Léto zlomených srdcí – Marta

1.

Kikiriki!

Marta zprudka procitne. Pootočí hlavu k otevřenému oknu a její zrak spočine na pestrobarevném kohoutovi, který si hoví na protějším betonovém sloupku plotu. Aniž by z něho spustila oči, paží v krátkém rukávu pyžamového trička zašmátrá pod postelí. Jakmile prsty zavadí o pantofel, zvedne ho ze země a prudkým pohybem ho mrští po kohoutovi. Přímý zásah. Pták zaskřehotá a skácí se k zemi.

Marta se spokojeně otočí na bok, aby pokračovala ve spánku. Další opeřenec se však usadí na parapetu otevřeného okna. Zamžourá tím směrem. Je to… babiččina vypasená hnědá kvočna! Marta vleže zatřepe hlavou. Zdá se jí to, nebo se pták před jejíma očima během vteřiny multiplikoval? Než si stačí uvědomit, která bije, snese se na ni hejno slepic a přes obličej jí zabliká neónový nápis: Hráč eliminován.

Nová hra. Level 1. Počet životů: 2

Kikiriki!

Marta se posadí na posteli a jako mechanický panák otočí hlavu k oknu. Na zídce plotu sedí kohout. Rychlý pohyb pravačkou. Pantofel trefí objekt. Levačka zavře okno. Uf. Martina záda dopadnou zpátky na měkkou matraci. Otočí se na bok, k oknu zády, načež s vřískotem nadskočí a znovu se posadí. Kvočna s nepřirozeně vyboulenýma očima stojí ve dveřích a za ní deset slepic v pluku jako vojáci.

Nová hra. Level 1. Počet životů: 1.

Kikiriki!

Sotva Marta otevře oči, automaticky sahá pro pantofel. Ničitele spánku sejme jednou ranou, zavře okno, popadne druhou pantofel a přesnou trefou zneškodní kvočnu a její družinu ve dveřích. Padají jako kuželky po zásahu koule. Spěšně vyskočí z postele a zabouchne dveře. V bojovém postoji se otočí do místnosti a ostražitě přejede očima každý její kout. Je v bezpečí.

Gratulujeme: Nepřítel zdárně zneškodněn!

Level 2.

Marta už dobrých deset minut zírá se široce otevřenýma očima na strop nevelkého pokoje. Její pohled sklouzne z podlouhlé praskliny, jež se line po celé jeho délce, na pavučinu v rohu. Něco se na ní hýbe. Zdá se, že se do ní zachytila malá muška. Marta vstane, a zatímco balancuje na matraci, nataženou rukou se snaží dotknout pavučiny. Chybí jí dva tři centimetry. Pokusí se stoupnout si na špičky. Znovu musí na měkkém povrchu chytit balanc. Vší silou se vyšponuje a nehtem ukazováku podebere zachycenou mušku, jež nepřestává bojovat o svůj život. Jakmile ji vyprostí ze smrtící pasti, přiskočí k oknu a opatrně ji položí na list muškátu v květináči.

„Teď už je to na tobě,“ zašeptá přitom. Její zrak následně spočine na betonovém sloupku plotu. Vybaví si potrhlý sen, protočí panenky a plácne sebou zády na postel. Příliš měkká matrace zafunguje jako trampolína, a než se Marta naděje, její tělo se jako poskakující míček nekontrolovaně blíží k okraji. Na poslední chvíli zachytí peřinu, která tak alespoň částečně ztlumí její pád na koberec.

„Auvajs,“ zaběduje se zkřivenou tváří po nárazu na zem. Rozvalí se na stržené peřině jak dlouhá, tak široká, s roztaženýma rukama a nohama jako panák.

„Už jsi vzhůru, Marti?“ ozve se z chodby babiččin hlas.

„Ne. Tohle nemůže být moje realita,“ zaběduje si pro sebe. „Vzhůru!“ zvolá nato dostatečně hlasitě.

Dveře se otevřou a do pokoje nahlédne sedmdesátiletá žena s jiskrou v očích a vlasy vyčesanými do uhlazeného drdolu.

„Co provádíš na zemi?“ podiví se.

„Rozjímám.“

„Tak to tě nebudu rušit a jdu připravit snídani.“ Jen co za ní zaklapnou dveře, Marta si položí dlaň na čelo.

