ALFA SAVCI II – část dvacátá pátá: Gore, more

Dvacátá pátá část Alfa Savců. Tady jsem se trochu rozjel, možná by to bylo i na odbornou pomoc, protože došlo i na kanibalismus. I když… je to ještě kanibalismus, když člověka žere upír?

Každopádně je tahle část poslední z další pětice, co zveřejňuju. Příští várka bude na 99% poslední, bude tady do 14 dnů.
Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část dvacátá pátá

Gore, more

Takže to opět byli Poláci, kdo na akci dotáhl plamenomet. Tehdy v Broumově ho přivezl Siekierowicz a sestry Kamińský – teď s sebou měli podobnej plivač ohně Liliana, Roksana a Adrian. Někdo mi tehdy v lapidáriu tvrdil, že se o tom mluvilo už v Hradci na hotelu, že do akce bereme i plamenomet, ale já o tom zkrátka neměl ani páru a teď jsem to považoval za úžasnou náhodu a osudovou událost.

Nikdo neměl lepší nápad, než dolů mrsknout zábleskovej granát a hned na to vyplnit chodbu ohněm. Vzhledem k tomu, že našim nejnovějším nepřítelem se stal nově i čas, šli jsme do akce hned.

Nakolik to šlo, sešla jedna upírka a Vlkan po schodech. Pečlivě jsme hlídali, aby nás stříbro nemohlo trefit ani do chodidla. Z toho posledního bezpečnýho stupně hodila upírka do chodby první zábleskovej granát a Vlkan další, jen pár vteřin po ní. Spíš než že by je hodili, je vztekle mrskli. Šlo o to dostat je co nejblíž k místu, kde se chodba větvila a kde SCUTEX drželi pozici.

Přišla moje chvíle.

Šlo to ve vteřinách.

Seběhl jsem dolů a poprvé v životě jsem použil plamenomet. Cvaklo to sladce kovovým zvukem, jako když se otevře zippo. Pak to začalo syčet a potom… Potom mi xicht olízlo teplo a já plival oheň a zkázu jako drak. Obličej se mi potil a já musel odvracet tvář od toho nesnesitelnýho žáru, co jsem seslal. Pot se leskl na mojí nahý hrudi a pevným břiše a tekl pod opasek. Pusu mi roztáhla šklebovitá grimasa a dělalo mi dobře, že nesu oheň.

Překročil jsem tělo Klaudie a Irmhildy, těla Tommyho a Tommyho chyběly. Neměl jsem čas nad tím dumat. Někdy je lepší chcípnout, než padnout do rukou nepřátel a pak nevýslovně trpět v jejich laboratořích a mučírnách…

Plamenomety nemaj nějak zvlášť dalekej dostřel a nikdo z nás v lapidáriu si prve nebyl jistej, jestli od paty schodiště dostanu oheň až k místu, kde se chodba dělila. A proto jsem pomalu šel proti plamenům a hnal je před sebou jako maniak. Kdyby mě viděla Anastázie, udělá se.

Jazyky plamenů olizovaly stěny, podlahu i strop. Měl jsem pocit, že mi hoří prsty, obočí i rty. Kůže na nose se mi loupala a v nose mě štípal smrad seškvařenejch vlasů. Zatnul jsem zuby a vstoupil ještě blíž k ohnivýmu peklu. To už bylo moc i na mýho upíra. Zatmělo se mi a pustil jsem spoušť plamenometu. Moje vlastní ruce mi ze zad sundaly nádrž s pohonem plamenometu, roztočily ji i s jeho pistolí, a celou tou zkázonosnou soupravou mrskli hluboko přede mě.

Ozval se naráz kovu o kámen, pak chvíli nic, jen plameny utichaly… No a potom to samozřejmě kurevsky vybouchlo, až se zem i stěny v podzemí otřásly. Vzhledem k popáleninám a předchozímu mnohačetnýmu střelnýmu zranění jsem tlakovou vlnu neustál a spadl na zem. Pak si pamatuju teprve Juru a Vlkana, jak mě vytahujou na nohy. Někdo mi vrazil pár facek a já se vrátil aspoň částečně do reality.

“Teď musíme dál! Teď!” nalíhal Jura.

Zmateně jsem se ohlížel po revolveru, ale už nevím, komu jsem ho svěřil. Měl jsem jen nůž a šel za ostatníma – hlouběji do podzemí a tunelů pod lapidáriem, hlouběji k cíli.

Zatraceně, kde mohly bejt těla Tommyho a Tommyho? Vrtalo mi to hlavou a šel jsem za vysokou postavou Vlkana jako v horečnatým snu. Pálilo mě tělo a chtělo se mi blít. Z ruky mi zase začala týct krev a prosakovala obvazem. Na kůži jsem měl hnusný puchýře, který plnila tekutina – vypadaly jako velký klíšťata boha malomocenství.

Bláznil jsem?

V lázních nejsem.

Stojím a chčiju uprostřed chodby přímo pod sebe, proud jak zmrd. V mým velkým péru mi cuká a v očích mám šílenství. Vlkan říká, že tohle už viděl. Nemá na mysli to, jak stojím v kaluži krve a chcanek a chčiju jak náčelník barbarů na špičky vlastních, rozkročenejch nohou – má na mysli to šílenství, co je na mně velice dobře patrný…

“Co s ním?” ptá se někdo.

Vlkan se směje jako ďábel, ale odpověď nikomu neprozradí. V duchu si určitě říká: jen si počkejte a uvidíte…

A viděli i ti, kdo si nepočkali.

Pekelná mašina se rozjela konečně na plný koule. Koule tak plný, že ohnivý semeno stříkalo z čůráka jak z plamenometu. Řval jsem a skrz zuby cedil krev.

Šel jsem si vzít to, pro co jsem přišel.

V plnění cíle jsem byl velice bezohledný.

Kupředu mě totiž hnala…

LOGICKÁ NENÁVIST!

…

Běžel jsem po čtyřech jako Delum Thord po boku Karsy Orlonga. Nevím kudy, nevím kam. Jediná cesta je dopředu, rovnou k tepně.

Hlaveň kalašnikovu se vymrští zároveň rychle a zároveň směšně pomalu – letím jak střela a neseru se už ani s nožem. V zlomku sekundy mám palce v očích nepřítele a lebku drtím do sebe. Skořápka sekuriťákovi hlavy mi pod dlaněma imploduje a já s tou ubohou masovou kuličkou jebnu o kámen podlahy.

Kolem mě to praská, chrčí, čvachtá a lupe. Jeden ze SCUTEX debilů mě tak sere od pohledu, že mu hlavu vylomím dozadu a nechám ji plandat na pruhu kůže. Gejzír z krčních tepen mi stříká přímo do tlamy, do obličeje, všude kolem. Je to jako prorazit natlakovaný potrubí a k tý díře strčit hlavu – slabšímu jedinci by to zlomilo vaz.

Všechno je zkreslený, za nehtama mám vrstvu kůže a krve. Rvu, hryžu, trhám a drásám. Jednomu idiotovi jsem tak kopl do ohryzku, že vypadal jak nějakej retardovanej dinosaurus a skoro mu vylezly – doslova – oči z důlku. Seru na to, jestli na něj doma čekaj děti. Bulvy jeho očí vracím zpátky do jamek kolenem, ale trochu mi to ujede a idiot najednou nemá obličej ani život. Zareju se hubou do mělčiny jeho obličeje a srkám něco, co nechutná dobře.

Nemůžeš si vzít sílu z mozku nepřítele, pokud byl ten mozek k hovnu!

Srdce! Chci žrát srdce!

A játra!

A pít krev!

Kanibal!

Neotevírej se mi, otevřu si tě sám!

…

Ach, to bylo…

…

Zatmění.

…

Rauš.

…

Kdybych tu měl kurvu, udělám jí trojčata a pak si uříznu a sežeru péro! Ďábel by mi věnoval nový nebo dvě!

…

Kreeeeeev.

…

To já…?

…

Nad mozkem to křuplo, těsně pod lebkou.

…

Několik upírů mluví, já klečím v tratolišti krve.

Hlasy známý i míň známý:

“Je v pořádku?”

“Támhle visí… půlka nečích zad?”

“Podle tetování vojáků wermachtu to bude někdo z hochů od SCUTEX security.”

“A tohle jsi viděl?”

“Hmmm, dlouho ne.”

“Vykrvil ho.”

“Ale precizně.”

“No to teda.”

“A hele, tenhle nemá varlata.”

“Protože tenhle je má v krku.”

“A tohle! To je třikrát protočená vykloubenina loketní jamky – to byl určitě ten, co jsme ho slyšeli tak hrozivě řvát!”

“Ta ruka je jak lodní provaz.”

“A tohle na stole?”

“Játra.”

“Všechna nakousal.”

“Ale předtím je seřadil podle velikosti.”

Dlouhý ticho.

Vzhledem k tomu, že jsme měli od majora Havrana fakt málo času, tak vážně dlouhý ticho.

Pak konečně promluvil doktor upír Jura: “Klasifikoval bych to jako projev bouřlivé puberty.”

Někdo se rozchechtal.

Pak Vlkan: “Souhlasím. V dospělosti předvede víc.”

Ženskej hlas: “Bohové chraňte…”

Chvíli ticho.

Pak zase Vlkan: “Šklebe, půjdeš za mnou?”

Souhlasně vrčím.

No a tak jsme pokračovali.

_______________________

Další část zveřejním už brzo

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem