každého, kdo by ho jen trochu využil.

Přesto mým cílem zůstává vyrobit takový kapesní nůž s tolika zavíracími želízky, že i zálesák-poleno bude mít jistou míru pravděpodobnosti přežitív té nejdivočejší divočině. Takové, kterou mu jeho neovladatelná fantazie bude schopna vykreslit.

Ve zpětném zrcátku.

Uvědomuju si, jak je důležité zachytit konkrétní detail, moment. Z reálných i vymyšlených příběhů víme, jak důležitá v životě lidském může být minuta, vteřina. Nevím však, která z těch minut, vteřin to je. Užitečné tedy bude sledovat a vnímat všechny.

Nedělal jsem to striktně a hned od začátku. Popravdě, až mnohem později jsem si většinu činností převzal do mysli jako vědomé a zejména s důrazem na ty stereotypní. Ovšem zážitek, moment, o kterém chci psát primárně, vybočoval a svítil do širé dáli sám o sobě a rozhodně nešel nevnímat.

Jak mi Matouš otevřel oči.

Popravdě, reálně to oko bylo jedno. To druhé spolu s myslí prozřelo hned záhy.

Byl jsem s tehdy asi 1,5 – 2 letým synem sám doma. Můj vztah s jeho maminkou šel tzv „do kytek“. Zhroutil se, stejně jako v tu chvíli já.

Můj nedobrý psychický stav nebyl důsledkem pouze tohoto rozchodu. S takovými a podobnými stavy jsem se potýkal už roky předtím. Ležel jsem na posteli a měl zavřené oči. Kolem se batolil Matouš. Neměl jsem moc sil, ani chutě, s ním cokoliv podnikat. Přál jsem si, aby si vystačil sám se sebou a mne si nevšiml. Avšak všiml si. Přibatolil se ke mne. Svýma prstíkama mi otevřel víčka jednoho oka a usmál se na mne.

Tak zdánlivě málo a přitom mnoho pro mé další pokračování v mém životě. To jsem následující měsíce a roky oceňoval. A cením si toho dodnes. Nezapomenu na tenhle synův čin a udržuji ho stále čerstvý. Živé pozvání zpět do života: „Kuk, jsem tady já.“

Když to takhle popisuji, zdá se to běžné a fádní. Ale takové to určitě nebylo. Byl to záchranný kruh, hozený v pravou chvílí, a každý kdo se jen trochu topil tak ví, že pomoc nikdy není fádní a běžnou záležitostí.

Želízko v nožíku.

Prožívat, vnímat každou minutu, vteřinu s dítětem; vlastním i nevlastním. Každé dítě Vám může onen životně důležitý moment přinést. Umí to od narození. Má k dispozici prostředky, které jsme my dospělí už dávno ztratili. Čím déle je nemáme, tím víc nám chybí. Přímá úměra. A tak nám přibyde další důvod proč plodit, rodit děti.

Držte se svých dětí – jsou chytřejší!

Je tu otázka, zda mě tohle všechno naučil Matouš? V podstatě ano.

- některé věci mi řekl

- některé jsem vypozoroval

- vmímal jsem v sobě silnou potřebu se ho držet

Ovšem – nikdo se nic nenaučí, pokud sám nechce. A nesmím zapomenout na rovnost. Stav rovnosti je základní podmínkou. Když jsem si udělal malý brainstroming oblastí, ve kterých jsem se cítil smysluplně a pociťoval jsem určitou dávku pýchy nad sebou, vyšla mi řada věcí:

Otázky a odpovědi (proč?)

Otázky a odpovědi nejen k dětem, ale i mezi dospělými. Také k sobě, abych nezapomněl. „Proč mám teď jíst, když nemám hlad?“ - „Protože je oběd.“ Uspokojila by nás, dospělé, taková odpověď, která odpovědí není? Nemyslím si.

Nejde o to, dostávat na své otázky skutečnou odpověď. Ale také skutečné odpovědi dávat. Smysluplné, pravdivé, bez postranních úmyslů. Život v nepravdě, úskoku a lsti je pro mne vyčerpávající, depresivní, smrtelné.

Pozn.: napadlo mne, zda dospělí nepokládají otázku „proč?“ častěji než děti? Zajímavá by též byla analýza odpovědí, které na tuto otázku dostávají. Je totiž možné, že dialog typu: „proč? - protože“, může být vlastně takovou mstou nás dospělých na dětech...

Vzájemné vyjasnění pojmů.

Nejspíš to ze svého života znáte: ne každé slovo má pro každého totožný význam. V každé učebnici je většinou odstavec „vyjasnění, definice pojmu“. Možná, že na to během školní docházky narážíme tak často, že to v běžném životě vlastně vypustíme. Pokud ovšem nejsme workoholičtí vědci, kteří na všechno koukají prizmatem vědeckého experimentu a mají potřebu definovat vše.

Příkladem budiž definice slov „zajít“ a „podívat“. Konkrétně do obchodu s hračkami. Vlastně až v tomto případě jsem si uvědomil důležitost definicí v životě.

