Nejde (pouze) o Ukrajinu

Robert Fico v Moskvě, maďarská diplomacie s Putinem a Lukašenkem, a zapojení Severní Koreje do války na Ukrajině - zdánlivě nesouvisející události mají společného jmenovatele. Svět prochází dramatickou změnou a s ním i snaha o nové bezpečnostní uspořádání, zejména v Evropě. Současná situace není jen o válce na Ukrajině, ale o fundamentální proměně geopolitického prostoru, která může určovat směřování středo a východoevropského regionu na další desetiletí.

Úvod

Robert Fico na návštěvě Moskvy. Maďarský ministr zahraničí komunikuje s Putinem i Lukašenkem. Naši kolaboranti mluví o míru, který se ani náznakem neblíží. Zapojení Severní Koreje do války. Čína, která se učí z ruských vojenských zkušeností na bitevním poli. Pouze zdánlivě nesouvisející události mají jednoho společného jmenovatele. Svět se mění a spolu s nim i snaha o nové bezpečnostní uspořádání. Takhle by se dalo shrnout to, co se (zejména v Evropě) odehrává posledních 11 let.

Když jsem psal před pár dny psal článek o možnosti mírových jednání a dojednání míru na Ukrajině, analyzoval jsem řadu důvodů, které Rusko, z jeho vlastního pohledu, vedly k nutnosti zahájit válku.

Někdo se samozřejmě může spokojit s tím, že je Putin šílenec, který se rozhodl pro sebevražednou misi, ve které Rusko nemůže uspět. Nicméně takové vysvětlení by pro nás nemělo být dostatečné, a to hned z několika důvodů.

Zaprvé, jde o naši okamžitou a trvající reakci. Pokud bychom přistoupili na to, že Rusko spustilo nesmyslnou válku, veškeré naše úsilí by začínalo a končilo u pomoci Ukrajině. Zadruhé, nepochopili bychom důvody, proč Rusko obsadilo Krym, spustilo válku na Donbase, a nakonec se rozhodlo pro plnohodnotnou invazi. Zatřetí, nedokázali bychom si uvědomit, že nastala nová geopolitická realita.

Realita, která může (a existuje šance, že bude) určovat směřování středo a východoevropského regionu na další desetiletí. Proto si také dovolím tvrdit, že musíme vědět a chápat, co nám náš nepřítel říká, pochopit jeho motivy a cíle. Teprve potom dokážeme přijmout adekvátní vnitropolitické a zahraničněpolitické kroky, které nám zajistí bezpečnost a stabilitu.

Následující řádky, doufám, že ne příliš dlouhé, se budou věnovat deklarované ruské geopolitické strategii, motivům a krokům, které nynější kremelské vedení činí. Budu se ptát na základní otázku, a sice, proč Rusko činí, to, co činí. A doufám, že odpověď bude dostatečně srozumitelná a uchopitelná, jak pro vás, kdo následující řádky budete číst, tak tak pro lidi, kterým budete tyto myšlenky reprodukovat.

Putinovy slzy po rozpadu Sovětského svazu

O ruském diktátorovi toho bylo napsáno mnoho. I mnou samotným. Existuje tu však jedna myšlenka, která si zaslouží stálé opakování. Putin je člověk, který byl odkojený Sovětským svazem. Byl to člověk, který se do SSSR narodil, který ho formoval a který z něj nakonec udělal to, čím je dnes. Diktátorova služba v KGB a jeho následný sentiment jsou totiž hlavním katalyzátorem všeho, co dnešní Rusko činí. Nebudu zacházet do detailů a uvedu pouze jeden zásadní citát, který nás bude celým textem provázet.

„Nejdříve ze všeho je třeba si přiznat, a o tom jsem už mluvil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou (20.) století a pro ruský národ to bylo skutečné drama.“

Je to téměř 20 let, co tehdejší a nynější ruský prezident tato slova pronesl. V té době byl Putin člověkem, který se snažil sám sebe ještě stylizovat do pozice lídra, který je rád za to, že Rusko „nabylo svobody“ a který se snažil světu ukázat svoji relativně příznivou tvář. Mějme však na paměti, co v té době proběhlo v Čečensku.

