Tipy na historickou beletrii (kterou asi neznáte)

Sice bych zde mohl začít dělat ramena spoustou literatury faktu vztahující se k daným obdobím, ale to, popravdě není můj dnešní cíl. Na literaturu faktu dojde, ale z mé zkušenosti je často mnohem lepší se na nějaké období naladit dobrou beletrií. Navíc, pokud si autor dané období řádně nastudoval, i beletrie vás může vzdělat a sloužit jako odrazový můstek, z kterého se pustíte do moře odborné literatury.

Několik tipů níže je můj pokus vybrat méně známé kusy, za které se ale můžu osobně zaručit, že rozhodně stojí za vaši pozornost. Nechci tu uvádět klasiku, kterou najdete všude, jako Pilíře země nebo Jméno růže, toho je internet plný. Určitě to není ani nějaký definitivní seznam, spíš jen první nástřel, který mne napadl při cestě tramvají.

Michael Jecks – Fields of Glory - období: Stoletá válka

Navzdory tomu, že je Jecks nesmírně populární autor středověkých, přesněji templářských, detektivek (což je žánr, který opravdu nevyhledávám), u nás se překladu nedočkal. Nedoporučuji ale žádné templářské detektivky, ale jeho experiment v podobě trilogie z období Stoleté války, kterým rozladil hodně svých fanoušků. Místo rytířských hrdinů se totiž děj točí kolem skupiny lučištníků v anglické armádě a válku zobrazuje bez romantických příkras. Čtenáři detektivek byli neuvyklí na popisy toho, co s člověkem udělá rána mečem do hlavy, případně vetknutí šípu do orgánové soustavy.

Jecks popisuje, jak fungují (brutální) loupežné nájezdy chevauchée a jeho postavy jsou spíš antihrdinové, spodina společnosti či vojáci zničení PTSD, takže zde nenajdete moc sympaťáků. Autor nakonec zvládl vydat celou trilogii, i když neměla takové prodeje jako jeho detektivky. Já na zkoušku doporučuji první díl, který končí i bitvou u Kresčaku, se všemi jejími brutálními prvky a ne jen hrdinskou sebevražednou jízdou Jana Lucemburského, jak ji známe z našich dějin. Fields of Glory je čtivá, realistická kniha, která si nebere servítky, ale v zaplavení českého trhu Vondruškou (tfuj) a jeho napodobiteli nabízí něco svěžího.

Conn Iggulden – Vlk plání – období: vzestup Čingischána

Igguldenovo jméno je naopak hodně známé i u nás. Romány sice chrlí jak na běžícím pásu a v Čechách uspěl především díky sérii Císař od Juliu Caesarovi, ale osobně doporučuju hlavně jeho sérii o Čingischánovi. Především první dvě knihy, Vlk plání a Vládci luku patří k nejlepší beletrii o vzestupu Mongolů, ke které se můžete dostat. Iggulden je vynikající řemeslník a na Čingisovi je vidět, že mu hodně prospěla změna tématu a také stylu. Vlk plání je, podobně jako mongolská step, dost sychravé a neutěšené čtení, protože Temüdžinovy začátky nebyly hned velké invaze do Číny. Hodně se tu osvědčuje autorova schopnost načerpat o tématu vše potřebné z dalších literárních zdrojů a vše zabalit do dobrého vyprávění, které vás nakopne si přečíst o době a zvycích něco víc. Jen podotýkám, že jsem četl anglický originál a netuším jak je na tom český překlad.

Eidži Jošikawa – Musaši – období: feudální Japonsko po konci Období válčících států