„Tohle nemůže být moje realita,“ zopakuje. „Prostě nemůže.“

O půl hodiny později se Marta s ospalým obličejem došourá ke čtvercovému stolu u okna a se žuchnutím zasedne na světlou židli.

„To už je devět?“ zeptá se při pohledu na závěsné hodiny na protější stěně kuchyňské linky. Rustikální styl se světlým dřevem v kombinaci s tmavými kovovými prvky dodávají babiččině kuchyni moderní ráz. „Co se stalo s tím křiklounem kohoutem, který mě tu budil loňský léto? Přišel o hlasivky?“

„Ne, o hlavu,“ odvětí babička nevzrušeně. Položí před Martu snídani a přisedne si k ní.

Ta si při pohledu na talíř představuje, jak jí mezi míchaná vajíčka přistane kohoutova hlava. Zobák se otevře a naposled vydechne: Kikiriki!

Na sucho polkne a odstrčí talířek od sebe.

„Nějak nemám hlad,“ hlesne.

„Dala jsem ti tam extra porci pažitky. Ze zahrádky. Chceš, abych ti udělala něco jiného?“

„To je dobrý. Sním nějaké ovoce.“ Marta raději rovnou vstane a zamíří ke koupelně.

„Něco jíst musíš! Víš, co říkala máma,“ zvolá za ní babička. „A doktor,“ dodá už pro sebe. Nabere na vidličku vajíčka a strčí si sousto do pusy. „Hm, nic jim není,“ podiví se, načež vrhne starostlivý pohled směrem, kterým odešla její vnučka.

Marta si při prázdninovém pobytu v Třeboni vytvořila svoji ranní rutinu. Poté, co se osvěží v koupelně a převleče se do pohodlných legín a vršku od teplákové soupravy, nazuje si sportovní boty s růžovými tkaničkami a vyrazí ven, aby si dala dvě kolečka kolem blízkého rybníka.

Než si na mobilu pustí oblíbený běžecký playlist, zkoukne došlé zprávy a zarazí se. Ukazovák automaticky ťukne na ikonku, u níž se červená oznámení o nové nepřečtené konverzaci.

spislokinezthor: Před čím jsi utíkala tentokrát?

janenotausten: Před nepoučitelným kohoutem a jeho kvočnou.

spislokinezthor: Páni. To je origoš.

janenotausten: Pobyt u babičky mi začíná lézt na mozek, a to jsem tu sotva dva týdny.

spislokinezthor: To se poddá.

janenotausten: Poddá, jo? A kdy jako? Včera to byli krvelační pavouci a předevčírem žíznivé pijavice v rybníce. Proč mám tyhle připitomělý sny o kohoutech a jejich slepičím harému? Buď mě něco honí, skáču přes nesmyslný překážky, nebo se snažím sejmout imaginární ptáky. Mám to brát jako důkaz, že mi vážně hrabe?

janenotausten: Venkov mi nesvědčí. To je to.

janenotausten: Jsem obklopena zvěřincem a chodím běhat kolem rybníka.

spislokinezthor: Netipoval jsem tě na městskou holku.

janenotausten: Zřejmě jí jsem. Měšťačka do morku kostí.

spislokinezthor: Každý den se o tobě dozvídám nové věci.

janenotausten: To máš dobrý, já sebe nepřestávám šokovat už devatenáct let.

„A co takhle dát si to kolečko? Konverzovat můžeš až potom,“ pokárá Marta sama sebe. Udělá jednu z obličejových grimas, kterou předvádí, pouze když ji nikdo nevidí, a aniž by počkala, až tři neposedné tečky rozepsané konverzace dotančí, zastrčí telefon do kapsičky ve sportovních legínách.

S novým nádechem zakloní hlavu. Skrz větve vysokých stromů jí zasvítí do očí sluníčko. Prudce zamrká. Nato natřikrát poskočí a proklepe si stehna. Po strečinku, kdy si důsledně protáhne každičkou část těla, si s hlubokým výdechem vsadí do uší bílá sluchátka a rozeběhne se. Místo nové kapitoly audioknihy fantasy románu od české autorky Bibi Blatné ji dnešní ráno doprovází nejnovější epizoda podcastu Na vlně s Anet.

Marta miluje ranní běhání. Vlastně běhání obecně. Obzvlášť pohyb na čerstvém vzduchu je pro ni tou nejlepší formou relaxace. Noha střídá nohu. Ruce je doplňují v synchronizovaném rytmu. Nádech, nádech, nádech. Výdech, výdech, výdech. A znovu.