O 14 let později diktátor vysvětloval svoje tehdejší slova následujícím způsobem:

„Pokud jde o tragédii s rozpadem Sovětského svazu, tak jde o zcela očividnou věc. Měl jsem na mysli především humanitární stránku věc. 25 milionů etnických Rusů se ocitlo za hranicemi. Přes televizi a rádio se dozvěděli o tom, že Sovětský svaz přestal existovat. Dívejte, není tohle tragédie? Samozřejmě, že je, a jaká! Co rodinná spojení? Co práce? Co pohyb? Je to tragédie, to se jinak nazvat nedá. Vždyť se jich na to nikdo nezeptal. Prostě se o tom rozhodlo.“

Putin si samozřejmě ve své řeči, ani ve svém 6 let starém vysvětlení nepokládal otázku, jestli se vůbec někdo ptal „sovětských republik“, jestli také chtějí být součástí Svazu. Do jejích zemí prostě přišli bolševici, kteří jim řekli, že tam teď vládnou. Vezměme si Pobaltí nebo třeba takovou Gruzii, kteří mezi prvními z toho žaláře utekli.

Nicméně právě v tom, jak se Putin staví k rozpadu Sovětského svazu, můžeme pozorovat i to, jak se vlastně staví k pozici Ruska v regionu. Sovětský svaz totiž nelze vnímat jinak než ruskou rozpínavost, která dosáhla na území zemí střední Asie, východní a střední Evropy. Ne nadarmo Putin před šesti lety prohlásil, že „Sovětský svaz je historické Rusko“. Právě tímto prizmatem Kreml pod vedením jeho diktátora na Rusko a jeho pozici nahlíží.

Carské Rusko a jeho vliv sahali až na území dnešního Polska či Ukrajiny. Sovětský svaz s jeho dominantním postavením ve východní a střední Evropě nebo dnešní snaha zničit ukrajinskou státnost a Ukrajinu jako takovou obsadit a společně s Běloruskem a Kazachstánem spojit do nějaké formy „nadnárodní integrace“, je více či méně projevem ruské rozpínavosti a imperialismu.

Někteří lidé (včetně mě) před touto rozpínavosti varují už dekádu, nicméně tento postoj není žádnou novinkou, ale pouze odrazem (ne)přímé zkušenosti s ruským státem. Ani náš postoj však v tomto ohledu není novinkou. Tak například poslední rakousko-Uuherský korunní princ, Otto van Habsburg už v dávném roce 2006 před ruskou rozpínavostí varoval:

„V období od Stalina po Putina, si ruský imperialismus opakovaně stanovoval za cíl znovudobýt Ukrajinu, anektovat ji a využít jako startovací bod pro masivní operace proti Polsku, nebo spíše pro operace v dalších částech Evropy.“

Otto von Habsburg zemřel 3 roky před ruskou anexí Krymu a ruskými operacemi na Donbase a 11 let před ruskou plnohodnotnou invazí na Ukrajinu, nicméně proroctví jeho slov nahání hrůzu.

Ruské geopolitické cíle

Putinovův stesk po bývalé ruské slávě, lítost nad rozpadem SSSR a paranoia, se kterou Rusko funguje po celou dobu své existence se v posledních 11 letech bez jakýchkoli příkras odráží na kremelské zahraniční politice. Zatímco v případě Čečenska si západní lídři mohli namlouvat, že Rusko má právo na udržení své územní celistvosti, v případě Gruzie už šel coping o poznání hůře. Obojí bylo přitom projevem toho, co následovalo v dalších letech. Je vlastně celkem pozoruhodné sledovat, jak velké úsilí musí Západ, jeho lídři a jednotlivé společnosti vyvíjet, aby se poprali s tím, že je ve 21. století možné mít na svém sousedství zemi, která funguje dle principů geopolitiky 19. století. Nicméně fakt zůstává faktem, Rusko odmítá hrát podle pravidel, která se po druhé světové válce a později po rozpadu SSSR nastavila.

Podíváme-li se zběžně (a poté hlouběji) na prohlášen nynějších ruských lídrů za posledních 10 let, zjistíme, že se konzistentně točí kolem několika dominujících témat. Zaprvé jde o ochranu ruské suverenity, ústavnosti a celistvosti před „destruktivním zahraničním vlivem“. Zadruhé „ochranu ruských zájmů“ v podmínkách moderních výzev. Zatřetí o vybudování „multipolárního světa“, který bude nést „rovnoprávný“ charakter. A začtvrté Kremlu jde o „boj o právo na existenci a svobodný rozvoj všemi dostupnými prostředky“.

Zatímco čistě z formálního hlediska si můžeme říct, že v zásadě nejde o nějaké přemrštěné požadavky, vezmeme-li v potaz ruský nerostný potenciál a největší arzenál jaderných zbraní na světě, pod pokličkou se schovává právě ruská rozpínavost a nulová tolerance k přítomnosti západního vlivu tam, kde si Rusko myslí, že spočívají jeho vlastní zájmy a sféra vlivu.

Když jsem ve svém předešlém článku o šanci na uzavření míru psal o ruských cílech, které na Ukrajině sleduje, jako jeden z důležitých bodů jsem uváděl zabránění Ukrajině vstoupit do Severoatlantické aliance. Nicméně zabránění vstupu do Aliance je pouze jeden z menších cílů strategie, která má za cíl NATO z regionu vytlačit a nejlépe rozložit. Znovu připomenu, že požadavek na odchod spojeneckých jednotek na území před květen roku 1997 (tj. ze střední a východní Evropy, Pobaltí a Balkánu) není náhodou.

Ruská vojenská doktrína z roku 2014 mluví o NATO, jeho rozšiřování a posilování kapacit jako o jedné z hlavních hrozeb pro ruskou bezpečnost. Rusko přitom ignoruje fakt, že se Aliance nerozrůstá proto, že Spojené státy či Velká Británie rozhodly, že tyto země budou součástí obranného bloku, jako to udělala Moskva v případě Varšavské smlouvy. Ignorace tohoto faktu je přitom záměrem, kterým Rusko sděluje, že menší státy nemají právo na samostatné rozhodování a jeho národy právo na vlastní sebeurčení.

Krystalickým projevem tohoto záměrného ignorování subjektivity těchto zemí je právě útok na Ukrajinu a snaha o zdevastování ukrajinské státnosti. Ta totiž v ruských očích neexistuje a Ukrajinci jsou vlastně Rusové s jiným nářečím.

Rusko přitom také záměrně ignoruje důvody, pro které členové Severoatlantické aliance mezi sebe přijímají další členy a posilují kapacity na svém východním křídle. Rozšíření NATO o Černou Horu nebo Severní Makedonie, nemluvě o Finsku a Švédsku jsou reakcí na agresivní politiku Ruské federace. Tyto státy a jejich národy jsou totiž přesvědčené, že právě Aliance bude mít na Rusko dostatečně velký odstrašovací účinek, který zabrání další ruské expanzi.

Pokroucené vnímání Aliance přitom prostupuje všemi civilně-vojenskými prohlášením ruských oficiálních představitelů. Tak například Gerasimov ještě před rokem 2017 upozorňoval na to, že proces rozšiřování NATO stále pokračuje a že Aliance přešla primárně od boje s terorismem na přípravu na boj se státními aktéry, myšleno Ruskem. Znovu přitom vidíme záměnu příčiny a následku. Aliance nezačala pořádat více vojenských cvičení, která simulují odražení ruského útoku proto, že chtějí napadnout Rusko, ale jako reakci na agresivní kroky Kremlu vůči svým sousedům.

Ruské nepřátelství vůči Severoatlantické aliance nicméně samo o sobě nestačí k tomu, abychom dokázali pochopit, o co se Kreml v globálním měřítku snaží. Zastřešujícím tématem je totiž takzvaný multipolární svět.