Zajít: návštěva obchodu s hračkami s pravděpodobností nákupu.

Podívat: návštěva obchodu s hračkami, bez nákupu. Pouze si prohlédneme regály s hračkami. Upozornění: některé obchody mají hodně vícepatrových regálů a počítejte s váhou svého dítetě, kterého budete muset držet ve výšinách. Případně inventuru obchodu rozdělte do více částí. Je dobré termínovat.

Předpoklad špatného dne.

Stálo se mi to také. Hystericky jsem křičel na syna, aniž by vlastně cokoliv udělal. Bylo to jen a pouze mou náladou, resp. rozladěním, protože se mi v to období ne příliš dařilo. O pár chvil později jsem si to uvědomil, synovi se omluvil a vysvětlil mu, proč jsem na něj křičel.

Od té doby jsem začal aplikovat „předpoklad špatného dne“. Znáte to, sotva otevřete dveře kanceláře a už je na vás úředník/ úřednice nepříjemný aniž byste mi/ji cokoliv provedl, natož řekl. Prostě se mu nevede a neprožívá úplně nejlepší den.

Pochopení, respekt, spolupráce v rámci aplikace „předpokladu špatného dne“ je základem. Přešlo mi to do krve tak, že si sobě ani nikomu dalšímu nebudete kazit žádný den. Ani ten dobrý, ani ten špatný.

Parťák – parťák: dítě – dítě, dospělý – dospělý, dospělý – dítě

Úroveň parťák – parťák obsahuje všechny následující úrovně jednání. Poslední úroveň (dospělý – dítě) bylo posledním i v počtu použití mezi mnou a synem. Když jsem vůči němu za rodiče potřeboval skutečně být, tak jsem mu to předtím řekl. Nechtěl jsem zničit tím nerovným vztahem to naše parťáctví.

Pokud jsem trávil čas se svým synem, dělali jsme všechno spolu. To platí v podstatě dodnes. Díky tomu jsem neměl obavy, když měl v ruce nůž, zapalovač… Když mi vařil kávu, byl jsem si jist, že konvici s horkou vodou do ruky sám nevezme…

Když na mne na hřišti ukazoval a říkal dětem, že jsem jeho táta, dostalo mě to s větší definitivou do pozice, ze které jsem sám sebe mohl brát o něco lépe.

Vědomé dělání věcí.

Když chci dítěti něco vysvětlit, ukázat, naučit ho – dělám to názorně, vědomě, soustředím se. A dělám to tak i pro sebe. Především se zaměřuji na ty věci, které mám tendenci posunovat do stereotypu, rutiny. Nebo už to tam posunuté mám.

Jakkoli se to může zdát směšné, začal jsem u čištění zubů, léků či dalších ranních detailů. Popravdě – ve dnech, kdy jsem se sotva hýbal a vše bylo jako za sklem, to ani jinak nešlo.

Vědomý pohyb v práci, zaměstnání. Jde to lépe, když mě práce baví a dělám ji rád. Každodenní činnost mě nejde dělat jen a pouze pro peníze. Musí mít smysl, musím se v ní rád pohybovat, interagovat s kolegy, personálem, pacienty. Pracuji ve zdravotnictví, jako řidič převozní sanity. Každého, s kým vstupuji do kontaktu, vnímám a reaguji na něj v maximální míře, které jsem schopen. Ne vždy se to povede k mé spokojenosti, ale nevracím se k tomu a koukám po další příležitosti.

Prohlížení si okolí, skutečné všímání si věcí, lidí, dějů v mém bezprostředním okolí. Třeba na cestě z práce.

Nabídnu:

- pomoc s vytlačením kočárku do kopce

- pomoc s taškami nebo s orientací

- vědomé pozdravení cizích lidí

- uklizením odpadku pohozeného v parku

- vědomý úsměv

Uzavírám.

V naší společnosti existujeme vedle sebe poněkud nesolidárně. Každému, kdo má nějaký problém, je směřována rada, ať se více snaží nebo ať si to lépe zařídí. Tím se další diskuse de facto zasekne a nepříjemně se rozplyne v nenávratnu.

Proměnil se můj přístup k práci, kterou dělám nebo budu v budoucnu dělat. Musí to být vždy smysluplná činnost, která mne baví.

Ve vrstvách kde vám je dobře zůstat a prostor si rozšiřovat horizontálně. Posílil jsem nejen vlastní důstojnost, opravdu se cítím dobře a pevně. Ale i můj čas mimo práci, která se mi sice do volného času přelévá, ale nevadí mi to. Další vzdělávání nepodnikám proto, že „to potřebuju do práce“, ale protože mě to baví, protože těmi znalostmi můžu účinně prospět okolí, blízkým i cizím. Protože to má tendenci udělat ze mne pevnější bod, který může někoho zachránit, pomoci mu. Nebudu tolik potřebovat záchranné lano, ale spíš tím lanem můžu být já. A to je pro mou psychiku podstatně zdravější.