Rybník v blízkosti babiččiny chalupy patří k těm odlehlejším a zřídka kdy tu v časnou hodinu potká živáčka. Jenže dnes si přispala a na hrázi je rušněji, než je zvyklá. Odněkud vpředu k ní doléhá nesrozumitelná zvolání. A co to… Za poklusu zamžourá před sebe.

„Dopr…“ nedořekne. Jako blesk z čistého nebe ji něco praští do hlavy, a než se naděje, leží na zemi. Jakmile se otřepe z prvotního šoku, otevře oči. Přímo nad ní se tyčí velké chlupaté stvoření s vypláznutým jazykem na stranu, ze kterého mu ukapávají sliny na… Marta se zadívá na svoji mikinu s kapucí a okamžitě se zhnusením zkřiví tvář.

„Fuj!“ Ještě vsedě na prašné zemi si kapesníčkem utře mokré místo.

To už se u ní zjeví zřejmě majitel slintajícího huňáče a spustí zmatenou omluvu.

„Ježiš, promiň. Neviděl jsem tě. Jsi v pořádku? Tedy kromě toho šrámu na čele a…“

„Šrámu na čele?“ Marta se polštářky ukazováku a prsteníku dotkne malé bulky nad levým obočím a zasyčí bolestí.

„Než se vdáš, nebude po bouli památky. To aspoň říká moje babička. Chci říct, neteče ti krev, boule za pár dní splaskne. Pořád budeš hezká. Ok, jako bych nic neřekl,“ poznamená kluk v Martině věku v reakci na její výraz, který se s každým jeho slovem mění z nepříčetného na vražedný.

„Můžeš něco udělat se svým psem? Abych mohla pro začátek vstát?“

„Astore! Down! Lehni!“

Chlupáč si pod přísným pohledem páníčka neochotně přešlápne na místě, načež poslušně zalehne. Velké tmavé oči upne na Martu a ocasem přitom smýká ze strany na stranu.

„Chce svůj míček,“ řekne kluk na vysvětlenou.

„Prosím?“

„Ten míček, co tě, ehm… skolil.“

Marta se rozhlédne kolem sebe. Lokalizuje žlutý míček na prašné cestě a hrábne pro něj.

Samozřejmě. Pokud jí mělo něco poslat k zemi, musel to být žlutý tenisový míček! V mysli se vmžiku přenese na atletický stadion.

„Marto, házej!“

„Hážu!“ zakřičela na Libora, který od ní stál dobrých padesát metrů.

Zhluboka se nadechla. Zhoupla se v kolenou. Udělala dva přípravné kroky. Napřáhla se a švihla rukou kolem hlavy.

„Tak další,“ zavelel Libor v její vzpomínce a poslal žlutý tenisák zpátky.

Marta ho nanovo popadla do ruky a připravila se k dalšímu pokusu.

Nádech, výdech. Nádech, výdech.

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Co?“ Marta zmateně pohlédne na kluka před sebou. Krátké hnědé vlasy mu vpředu lehce spadají do čela, tváře mu zdobí pár výraznějších pih a v očích se mu zračí podobný lítostivý pohled jako v těch psích. Marta koukne z kluka na psa a zpátky na kluka. Oprava, úplně stejný pohled. Protože přesně to je ona: k politování. Marta Zlatá. Hvězda atletického oddílu, juniorská vicemistryně republiky v běhu na 800 metrů, budoucí olympijská vítězka a studentka vysoké školy. Akorát by se potřebovala sebrat a dokončit alespoň jeden kvalifikační závod, což se jí v tomto roce podařilo celkem jedenkrát. A k tomu dalšímu? K tomu jí chybí maličkost. Ukončené středoškolské vzdělání. Aka maturita. Ízy pízy. Pohodička. Pro někoho jako Marta… Nesplnitelný úkol.

„Pokud chceš, aby se ti na tu ránu někdo podíval, jestli třeba nemáš otřes mozku a tak, kousek odtud je pohotovost. Doprovodíme tě tam.“

„Oba dva?“ podiví se nad množným číslem.

Kluk krčí rameny a jeho pes zakňučí.