Multipolární svět

Co je však ten multipolární svět? Období po druhé světové válce se neslo v duchu studené války mezi dvěma vítězi druhé světové, tedy Spojenými státy na jedné straně a Sovětským svazem a jeho satelity a spojenci na straně druhé. Po rozpadu SSSR se tento bipolární systém zhroutil a jedinou skutečnou mocností, která na planetě zůstala, byly Spojené státy.

Naše zásadní chyba, kterou jsme jako Západ vůči Rusku učinili, však nebylo to, že jsme tohoto právního nástupce SSSR neintegrovali do našich západních struktur. Přičemž z dobových dokumentů a záznamů můžeme vidět, že jsme se snažili. Ne. Naší hlavní chybou bylo, že jsme se nechovali jako vítěz. Rusko nebylo za vedení studené války nijak potrestáno. Rusové se doopravdy nezřekli své komunistické, koloniální a dobývačné mentality, jako to udělali Němci po zničení Třetí říše.

Západ navazoval s Kremlem vztahy, jejíchž úroveň byla na historické poměry bezprecedentní. Nicméně to nestačilo. O 90. letech, kdy se tento proces dialogu odehrával, Putin mluví jako “temném období ruské historie”. Při svém revizionistickém pohledu, který se veřejně odehrává od roku 2013, diktátora obviňuje Západ z toho, že si tehdy přál rozpad Ruska, poštvání jednotlivých národů proti sobě a následné vymření. Rusko podle něj v této „zkoušce“ obstálo a zrodilo se silnějším.

Tento mýtus, a ano, jinak než mýtem na nazvat nelze, Putinovi slouží k tomu, aby si dovnitř i navenek ospravedlnil snahu o „nápravu historické křivdy“. Tato údajná křivda přitom nespočívá v ničem jiném než v manipulativním výkladu historie. Nicméně nemá příliš smysl babrat se v relevanci zástupných důvodů, důležité je podívat se, jaké cíle si Putin na jejich základech postavil.

Onen multipolární svět totiž není ničím jiným, než snahou o obnovení přímé ruské kontroly a sféry vlivu na územích, která v očích kremelského diktátora Rusům legitimně náleží. Tento postoj je přitom zakotven v ruském oficiálním dokumentu nazvaném Koncepce ruské zahraniční politiky, který byl schválen dekretem 31. března 2023.

Rusko podle tohoto dokumentu vidí samo sebe jako jednoho ze světových pólů a jednu z dominantních mocností v Evropě a Asii. Ačkoli Rusko v dokumentu mluví o „suverénní rovnosti států“, „odmítnutí hegemonismu v mezinárodních vztazích“, „spolupráci na základě rovnováhy zájmů a vzájemného prospěchu“, „nevměšování do vnitřních záležitostí“, „nadřazenosti mezinárodního práva“, kroky, které v mezinárodní politice činí, podávají tak trochu jiný obrázek. Což není překvapivé, protože každé důležité ruské vyjádření je třeba interpretovat a konfrontovat s realitou světa.

Pokud totiž Kreml mluví o rovnost a odmítnutí hegemonismu, mluví o těch subjektech/státech, které v ruských očích mají právo na svébytnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Jinými slovy mluví o státech, které se Rusku mohou vojensky rovnat a tím pádem také svá práva silově prosadit. Silovou složku přitom netvoří pouze síla vojenská, ale také diplomatická, ekonomická a kulturní. To samozřejmě plynule navazuje na koncept hybridní války, která nicméně není tématem tohoto článku.

Rovnost a nevměšování se do vnitřních záležitostí přitom neplatí pro subjekty/státy, které z ruského pohledu nemohou svá práva buď prosadit anebo spadají do ruské sféry vlivu. Zářným příkladem takového přístupu je například právě Ukrajina, která podle Kremlu nemá právo na vstup do NATO, ani na vlastní zahraniční politiku. V ruských očích totiž Ukrajina není subjektem mezinárodního práva a systému, ale jeho objektem, se kterým také tak nakládá.

To samé nicméně platí i pro další země bývalého Sovětského svazu, ať už jde o Bělorusko, Arménii a také Gruzii, které nemají kapacitu postavit se ruské síle v regionu. Někoho možná napadne otázka, proč by nás to vlastně mělo vůbec trápit, pokud jsme členy NATO. Jak by na nás nebo naše spojence v Alianci mohlo Rusko takto působit a vnucovat nám svoji politiku?

Vracíme se tím znovu k onomu ruskému požadavku na odchod vojsk NATO na území před květen roku 1997. Toto je totiž implicitní, ale vlastně explicitní vyjádření a načrtnutí ruské sféry vlivu. Tedy místa, kde Rusko chce aplikovat svoji dominanci v onom multipolárním světě. Kreml tímto požadavkem dává najevo, že nás, Poláky, Rumuny, Slováky nebo třeba Lotyše a balkánské země, nepovažuje za nic víc než objekt, který z principu nemůže vyjádřit svoji politickou vůli.

Nicméně samotná myšlenka, že Rusko je subjekt, který ovládá objekty bez samostatné vůle, rovněž o sobě nemůže stačit. Tak jako Putin potřeboval nosnou myšlenku a mýtus pro provedení revisionistické politiky, potřebuje i tmel, který bude dávat jeho pólu určitý ideologický smysl. Byť si samozřejmě o jeho smysluplnosti můžeme udělat obrázek sami. A zde přichází na scénu koncept takzvaného „ruského světa“.

Ruský svět

V průběhu posledních 11 let ruská propaganda aktivně tlačí myšlenku takzvaného ruského světa. Co se však za tímto termínem skrývá? Základní odpověď můžeme nalézt jak v již výše zmíněné koncepci, tak právě i Putinových slovech. Hned ve čtvrtém odstavci je napsáno:

„Více než tisíciletá zkušenost vlastní státnost, kulturní dědictví doby minulé, hluboká historická spojení s evropskou kulturou a dalšími kulturami euroasijského regionu, za mnohá staletí vypracovaná schopnost zajistit harmonické soužití různých národů, etnických, náboženských a jazykových skupin ukazují na specifické ruské postavení jako samostatného národa-civilizace, veliké euroasijské a euro-tichomořské mocnosti, která spojuje ruský a jiné národy, to vše je kulturně-civilizačním obsahem Ruského světa.“

Pomineme teď to, že harmonické soužití a respekt mezi jednotlivými národy jsou vylhaným konstruktem, který neodpovídal a neodpovídá realitě. Mnohá století existence nejprve Moskvy a později carského Ruska, jsou protkány etnickou nesnášenlivostí, pogromy na Židy a jiné národy, násilným zotročování a kolonizací a v neposlední řadě také násilnou asimilací a mazáním historické, kulturní a jazykové paměti jednotlivých národů.

Týká se to prakticky všech od kavkazských národů, přes sibiřské a dálnovýchodní národy, tak i případu Ukrajinců, Bělorusů či třeba baltských států. Násilné porušťování byly kombinované s přesuny mas etnických Rusů na území, ve kterých tito Rusové neměli žádné historické kořeny. To vše pro to, aby se později mohlo tvrdit, že tato území Rusku patří, protože na nich právě Rusové žijí.

Byl to případ Krymu, Donbasu, je to případ násilného porušťování Bělorusů během 19. a 20. století, ale také případ navezení desítek a stovek tisíc Rusů do Pobaltí, kdy jako klasický příklad může sloužit území Latgalije v Lotyšsku.

A to je přesně ten důvod, proč Putin Carlsonovi vykládal o dobách před 10. stoletím, odkazoval na Kyjevskou Rus, se kterým dnešní, moderní Rusko má pramálo společného (v zásadě nic). Nicméně právě vágnost tohoto pojmu dnešní Kremlu dovoluje upravovat a rozšiřovat význam, který má praktické implikace pro ruskou zahraniční politiku.

