Od Marka Pola po Plečnika
Sedím na hotelu ve slovinské Lublani, je pátek (asi, kdo by to na dovolené sledoval) a já se večer snažím sesumírovat dojmy z hrozně narychlo naplánované dovolené u moře v Chorvatsku. V sobě mám trochu vína od skvělé večeře v restauraci za rohem a v dobré paměti oběd z náhodného bistra kus mimo centrum, kde jsme si pošmákli srovnatelně a možná dokonce i líp než v Michelinem doporučované restauraci. Ale to bych předbíhal.
Protože tahle dovča nezačala ani ve Slovinsku a vlastně ani v Chorvatsku, nýbrž minulý týden ve čtvrtek po deváté večer v Praze na Národní třídě.
Ještě asi o dva týdny dřív se nám ozvali kamarádi Tomáš s Veronikou, že na chorvatském ostrově Korčula, kde byli spokojení předloni, se uvolnilo místo, ale jen v apartmánu pro čtyři. Že je to tam skvělé a jestli se k nim nechceme přidat. Já nikdy v Chorvatsku nebyl, ale od začátku léta čtu hororové články, jak tam Češi trpí. A k tomu samozřejmě výsměch na sociálních sítích, jaký je to nesmysl. Tohle chci vyzkoušet sám, řekl jsem si. A tak jsem poslal prachy za ubytování (ne malé, ale stálo to za to), sbalil těhotnou ženu (které teplé moře jen prospěje) a vyrazili jsme vstříc neznámému dobrodružství.
Zvolili jsme nejekologičtější možný způsob – ve čtyřech lidech jedním benzínovým kombíkem. Z Prahy na Korčulu je to 1 200 kilometrů, tedy bratru 13 hodin jízdy. Minete všechna známá letoviska od Rijeky, přes Zadar a Šibenik až po Split, dostanete se hluboko jižně od bosenského Sarajeva a téměř až k hranicím Černé Hory. Poslední část trasy nutno překonat trajektem. Takže je to fakt štreka, kterou jsme se rozhodli urazit hlavně přes noc a dřív jsme vyrazit nemohli, protože jsem nechtěl rušit zkoušku s „mou“ novou kapelou Paní Tau. Hrajeme 16. srpna v Praze, přijďte se podívat!
Z pevniny na přilehlý ostrov Pelješac vede nově most (projektoval ho slovinský inženýr Marjan Pipenbaher, stavěli Číňani a otevřený je přesně rok). S pár občerstvovacími nebo naopak vylučovacími zastávkami po cestě jsme takřka na minutu ve městečku Orebić stihli trajekt na Korčulu v jednu odpoledne.
Ozajstné azůro!
Cesta byla náročná, ale aspoň jsme si její většinu ukrátili za tmy a příjemné teploty, protože na Korčule potom ukazatel neklesl pod třicet stupňů Celsia.
První, co vás při příjezdu ke zdejšímu moři dostane, je jeho průzračná čistota a podmanivě modrá barva. Jak říkám, nikdy jsem v Chorvatsku nebyl a taky se nechci pouštět do polemiky ohledně kvality moře někde na severu na Istrii, kde to může vypadat všelijak. Ale voda na Korčule je boží.
Kamenité, nebo možná spíš oblázkové pláže narozdíl od těch písčitých zajišťují, že po většinu času neuvidíte ani smítko, tím méně nějaké zakalení, čili dokud stačíte (což ale při zdejším profilu dna znamená jen pár metrů od břehu), vidíte na dno úplně v pohodě. Je pravda, že jeden den po noční bouřce se i na naší rozkošné pláži našla trocha naplavené trávy a jedna hnusná pet flaška (bez víčka), ale déšť holt i do čistého moře naplaví leccos. Navíc do odpoledne to bylo fuč.
Když říkám „naše pláž“, myslím to vážně. Bydleli jsme asi kilometr od historického městečka Korčula a k tomu kousku moře vedlo od apartmánu pár schodů. Taky jsme se tu potkávali jen se sousedy a možná pár místními. Ve srovnání s většinou měst, kde to k moři tak jako tak máte pár stovek metrů zpravidla vyprahlými ulicemi, je tohle nádherně dostupný luxus.