Tohle je historická beletrie hned ze dvou důvodů. Tím prvním je samozřejmě fakt, že pojednává o životě nejslavnějšího japonského šermíře a notně mytizované postavy Mijamota Musašiho. Nicméně jde i o výpověď o literárním stylu v Japonsku 30. let, kdy Jošikawa svůjromán psal. Tedy, přesněji, psal jej na pokračování do novin Asahi Šimbun. Musaši je tak na jednu stranu nesmírně detailní fikcí ze života filosofujícího šermíře a bojovníka, na druhou i vhledem k literárního stylu předválečného Japonska. Nepopírám, že jde o hutnou knihu a to jak rozsahem (900 stran), tak obsahem, kdy je občas Musašiho a Jošikawy introspekce opravdu zdlouhavá a detailní. Nicméně nejde o nudnou knihu, tedy pokud nehledáte čtení plné soubojů – paradoxně, Musaši tohle nenabízí a spíše se soustředí na jeho rivalitu se Sasakim Kódžiróem. Rozhodně ale tenhle román doporučuji, víc než u nás tak milovaného Clavellova Šóguna. Má to jednu nevýhodu, sehnat Musašiho je obtížné a i v antikvariátech jde jeho cena k dvěma až třem tisícům. Zde naopak mohu vřele doporučit český překlad a nemohu říct, jak je na tom anglický.

Adrian Goldsworthy – True Soldier Gentlemen – období: Napoleonské války

Cítím, že něco zrazuji, když zde pro Napoleonské války nevolím Bernarda Cornwella a jeho sérii o Sharpeovi, ale na Cornwella dojde jindy. Protože zatímco Sharpe je především o válce a jejím akčním, velmi čtivém zpracování, britský historik Goldsworthy ve své napoleonské sérii pracuje jinak a zaměřuje se víc na věci, které se v daném období děly i mimo bojiště. První polovina True Soldier Gentleman se věnuje jen zformování pluku a rozdílům jak mezi důstojníky a běžnými vojáky, ale i otázkám společenské etikety a komunikace mezi muži a ženami vyššího postavení.

Goldsworthy tu sice nejde tak daleko, že by suploval Jane Austen, ale jeho přístup rozhodně obohacuje celkové povědomí o tom, jak samotná doba dýchala a jak se mohly odehrávat interakce napříč různými společenskými skupinami. Samozřejmě dojde i na bitvy, ostatně jsou to Napoleonské války, ale i ty jsou spíše vyobrazením realistické a naturalistické (neběhejte s píkou do kopce, au). Pokud byste chtěli ryze akční počtení z bojů, doporučuji zmíněného Sharpa (toho doporučuji tak či tak), ale pro zájemce o další součásti tohoto fascinujícího období odkážu na Goldsworthyho. Bohužel, česky u nás vyšlo pouze několik knih, které spadají do literatury faktu, za autorovou beletrii musíte zamířit do zahraničí.

David Gemmell – Pán se stříbrným lukem/ Lord of the Silver Bow – období: Trojská válka

Tohle je trochu překvapení a možná ode mě i podpásovka. David Gemmell byl autor, který vynikal především skvělou hrdinskou fantasy a asi byste nečekali, že najdete jeho jméno v doporučení historické beletrie. Nicméně jeho magnum opus a poslední série, kterou před svou smrtí napsal (přesněji, zemřel při psaní posledního dílu z této trilogie) se vztahuje k Trojské válce a jde o výzkumy podloženou fikci, která zasazuje mytický konflikt do reálného historického kontextu. Nadpřirozena je tu pramálo, rozhodně nečekejte fantasy či nějaké božské zásahy jako v Iliadě, maximum jsou věštby, bez nichž by náboženství této doby nemohlo existovat.

Ačkoliv jde primárně o akční ságu, míra, s jakou se Gemmell pustil jak do suberze mýtu s pomocí historických pramenů, je fascinující. A tak tu při řešení mezinárodní politiky najdete Chetity, kteří v dané době museli do středomořské politiky zasahovat, fragmentované řecké městské státy, Egypt, krétské vládce i thrácké kmeny. Gemmell ve své trilogii dokáže skvěle kombinovat ryzí fikci (naše literární i archeologické zdroje jsou velmi limitované) kombinovat se známými událostmi a dochovanými záznamy (naše literární a archeologické zdroje nejsou zase tak chudé) a především zasazuje celou Trojskou válku do širšího kontextu mocenského soupeření v rámci středomoří. Stalo se to tak? Určitě ne. Mohlo se to tak stát? Ano, protože tohle není válka o ukradené manželce, ale mnohem komplexnější záležitost. Jinak osobně doporučuji anglický originál, české překlady Gemmella nepovažuji za povedené (a ano, irituje mne i český název první knihy, proto uvádím i originál s odkazem na Goodreads).