O ruském světu totiž Rusové samotní a jejich propaganda může uvažovat jako o civilizačním prvku nebo třeba o prvku geopolitickém, ve kterém je ruským světem i to území mimo Rusko, ve nemž je přítomná podstatná ruskojazyčná menšina. Všimněte si, že zde už nejde tolik o prvek etnicity této populace. Právě socio-kulturní pojetí ruského světa předpokládá, že ruský svět je všude, kde je přítomna ruská kultura, jazyk, hodnoty či třeba náboženství.

Rusko v této koncepci považuje sebe, Bělorusko a Ukrajinu za jádro tzv. ruského světa a je připraveno ho „aktivně bránit“, a to jak pomocí „symetrických, tak asymetrických“ prostředků. To v překladu znamená použití měkké, ale i tvrdé síly.

Kromě oné tvrdé vojenské síly a jaderného zastrašování je přitom Rusko připravené využívat i dalších nástrojů, které má, diplomatických, ekonomických, ale i informačních. Se všemi těmi prvky přitom i my v České republice máme přímé a negativní zkušenosti. A je vlastně celkem paradoxní, že nám muselo trvat dlouhých 8 let, než jsme se začali aktivně bránit a neutralizovat ruské nástroj měkké síly. Byť v některých ohledech, jako je například působení ruské státní propagandy, jsme neaktivní doteď (a „plody“ této nečinnosti vlastně sbíráme už teď formou fragmentované společnosti a absencí důvěry části populace v demokratické a ústavní zřízení naší země).

Je vlastně celkem pozoruhodné, nakolik přímé je Rusko při deklaraci svých cílů a stejně pozoruhodné je i naše ignorace tváří v tvář těmto cílům. Ač nebudu tvrdit, že jsme neaktivní, protože to není tak úplně pravda, pravdou také zůstává, že ve většinové společnosti stále není pochopení a přijetí toho, o co se momentálně hraje.

Zářným příkladem je Slovensko a Maďarsko. Ficův pocit, že Slovensko může vůči Rusku provádět nějakou suverénní politiku je nejen směšný, ale pro Slovensko (ale vlastně i pro Orbánovo Maďarsko) může být smrtelně nebezpečný. Rusko nemělo a nemá zájem uznávat jakoukoli subjektivitu a projev vůle těchto zemí, protože v jeho očích nejsou relevantním aktérem, který by dokázal prosadit své vlastní (geo)politické zájmy. To, co pozorujeme dnes, je využití dvou užitečných idiotů pro naplnění cílů rozložení Evropské unie a Severoatlantické aliance, které pro Rusy představují překážku pro rozšíření svého přímého politického vlivu ve střední a východní Evropě.

Závěr

Otázka ruských cílů je komplexní sama o sobě a já se pokusil předvést alespoň tu nejpodstatnější část, na které stojí. Vy, jakožto čtenáři, si z toho můžete odnést zejména fakt, že právě ruské cíle nejsou v naší politicko-společenské realitě dostatečně diskutovány, nemluvě o jejich pochopení a přijetí.

Jenže právě z tohoto nepochopení plyne i nedostatečná reakce na rusko-ukrajinskou válku, jejíž (pro Ukrajinu a nás) negativní výsledek může nejen ovlivnit, ale zároveň zničit stávající bezpečnostní architekturu v regionu. Důsledky, které takový může mít, budou katastrofální a přivedou nás zpět tam, odkud jsme před 36 lety utíkali.

Tato slova sama o sobě ke změně nepřispěji, proto vás žádám, diskutujte o tom s lidmi v okolí. Pošlete tato slova dal jako upozornění, že stojíme na křižovatce. Na křižovatce, která může rozhodnout o osudu více než 100 milionů obyvatel našeho regionu. Dnes nemůžete mít pochyby o tom, čemu čelíme. Musíme být připravení bojovat za své vlastní hodnoty, za svojí vlastní bezpečnost a za svoji vlastní zemi.

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší. Díky!