„Myslím, že to bude v pohodě.“ Kromě naražené kostrče z pádu na tvrdou zem a boule na čele ji naštěstí nic nebolí. Vstane a jednou rukou si otřepe zaprášené legíny. V levačce přitom stále svírá žlutý míček. Dlaní ho otočí k sobě a ušklíbne se. 

„Tak tohle bys chtěl, co?“ obrátí se na velkého chlupáče se šibalským úsměvem. Pes na ni upře široce rozevřené oči a zavrtí ocasem. Marta nakročí levou nohou vpřed, rozpřáhne se a vší silou odhodí míček po směru. Její dovednosti v hodu míčkem se sice od loňského tréninku s Liborem moc nezlepšily, ale v tomto případě je to spíš k užitku. Kvituje alespoň skutečnost, že trajektorie hodu míří po přímce a míček tak neskončí v rybníce. Kdo ví, zda tohle přerostlé štěně umí plavat! „Tak si ho chyť, kluku jeden chlupatej,“ pobídne ho. „Myslela jsem tím psa,“ dodá pro jistotu, když se zprvu nikdo nepohne.

Teprve po její další výzvě pes s neskrývaným nadšením vystartuje za míčkem, který už po dopadu na zem poskakuje po prašné cestě.

„Házení čehokoli není mojí silnou disciplínou,“ zhodnotí Marta nevelkou vzdálenost, jíž letěl míček vzduchem. Nato se obrátí na kluka po své pravici. „Jsem Marta.“

„Já vím. Teda, chci říct. Radek. Jsem Radek.“ Kluk prudce zamrká, zastrčí ruce do kapes u kalhot a na místě si přešlápne. Martě přijde jeho stydlivá reakce roztomilá.

„Ráda tě poznávám, Radku. To je tvůj pes?“

„Astor?“

Jako by vytušil, že je o něm právě řeč, huňáč se bleskovou rychlostí vrátí a k nohám jim upustí chycený míček. Poté nazdvihne výrazné psí obočí a zadívá se na svého páníčka. Ten se k němu shýbne a láskyplně ho podrbe po hlavě.

„Spíš by se hodilo označení Astorův venčitel, pečovatel, kuchař a sběrač hovínek…“

„Jinak řečeno, má tě omotaného kolem prstu.“

„Dokonale. Jinak je ale úplně neškodnej. Pes i já.“

„Tak neškodnej, jo? Pouze se po ránu strefujete do běžců kolem rybníka.“

„Jen do hezkých holek. Astor je hrozně vybíravý,“ upřesní Radek s vážnou tváří.

„Astor. Aha.“

Radek zatřese nadzdvihnutými rameny. Nevinnost sama. On i pes.

Se zadržovaným smíchem Marta zkontroluje telefon, jehož vibrace hlásí příchozí zprávu.

CTIRAD: Můžeme si promluvit?

„Nope. Nemůžeme,“ zašeptá.

„Pardon?“

„Spam. Chodí mi ob den. Jsem děsně populární.“

„Vím,“ špitne Radek a Marta by přísahala, že mu ve vteřině zrudly uši.

„To byl sarkasmus,“ odvětí pro jistotu.

„Aha.“

Marta se zadívá na Radka. Nevypadá, že by si z ní dělal legraci. Má takový ten dobrácký obličej a jeho pes… Z fleku by je adoptovala. Oba dva.

„Tak ty jsi Astor.“ Marta se zadívá na psisko a dá si ruce v bok.

„Jo, není to nejoriginálnější jméno.“

„Ale hodí se k němu. Babiččinu kokršpanělovi říkáme Ťuldo. Taky poměrně výstižný. Co je za plemeno?“

„Bernský salašnický pes.“

„Páni. Berňák Astor. Jste odtud?“

„Myslíš z Třeboně? Jasně.“

 „Zvláštní, že jsem tě tu nikdy dřív nepotkala. Pokud mi paměť slouží. Což po té ráně do hlavy může být diskutabilní… Jezdím sem každý prázdniny. K babičce.“

„To bude ono. Léto jsem obvykle trávil na Moravě. Proto jsme se nejspíš míjeli. Máma tu před pěti lety dostala práci na zámku. Naši jsou rozvedení.“

„To vysvětluje mnohé,“ ušklíbne se Marta.