Vzdálenost od města měla tedy ještě jednu výhodu, i když její hodnota zjevně letos poklesla. A svůj podíl na tom zjevně má ruská válka v Ukrajině. Kamarádi nás totiž upozorňovali, že Korčula samotná je narvaná turisty a v noci dost hlasitě pulzuje. Jenže to se nepotvrdilo. Místní přístav nebyl v obležení luxusních jachet jako dřív, takže i ve starobylých uličkách bylo méně Rusáků, ergo výrazně, ale výrazně méně bordelu všeho druhu.
Město pyšnící se tím, že už v roce 1213 postavilo mimo zákon otroctví, podle posledního sčítání z roku 2011 deklaruje více než pět tisíc obyvatel, ale podle mě je to blbost. Nebo se ke Korčule musí administrativně hlásit půl ostrova. Samotné staré město tvoří podkovovitá promenáda kolem starých hradem a uvnitř nich poloostrůvek s úzkými kamennými uličkami.
Korčula se dále chlubí tím, že se tu (možná) narodil slavný cestovatel Marco Polo. Je to sice tvrzení totálně neprůkazné, ale místním to nezabránilo v tom, aby po něm pojmenovali hospodu, hotel, suvenýr shop a dokonce tu ukazují i jeho rodný dům. Ehm, ehm…
Jistě netrpělivě čekáte, jak to v této malebné lokalitě je s cenami. Možná jsem příliš ovlivněný výlety do západní Evropy, ale já to tu jako žádnou tragédii nevnímal. Jsme u moře a u krásnýho, proboha! Proč by mi mělo cukat z toho, že předkrm stojí deset eur, hlavní jídlo mezi patnácti a dvaceti, steak ke třiceti, lahev s vodou nebo lahvička coly čtyři a koktejl deset? Kdekoliv jinde po Evropě zaplatím stejně a u nás to taky jednou bude.
Úplný ráj byl potom nákup v místním obchoďáku Plodine. Výběr velký, ceny mírné. Což i vzhledem k tomu, že snad vše kromě možná nějaké zeleniny, se sem musí vozit zmíněným trajektem, působí jako zázrak. Jediný kousek salámu nebo sýra, co jsme tam pořídili, nebyl špatný. A na lehce slané minerálce Jamnica a vodě Jana s pomerančovou příchutí jsem si za ten týden vytvořil lehkou závislost.
Z perspektivy nedávné tuzemské debaty o pohostinství asi zaujme fakt, že nemalá část korčulských restaurací je „cash only“, a to včetně těch lepších. Pozoruhodné je, že při jakékoliv platbě dostanete řádnou EET účtenku, takže to není kvůli krácení daní. A že když platíte kartou a chcete nechat dýško, musíte vylovit hotovost. Ani jednou, přátelé, ani jednou nešlo tipovat na kartu. Asi zase kvůli té elektronické evidenci…
Jako asi všude i na Korčule je těch restaurací pestrá paleta. Vedle dvou s michelinskou hvězdou (nezkoušeli jsme) najdete asi o sto metrů dál pizzerii, ve které by si moc nepochutnali ani obyvatelé českých sídlišť. Bokem v uličkách si ale zase pošmáknete skvěle (my třeba poslední večer úplně luxusně v restauraci Fundamentum) a na cestě do vnitřku ostrova můžete narazit i na konobu (tak Chorvati nazývají prostě hospodu) oceněnou michelinským Bibem, rezervace nutná.
Prostě měli jsme se dobře. A když si tu koupačku a debužírování naředíte pár výlety – třeba lodí do Dubrovníku nebo autem na opačný konec ostrova, kde stojí návštěvyhodné ruiny rakousko-uherské pevnosti z konce 19. století – je to dovolená top-notch!
Za co všechno može Jože?
Jenže každá pohádka skončí a i my jsme museli náš dočasný azyl ve čtvrtek dopoledne opustit. Do konce našich dovolených zbývalo ještě pár dní a navíc se nám nechtělo absolvovat přeci jen náročnou dlouhou štreku přímo do Prahy, a tak jsme hledali, kde se po cestě zastavit. Volba nakonec padla na slovinskou metropoli. Mě samotného by asi nikdy nenapadlo navštívit zrovna Lublaň. A to by byla chyba!
