ALFA SAVCI II – část dvacátá čtvrtá: Podejte mi plamenomet

Dvacátá čtvrtá část Alfa Savců je o tom, že ne vždy se daří. Hrdinové příběhu jsou taženi hlouběji do průseru a dokonce ani major Beneš nepomůže. Naděje přece jen svitne, když upíři z Polska připomenou, co s sebou na Kuks přivezli. Naděje pak svitne jako plamen, jako plamen plamenometu.
Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část dvacátá čtvrtá

Podejte mi plamenomet

Ven z toho průseru mě vytáhl Jura. Jeho klidný oči mě sledovaly zpod brejlí a výrazem neříkal nic. Myslím si, že už tehdy věděl, že Klaudii se do očí nikdy znova nepodívá.

Jura je jedinej upír, kterýho jsem znal už před mým vampyrismem – dokud jsem se sám nestal upírem, nikdy mi jeho vlastní vampyrismus neodhalil ani náznakem. Naše životy tak plynuly a my se občas potkali a pokecali o životě, většinou u pití piva. Měl excelentně blbej humor a hlavně byl výbornej lékař. Vždy mi v minulosti pomohl a stejně tak i tehdy v tom lapidáriu.

Vytáhl mě pod obličeje soch a doktorsky řekl: “Tak si odlož a pověz mi, co tě trápí.”

Ok, proč si během barokního upířího masakru neudělat pár chvil na debilní vtípky?

“Umírá se tu ve velkým a mám na tom svůj podíl,” odpověděl jsem.

“To budeš muset na psychiatrii, s tím ti nepomůžu.”

“Jdi do hajzlu.” Pak jsem si sundal bundu i tričko.

Od levýho ucha až k opasku kalhot mi polovinu těla zbarvila moje vlastní krev. I teď pomalu tekla z temnejch děr, co do mě vyvrtal samopal. Jura to ošetřil jako by to udělal kterejkoliv jinej medik. U obvazování jsme drželi hubu. Hučelo mi v hlavě a myslel jsem na to, jestli dole někdo přežil. Trochu mě uklidňovalo, že jsem celou dobu držel svůj revolver a že Jurův BREN ležel na dosah, i když se nejevilo jako pravděpodobný, že by někdo z díry vylezl, když tam měli SCUTEX hovada tak dobrý postavení.

Když doktor skončil, chtěl jsem mu za jeho pomoc poděkovat. Otevřel jsem hubu a zase ji zavřel, protože z vysílačky zapraskalo: “Otevřete, jsme u vás.”

Jura šel otevřít a já tupě zíral na vchod do podzemí. Zpátky tam dolů se mi nechtělo, ale věděl jsem, že budu muset.

Do lapidária zatím kolem Jury vpadnul Vlkan a zbytek českejch upírů. O jednoho přišli, to jsme věděli, ale další ztráty naštěstí neměli. Bylo jich pět a celkem se mi ulevilo, že pod tichým dozorem soch nejsem sám s Jurou.

“Začíná to tam houstnout,” kývl Vlkan k nádvoří. Odplivl si a přebil zásobník. “Jste jen dva?”

“Zhruba tak,” přikývl Jura.

Vlkan nad tou formulací nadzvedl obočí, ale nechal to bejt. Místo toho se otočil na mě. “Co teď, Syrovčáku? Máš to ještě pod kontrolou?”

“Ani píču.”

Vlkan přikývl. Byl to dvoumetrovej potetovanej upír s dlouhejma vlasama. Mohl patřit k vrchnosti v řadách upírů, protože jeho původ sahal do Transylvánie, ale do hlavy mu to nikdy nestouplo – byl hrdej na to, odkud jsou jeho předci, ale na potomka Vlada Drákuly si nikdy nehrál. Jestli jím byl… nevím. Já ho znal jako rovnýho upíra, spíš samotáře. Nenáviděl kněze a církev a nebál se konfrontace a konfliktu. Stejně jako Vrbkovcová nebo Berlewi tíhl i Vlkan k okultismu a hermetismu a panovalo kolem něj tolik záhad a řečí, že měl hodně ctitelek a ještě víc nepřátel. Vzájemně jsme se vždy respektovali a začalo to už tehdy při tom průseru na Kuksu.