„Prosím?“

„Ale nic.“ Nechce cizímu klukovi vysvětlovat vlastní rodinnou situaci. A pokud v ní dotyčný poznal tu Martu Zlatou, nejspíš o ní dávno něco slyšel. A s ním i celý internet, povzdychne si v duchu. Jejich rodinné tajemství se provalilo v přímém přenosu finálového večera vysoce sledované reality show, jíž se účastnila společně s kamarádkou Tinou. Před rokem se tak celá republika dozvěděla o její snaze dát rodiče dohromady poté, co pojala podezření, že táta mámu podvádí. To se ukázalo jako pravdivé, a navíc – což byla ta nejvíc šokující část – její máma o nevěře nejen věděla, ale dokonce ji léta tolerovala. Martina hlava to stále není schopná zpracovat. Odkojená klasickými milostnými příběhy si nedokáže představit, že by se o svoji lásku kdy chtěla dělit. V tomhle si udělala jasno už dávno. Nevěru neuznávala a otevřené vztahy nebyly nic pro ni.

„Budeš v Třeboni celé léto?“ zeptá se Radek.

Marta nakrabatí čelo. To, že stráví dva letní měsíce na jihu Čech, nikde neavizovala. Na sítích o tom prozatím mlčela. Vlastně od svého odjezdu z Prahy nezveřejnila jediný post. A podle zpráv, které jí denně chodily do online schránky, to přitom vypadá, jako by měl nastat konec světa. Tolik lidí se zajímá, kam se poděla a zda je v pořádku. Svým způsobem ji to nepřestává dojímat.

Tisíce sledujících a úspěch na sociálních sítích býval pro Martu velkou neznámou. Něco, s čím se setkávaly pouze holky jako Tina nebo Anet. A jak ji s oblibou připomíná její sarkastické já, k internetové slávě jí stačilo seknout sebou při živém vysílání, a než otevřela oči, stala se virálem. A její život už nikdy nebyl jako dřív. V dobrém i ve zlém.

Nenadálý zájem o její malý život byl naprosto ohromující. Další nepochopitelná věc v dlouhé řadě. Její online profil během tří dnů zaznamenal nárůst sledujících z dvouciferného čísla na šestimístné. Nechápala to. A svým způsobem to nechápe dodnes. Marta se nikdy nepovažovala za natolik zajímavou, aby ji sledoval na sítích někdo jiný než nejbližší kamarádky, lidi z atletiky a rodina. A už vůbec nechápala, co by měla pravidelně postovat, aby uspokojila dychtivou komunitu na sociálních sítích. I přesto každý snímek, který zveřejní, má vmžiku stovky srdíček. Prostě jen tak.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Radek při pohledu na Martin zakaboněný výraz.

„Proč?“ zatřese hlavou. Proč by nebyla v pořádku? Tedy kromě té boule na čele…

„Jen, že vypadáš ponořená do hlubokých myšlenek.“

„To je můj normální stav. Ty hluboké myšlenky,“ opáčí.

„Anebo se ti po ráně do hlavy začaly dělat před očima mžitky.“ Radek jí před obličej nastaví ruku. „Kolik vidíš prstů?“

„Tři. A jednoho psa. Běh už dneska ale radši vzdám.“

„Nevadí, když tě kousek doprovodíme? Pro jistotu.“

„Abych sebou někde za rohem nesekla?“

Radek protáhne obličej.

„Mám děsně blbej smysl pro humor,“ pronese Marta omluvně, načež je pobídne k pohybu a společně se vydají po obvodu rybníka. Astor se zvesela rozeběhne za hozeným míčkem a Radek mu hravě sekunduje. Marta tak nemusí pokračovat v konverzaci o sobě samé a jen ty dva pozoruje, jak si spolu hrají.

Jsi v pořádku? zazní jí v uších Radkova předchozí otázka. Stavy úzkosti, jež ji paralyzovaly natolik, že nebyla schopná přestoupit před maturitní komisi, byly novinkou. Nikdy předtím se jí něco podobného nestalo. Jak jen mohla takhle selhat? Ona, Marta Zlatá. Hvězda atletického oddílu, miláček sociálních sítí. Řešitelka neřešitelných úkolů. Má pocit, jako by její život představoval skleněnou plochu nad vysokou propastí, na níž se postupně objevují praskliny, a jakmile se pokusí zalepit jednu, objeví se zase jiná. Neví, jak z toho kruhu ven. Protože, jak může cokoli napravit, když ani netuší, co je s ní špatně?

2. kapitola >>>