Lublaň je aspoň pro mě městem mnoha tváří. Když se blížíte po dálnici A2 od Nového města, připadáte si jako na příjezdu do Prahy kolem Mirošovic. Architektura širšího centra na první dobrou trochu připomíná Brno nebo Plzeň, atmosféra přímo v historickém jádru je potom vyložené Brno na steroidech. Silná koncentrace podniků s předzahrádkami nalepenými těsně u řeky Lublaňky potom nezapře vibe v něčem srovnatelný se Štrasburkem. Tohle město prostě chcete navštívit.
Když už jsme se rozhodli na cestě zpět zvolnit, „někoho“ napadlo, že bychom mohli v Lublani strávit hned dvě noci. Musím se za ten nápad opravdu pochválit. Cesta zabrala zase nějakých šest nebo sedm hodin (ještě nám teda před nosem ujel trajekt), takže kdybychom do Slovinska přijeli na večer, proběhli si centrum kvůli večeři a dopoledne jeli dál, byla by to úplně promarněná příležitost.
Lublaň je totiž tak trochu muzeum architektury pod širým nebem. Prim tu hrají stavby Jože Plečnika, ale samozřejmě nejen jeho. Průvodcem nám byl seznam míst, který dal dohromady Adam Gebrian. A myslím, že bychom to všechno neviděli, ani kdybychom tam zůstali týden.
Malá odbočka – už teď si říkám, že se do Lublaně budeme muset někdy vrátit. Jenže z Prahy je to buď letadlem s přestupem na 5 až 10 hodin. Vlakem nebo autobusem s mnoha přestupy taky na 10 hodin. Anebo tedy autem za zhruba 7 hodin. Ekologisti to uslyší neradi, ale už ve dvou se to auto vyplatí i finančně.
Lublaň má méně obyvatel než Brno a centrum je opravdu malinké. Když se vydáte k Plečnikovu domu, který původně stál mezi poli za městem, budete i dnes míjet zahrádky, za které by se nestyděli skuteční vesničani. Opačným směrem brzy začnou ne až tak vzhledná moderní zástavba, byť s pár skvosty jako je třeba elegantní budova místní mešity, nebo (už zase Plečnikův) stadion. Na jedné straně řeky se tyčí hrad, který působí jako hrádek nad venkovským ostrohem spíš než sídlo nad metropolí. A na opačné rozsáhlý lesopark. Z meziválečného mrakodrapu – říkají mu Nebotičnik – vidíte Alpy a další pohoří.
Návštěva Plečnikova domu rozhodně stojí za to. My jsme chytili komentovanou prohlídku s průvodcem, který byl nejspíš i studentem architektury. Věděl hodně a neváhal se o to podělit. Jože Plečnik si v Lublani lehce přestavěl starou chalupu a hlavně k ní přistavěl kulatou věž, kterou obýval, zimní zahradu, kde si pěstoval květiny, normální zahradu s včelíny (další podobné navrhl i pro Pražský hrad) a hlavně přijímací předsíň důmyslně sloužící k odfiltrování nezvaných hostů.
Plečnik byl podle všeho workoholik, který příliš nebazíroval na penězích. Lidí se spíše stranil, ale miloval sloupy. Žil z dnešního pohledu neskutečně asketickým životem. Po válce navrhoval paláce pro Tita, ale když v roce 1957 zemřel, měl na pracovním stole dvacet staré magazíny oznamující úmrtí Masaryka. Tvář Lublaně ovlivnil zásadně, takže pokud se sem vydáte, tohle muzeum rozhodně nevynechejte.
No ale jestli se na Korčule jedlo skvěle, pak Lublaň je úplný gastro ráj. Cestou právě z Plečnikova domu jsme se stavili v random hospůdce mimo centrum na jídlo s tím, že hlad velí a kdyžtak to holt nebude kdo ví co… a odcházeli jsme uspokojení na nejvyšší míru. Moje pizza s parametry téměř neapolskými. A Tomáš se rozplýval nad tuňákem, že takového ještě nejedl.
Zjevně to jde i bez Michelina.
Ale půlnoc už se přehoupla a zítra nás čeká cesta domů ještě s jednou zastávkou. Tu si však nechám do jiného textu i kontextu. Z hlavní dovolenkové reportáže je to vše. Nebojte se Chorvatska. A proboha, hlavně navštivte Lublaň!
Pokud vás baví moje newslettery, v nichž většinou referuju o zajímavostech, které kolem mě během týdne proběhly, a ještě je nedostáváte pravidelně každé pondělí do mailu, můžete se k jejich odběru zcela zdarma přihlásit zde.