Tisíc dnů velké války
Úvod
„Dobré ráno, je 1000. den ruské války proti Ukrajině. Zde najdete aktuální thread,“ takto jsem dnes začínal své nové vlákno. Číslo to není hezké. Číslo to není překvapivé, ale máme to co máme. A i když se dnes píše o 1000. dní války, nejsme tak úplně přesní, protože začátky toho, co vidíme dnes, jsme mohli pozorovat na konci února roku 2014. Takže pokud bych chtěl být úplně přesný, máme více než 3400 dnů ruské války proti Ukrajině.
Já bych tyto řádky nechtěl věnovat souhrnům toho, co se dělo na frontě. To totiž máte denně ve zprávách, vidíte to u mě na Twitteru, vidíte to v podstatě všude. To, o čem bych chtěl psát dnes, je zamyšlení nad naší reakcí. Zamyšlení nad tím, kam nás těch tisíc dnů mentálně posunulo. A také zamyšlení nad tím, co dělali naši nepřátele. Proč? Protože jsem přesvědčen o tom, že abychom pomohli Ukrajině válku vyhrát, musíme si umět reálně pojmenovat situaci, ve které se nacházíme.
Popsat si to, v jakém jsme rozpoložení. Popsat to, jestli jsme více připravení na bouři, která už podle mě nejde odvrátit. Popsat to, co bychom podle mě měli dělat.
Zradíme Ukrajinu?
Před zhruba měsícem jsem se pokusil vysvětlit mé myšlenkové pochody v situaci nadcházejících amerických voleb. Připomenu, že jsem se v té době (a na základě dostupných informací) obával o to, jestli nakonec zvolení Donalda Trumpa prezidentem nepovede ke zradě Ukrajiny. A abych se přiznal, mé obavy mě ani po dva týdny po Trumpově znovuzvolení nepřivedly k optimismu.
Vidíme, že zvolený prezident vybírá do svého týmu z okruhu lidi, kteří se tak nějak neštítí stranit Rusku (například navrhovaná šéfka amerických zpravodajců) či bagatelizují utrpení ukrajinských civilistů a vojáků (viz Muskovy naprosto nechutné komentáře na Twitteru). Nicméně nebudu předbíhat, dokud Trumpovi nominanti neprojdou grilováních a schválením.
Rozestavěná šachovnice
Chtěl bych se spíše zaměřit na to, jestli jsme se alespoň někam pohnuli v našem uvažování. V případě evropských zemí totiž stále platí zákaz palby raketami na ruské území a německý kancléř Scholz stále odmítá posílat rakety s plochou dráhou letu na Ukrajinu. Co víc, před pár dny se právě Scholz rozhodl, že je ten nejlepší čas, aby zavolal Putinovi, požádal ho o ukončení války a potvrdil, že za Ukrajinou budeme stát tak dlouho, dokud to bude nutné.
A jaká byla Putinova odpověď? Nejen, že s útoky nepřestal, ale naopak, za poslední tři dny jeho armáda povraždila desítky civilistů v Sumách a tamní oblasti a také Oděse, kam do obytné zástavby přiletěl Iskander. Putin za poslední měsíce nijak neslevil ze svých cílů a naopak válku eskaluje do dosud nevídaných úrovní.
Zaprvé si nechal od Severokorejců naposílat miliony dělostřeleckých granátů (a zřejmě i techniky). Zadruhé se na základě bilaterální dohody s Kimem rozhodl nasadit zhruba 12 000 tisíc severokorejských vojáků do války proti Ukrajině. Naše reakce? No dosluhující unijní „ministr zahraničí“ se pochlubil tím, že jsme Kyjevu po téměř devítiměsíčním zpoždění konečně dodali slíbený milion kusů dělostřeleckých granátů.
Situace je to o to tragičtější, že to Ukrajině ve strategickém hledisku příliš nepomůže, protože průběžné dodávky již byly vyčerpány. Rusko naproti tomu v poslední dobře otevřelo řadu linek, na kterých dokáže poměrně levně vyrábět sebevražedné drony, ať už Geraně či z hoven a klacků slepené Gerbery (s pomocí Číny). Tyto drony od srpna prakticky denně létají na ukrajinská města a infastrukturu. U Číny bych se nicméně chtěl na okamžik zastavit.
Vliv Číny
Právě Čína je pro Putina kriticky důležitým spojencem. Bez posvěcení pekingských komunistů by totiž zcela jistě nebylo možné se s Kimem domluvit jak na dodávkách zbraní a munice, tak na dodávkách lidí. Stejně tak by bez Číny nebylo možné pro Rusko získávat komponenty a obcházet Západem uvalené sankce. Jak totiž víme z množství různých reportů, právě přes Čínu chodí většina důležitých komponentů, které později končí v ruském vojenském průmyslu.
A to je zásadní problém hned z několika důvodů. Zaprvé, přes Čínu proudí obrovské množství západního zboží. To je dáno jak povahou čínské ekonomiky a našeho outsourcingu, jednak jejich narůstajícím vlivem a modernizováním důležitých technologických odvětví. Zadruhé je Čína největší hráčem světa v oblasti dodavatelských řetězců strategických vstupních surovin.
Znovu, naše chyba, že jsme naši výrobu přenesli právě tam (abychom si mohli pokrytecky hrát na ochranu životního prostředí, protože živočišná výroba nebude smrdět nám za barákem, ale Asiatům přes kontinent). Naše propojení s Čínou je natolik zásadní, že nám v podstatě znemožňuje aplikovat jakékoli relevantní sankce.
Zastavení kohoutků ať už na léky, ocel nebo celulózu by mělo nemalý potenciál působit společenské nepokoje. A vzhledem k tomu, že si naši politici nejsou schopní poradit ani s „únavou z války“, velmi těžko budou voličům vysvětlovat, kam se poděly antibiotika a celulóza.
Náš nedostatek kapacit
Nicméně i kdybychom se nakrásně rozhodli, že na Čínu uložíme sekundární sankce a riskneme tak narušení dodavatelských řetězců, je otázka, jak takové sankce vůbec budeme vymáhat. Určitě jste si kromě Číny všimli také nárůstu exportu zboží do zemí jako je Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán a dále Gruzie, Arménie nebo Turecko. Není to nějaká náhoda, jsou to země, které mají neutrální až pozitivní vztah k dnešnímu Kremlu.
To v principu znamená, že tyto státy vytvářejí relativně příznivé podmínky pro vytváření různých skořápkových společností, které založíte během pár dnů a ve kterých budou působit lidé, kteří mají kontakty jak na Západě, tak v Rusku a kteří budou ochotni vozit zboží od nás přímo k ruskému obrannému průmyslu. Není to žádná raketová věda.
Mohli byste tak nabýt dojmu, proč vlastně ty sankce ukládáte. A co když tedy nefungují, jak tvrdí různí kolaboranti napříč Evropou? Fungují i nefungují. Export, resp. import do Ruska klesl, jen ne o tolik, o kolik bychom si přáli. Je problém v tom, že sankce nemohou mít takový jaký si představujeme? To je samozřejmě velmi dobrá otázka, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Proč? Protože nebudujeme kapacity na vymáhání těchto sankcí.
Představte si totiž, že pokud uvalujete nějaké sektorové sankce, zapisujete na seznam desítky, možná i stovky tisíc různých položek a jejich export do jiných zemí musí někdo kontrolovat. A kontrolovat to nemohou tři, čtyři, pět lidí. Musí jich být desítky a musí být dobře zaplacení. To je pomimo našeho strachu z Číny ten hlavní problém. Nenabíráme lidi a neplatíme jim dost peněz. A platí to napříč kontinentem.
Tím vším se samozřejmě dostáváme do situace, ve které si nejsme schopni vymoci ani to, nad čím bychom měli mít v teorii pevnou kontrolu (a to upřímně nemluvím o firmách, které dál vyvážejí, protože naše trestní právo až do donedávna vyžadovalo prokázání úmyslu při obcházení sankcí, což je samo o sobě absurdní). Pořádná kontrola by nás přitom při správném nastavení stála méně peněz, než kolik vynakládáme na likvidaci ruských dronů a raket (s čínskou nebo západní technologií uvnitř).
To vše samozřejmě argumentačně nabíjí různým proruských silám napříč Západem.
Únava z války
Tyto problémy by se daly řešit, kdyby na to byla politická vůle. Továren by mohlo stát víc, kdybychom tupě netrvali na tom, že se proregulujeme k bohatství, pomoci by mohlo být víc, kdybychom pro to udržovali celospolečenskou podporu, sankcí by mohlo být vymáháno víc, kdyby se politici nebáli dát dost peněz na správná místa ve státní správě. Jenže prakticky nic z toho nemáme.
Stačí se podívat na čísla napříč Evropou. Stačí se podívat na to, jaký je vývoj na Slovensku a Maďarsku, kde se hraje těžce protiukrajinská a těžce proruská karta. U nás je společnost rozdělena na to, jestli máme Ukrajině dál vojensky pomáhat a předstíráme, jako kdybychom měli nějakou alternativu na výběr. Jenže nemáme. To, co bylo plně v našich rukou je za tisíc dnů velké války z části pryč a jen těžko se bude znovu budovat.
Čím dál hlasitější jsou hlasy těch, kteří by chtěli Rusům odevzdávat ukrajinské území, protože z cizího krev neteče. Čím dál častěji zaznívají hlasy těch, kteří říkají, že situace může nebezpečně eskalovat, pokud budeme Ukrajině dál dodávat zbraně nebo nedej bůh Ukrajincům dovolili bránit se tak, jak to předpokládá mezinárodní právo – tedy včetně úderů na území země agresora. Chápeme, že tato mezinárodní pravidla jsou naše pravidla? My jsme si je vymysleli. My jsme se zavázali, že je budeme dodržovat. A od toho ustupujeme (nemluvím teď konkrétně o ČR, ale rozhodujících hráčích a Západu jako celku).
Když si to trochu zobecníme, tak jsme jako Západ zase tolik (z hlediska počtů) úkolů neměli. Když začala plnohodnotná invaze, našim západním úkolem bylo:
1) vypnout ruskou státní propagandu a provést rozsáhlé vyšetřování jejich vlivu na napojení na zdejší „alternativní“ komunitu,
2) vyhostit všechny ruské agenty s diplomatickým krytím a vážně přemýšlet nad tím, jestli je ruské zastoupení nutné v každé členské zemi Unie,
3) zavést co možná nejtvrdší sankce, paralelně k tomu razantně navyšovat sankční kapacity dle možností každého členského státu Unie,
4) dodat Ukrajině od začátku vše, co potřebovala, paralelně k tomu urychleně zahájit obnovu ztracených výrobních kapacit a budování nových (včetně podstatného zjednodušení stavebního řízení pro strategicky důležité podniky a na ně napojené dodavatelské řetězce, upustit od rigidních zelených cílů, pokud by tomu byly na překážku),
5) od začátku cvičit tolik ukrajinských vojáků, na kolik jsme měli kapacity a využít naši a ukrajinské vlny “nadšení” při narukování a poskytování pomoci,
6) hledat a urychlovat cesty návratu našeho průmyslu zpátky, hledat zdroje vstupních surovin v zahraničí a obnovovat výrobu a zpracování těch surovin, které jsou kriticky důležité při obnově zbrojních kapacit (a tím snižovat závislost na Číně),
7) pravidelně, systematicky, srozumitelné a transparentně komunikovat s občany o tom, co jednotlivé vlády dělají, proč to dělají a jaké to bude mít dopady na společnost u nás, po poučení se z COVIDu a ztráty podpory při boji s pandemií tohle mělo být připravené a měly na to být vybudované kapacity,
8) od slov přejít k činům v otázce prohloubení obranné a bezpečnostní spolupráce napříč kontinentem, včetně posilování průmyslové základy a společných nákupů vojenské materiálu k zajištění efektivnějších útrat a standardizování postupů v případě, že válka zavítá do EU
9) neklást Ukrajině žádná omezení nad rámec toho, která ji ukládá mezinárodní právo
Výčet samozřejmě není úplný a každý z těchto bodů by vydal na samostatný článek, ve kterém bychom si mohli popsat případy dobré praxe ze zahraničí, odstrašující případy i to, co se dalo a dá udělat. A teď si položme otázku, jestli jsme si všechny domácí úkoly splnili. A mluvím tu schválně pouze o nás.
Kolik z toho je za tisíc dnů hotovo, že můžeme s čistým svědomím říct, že jsme udělali maximum možného? Proč, když si vezmu jakýkoli bod z tohoto výčtu a podívám se na jakoukoli zemi v EU, budu horko těžko hledat všech 100 %?
Samozřejmě jsem nespadl z višně a nejsem naivní. Chápu, že priority jsou na Západ od Rýna ovlivněny domácími problémy s nezvládnutou migrací, s nárůstem pravých a levých extrémů. Jenže toto nemůže být výmluvou vůbec pro nic. Pokud čelíme vícero krizím, které ohrožují samotnou podstatu našeho bezpečnostního systému, nemůžeme to neřešit, protože v konečném důsledku nebudeme mít šanci vyhrát.
Znovu se proto ptám, jak je možné, jsme nechali otevřeně proruské názory prorůst až do mainstreamu? Proč se politici nesnažili víc? Proč často zůstávalo u slov, když je naprosto jasné, že právě činy prokážou, kde leží podstata věci? A znovu, nemluvím pouze o nás, mluvím obecně o Západu. V roce 2022 by politik, který by jel otevřeně kolaborovat s Rusy, skončil. Dnes? Napíšu cynický status, který bude mít minimum důsledků.
Závěr
Teď by možná někoho napadlo propadat panice. Není důvod. Chápu, že má slova mohou působit poněkud depresivně. Ale uvědomte si, že Ukrajině dávali pár dnů, maximálně týdnů, než padne. A já tyto řádky píšu 1000. den války, kdy ukrajinští obránci ničí vojenské cíle v hloubi ruského území.
Jsme v neporovnatelně jiném postavení, než byla a je Ukrajina. Ano, uběhlo tisíc dnů. Ano, diktatury spojily síly. Ano, budou na nás tlačit, budou provádět záškodnické akce. Ano, budou sem tlačit svoji propagandu a krátkozrací hlupáci, kteří dostali mandát to budou považovat za důkaz, že je čas vytáhnout bílou vlajku a vypustit holubici míru. Jenže to nemusí být náš případ.
Ani tisíc dnů po zahájení plnohodnotné války není nic ztraceno. Stále je čas. Ale musíme začít jednat. Ne zítra, ne pozítří. Musíme jednat hned. Máme spoustu domácích úkolů, které jsou splnitelné, jen vyžadují dostatek politické vůle a odvahy. Máme čas odvrátit veliký průšvih. Jsem přesvědčen o tom, že vyhraje. Jsem přesvědčen, že Ukrajina ve svém boji za svobodu zvítězí. Proto slova o tom, že všechno dopadne dobře, neberu jako nějakou frázi. Slava Ukraini!
Líbí se Vám mé články a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!