“Co chceš dělat?” zeptala se mě jedna z českejch upírek a její tón byl lehce útočnej a taky dost nasranej. Na tuhle dolíhalo víc než ostatní vědomí, že celej tým Rudýho drápu byl v podstatě obklíčenej.

Co chceš dělat, ptala se… Chtěl jsem zpátky dolů! Zaprvý jsem v sobě choval malou naději, že to tam přežila aspoň Irmhilda, zadruhý jsem musel pokračovat v misi – pořád jsme na katolíky nic neměli a přes to bych se nikdy nedokázal přenýst, vždyť jsem potřeboval něčím omluvit všechny ty životy, co tý noci skončily. Tommy s Tommy… nenechtěl jsem na to myslet, smrdělo to moc velkým pocitem viny.

Konečně jsem otevřel hubu k odpovědi a hned ji zase zavřel. Na telefon mi jak na zavolanou volal major Havran Beneš. Polkl jsem, protože jsem čekal, že teď se to dosere ještě víc. A samozřejmě, že taky jo.

“Máme problém.”

“My taky,” odpověděl jsem a přepnul hovor na reproduktor. Zamračený upíři se semkli v kruhu kolem zářícího displeje. Havrana jsem měl v telefonu uloženýho jako Major Dejv PČR a místo profilový fotky jsem dal obrázek 1312 records. Jestli ti uniká spojitost, možná jsi neměl tolik zážitků s fízlama co já, tak buď rád (mimochodem zdravím Michajlova do Brna).

“Poslouchej, Martine: z Hradce se blíží kolona nejmíň sedmi vozů, jsou plný agentů LKNZ a bouchačů, co si LKNZ najalo. Jedou přímo na Kuks a hezký to nebude. Máte tak půl hodiny. Máš už to, co potřebuješ?”

“Nemám ani píču. Co za bordel to sem jede? Ty je jako nezastavíš?”

“To je ten problém – v koloně jede pandur.”

Dívali jsme se s upírama jeden na druhýho. Pancéřovaný bojový vozidlo s automatickým kanónem je silný kafe i na bandu krví najetejch upírů, kterejm teče do bot. O to hůř, že ho říděj Ruskem řízený vampirofóbové.

“Havrane?” zeptal jsem se.

“Marťas?”

“Děláš si prdel?”

“Ne. Jede na vás těžkej kalibr. Zkusím je zastavit, ale nejsem tady za PČR tak úplně oficiálně a Krvčenko to samozřejmě ví. Když se rozhodnou nás přejet, přejedou nás.”

“Nasaď si na střechu oktávky majáček a oni se určitě otočej, měj se hezky.” Po těhle slovech jsem telefon vypnul a podrbal se na paži pod obvazem. Jak se mi rány už hojily, svědilo to.

“Kavalerie na hovno,” odplivl si Vlkan.

“Máme půl hodiny,” nadhodil Jura.

“Buď pokračujeme,” rozhodl jsem, “nebo mizíme. Budeme hlasovat.”

Rozhodli se rychle. Pro pokračování v misi hlasovala tvrdá většina.

“Chceš odejít?” zeptal jsem se upírky, co jako jediná hlasovala pro odpískání akce.

“Většina rozhodla,” zašklebila se na mě ošklivě, “zůstávám.”

Přikývl jsem. “Stáhnu sem tým Stín. Dovnitř se prostě probojujeme.”

Vlkan už měl vysílačku v ruce a předával rozkaz dál.

Myslel jsem na to, co SCUTEX tak brání dole pod lapidáriem. Vybavily se mi pohledy z Broumova a Burghausenu. Dostal jsem vztek, ale taky jsem si vzpomněl na Alici a Anastázii. Obzvlášť na Anastázii a na to, jak v Broumově podpálila inkvizitora…

“... přepínám a končím,” hlásil právě Vlkan anglicky do vysílačky.

Vytrhl jsem mu ji z ruky. “Tady Škleb, nikdo nekončí. Vezměte něco, co dělá obří bordel. Musíme těm zkurvysynům vypálit hnízdo.”

Chvili bylo ticho, ale pak někdo s polským přízvukem do vysílačky řekl: “My s sebou přivezli plamenomet – pro všechny případy.”

Usmál jsem se. Fakt nehezky jsem se usmál. Pak jsem jen řekl: “Ideální.”

_______________________

Další část zveřejním už brzo

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem