🚶🏻♂️ #3 O kouzlu cvaknutí aneb Jsem nějaký rozmazaný
Dcera se postaví na pařez, zaujme pózu baletky a křičí: “Vyfoť me!”
Syn se vyškrábe na stoh slámy, nasadí cool grimasu a volá: “Vyfoť mě!”
Naučil jsem se takovou fintu: složím prsty do obdélníku, usměju se a řeknu: “Cvak!”
📸
Nakonec ale stejně vytáhnu mobil a poslušně vše zaznamenám. Děti se na mě pověsí a opakují: “Ukaž!”
Během dovolené se podobné situace pochopitelně opakují častěji.
A já se s každou fotkou cítím čím dál rozmazanější.
Jasně, že i já chci vzpomínky, že si TO chci někdy v budoucnu připomenout, jasně, že i já se chci pochlubit, jaký jsem borec a sdílet TO (pokud možno hned!) na FB či IG, ale stejně mě vždycky vstup techniky do toho, co zrovna prožívám, nějak vyruší. A rozzruší.
Nejhorší moment?
“Miláčku, pojďme si udělat fotečku. Celá rodinka! Dobrý den, pane, mohl byste nás vyfotit? Franto, pojď sem! Stelo, usměj se. Možná půjdeme spíš takhle doleva, ať za námi není sluníčko. Hlavně se, miláčku netvař jako minule! Ale teď je zase to sluníčko přímo proti, to se budeme mračit, zkusme to takhle. Klidně to mačkejte víckrát, já pak něco vyberu. A jednou i na výšku. Tak úsměv, rodinko, máme pohodu!”
Pravidelně se stává, že mi dojde trpělivost. Po pátém cvaknutí utíkám a výsledek pak vypadá nějak takhle:
Jo, přímo za mnou je moje žena… 😇
Jsem za sobce, který se za každou cenu vyčleňuje od rodiny, ale ve skutečnosti jsem prostě sobec, který se nerad tváří, to je celé. Je to banální, dost okoukané, ale když vidím třeba milenecké dvojice, znavené, zpocené, možná i rozhádané, jak těsně před zmáčknutím spouště “nasadí face”, fyzicky mě to bolí.
🤕
Dráždí mě i představa, co se s těmi fotkami děje POTOM. Jako malý jsem sedával v temné komoře a na šňůru s kolíčky věšel své pokusy s vůni vývojky a ustalovače. Když fotky uschly, byly v krabici, ale teď? Ať už ta giga data našich vzpomínek třídíme, či ne, (já se o to dost snažím), kdy se k nim ve skutečnosti vracíme?
Já v podstatě jen ve dvou případech:
1️⃣ Když mě máma poprosí o fotky dětí - “ale ne ty digitální, to je na nic, já je chci držet v ruce a někam si je dát”
2️⃣ Když na mě FB vybalí vzpomínku - to je mimochodem moje nejoblíbenější funkce tété aplikace. Dnes mi připomněl toto:
Je na něm moje žena pár dní před porodem naší Stelinky. Dřív se ty houpačky dělaly docela prakticky, že? 😃
A ještě jeden případ mě vlastně napadá:
3️⃣ Čas od času se ponořím do starého alba na dně mé skříně. Tohle je můj táta (s Helmutem Kohlem a Francoise Mitterandem - v muzeu Madame Tussaud v Amsterdamu.) Za tři dny by oslavil osmdesátiny…
Ale jinak všechna ta "Vyfoť mě" ukládám kamsi do propasti.
Ano - pokud dnes stačí do aplikace napsat “pes” a vyjedou mi všechny fotky s naší Jenny (a všemi dalšími psy, které jsem kdy vyfotil), je mi jasné, že v budoucnu už to bude tak, že umělou inteligenci slovně požádám o všechny fotky, “kde jsou Stele 4 a usmívá se a jsme v lese”, a budu je do vteřiny mít. Žádné třídění nebude potřeba.
A možná ani nebude nutné fotky fotit, “udělá” mi je umělá inteligence. “Vytvoř fotku, kde stojíme celá rodina s přáteli před sochou Radegasta v období, kdy Stele byly 4 roky a já se v klidu dívám do objektivu.”
A bude to.
Kolikrát si nepamatuji, kde všude jsme byli, a někdy mi nepomůže ani fotografie, bude tedy možné, aby mi vzpomínka vznikla jaksi uměle, zpětně, po takto vytvořené fotce?
Na inauguraci prezidenta Pavla jsem viděl dost lidí, kteří vůbec nesledovali danou událost, místo toho TO točili, či fotili. V čem je rozdíl?
🚶🏻♂️🚶🏻♂️🚶🏻♂️🚶🏻♂️🚶🏻♂️
Možná je toto mé “rozzrušení” dáno tím, že podobné zážitky nastavují zrcadlo mně samému? Odhalují v nahotě mé vlastní exhibice na sociálních sítích? Možná jo. Koneckonců i tento newsletter vznikl trošku jako podvědomá obrana - proti “lovu na posty”, závislému scrollování a čtení “všeho a ničeho”.
Chci zkrátka tohle léto víckrát skládat prsty do obdélníku, usmívat se a říkat CVAK. Vlastně rezignovat, jak o tom skvěle píše Tereza Matějčková ve své knize Kdo tu mluvil o vítězství? Kreslit světlem přímo do svého srdce. Nefotit masky, ale realitu - ví však někdo, co to je? Já to nejvíc tuším v okamžiku, kdy fotím stíny. Dělám to bez jakéhokoliv zásahu zvenčí, jen vyfotím, co vidím. Mám už jich za ty roky celou sbírku. A tady vám na rozloučenou nabízím jeden z nich…
Pěkné léto přeje Petr Michálek
👉 Už jste viděli můj bonusový materiál o tom, JAK NEPSAT S LEX PAGE?
👉 Teď už snídám u moře, takže příští díl tohoto newsletteru bude věnován naší cestě pronajatou dodávkou na Rujánu. Doporučte tento newsletter svým přátelům - stačí předat tenhle odkaz.
👉 Mimochodem - kdykoli mi můžete napsat, co si o tom, co píšu, myslíte! Můj soukromý mail je španělsky mé jméno: pedro@miguelito.cz 🇪🇸
👉 Citát týdne: "Asi před deseti lety mě Milan Kundera napůl v žertu a napůl vážně požádal, abych na něj napsal nekrolog s tím, aby alespoň jeden text o něm byl založen jen na faktech, neobsahoval žádné adorace a zbytečná adjektiva. Tenkrát jsem to odmítl a tímto příspěvkem jen plním jeho přání." (Karel Hvížďala - Český rozhlas PLUS).