Profil jednoho jediného hlasu

Deník TO jako ozvěna nespokojenosti, nebo hlásná trouba propagandy?

Úvod

V českém mediálním rybníčku, kde se to hemží názory všech barev a pachů, zaujímá Deník TO pozici, kterou nelze přehlédnout. Ne snad pro svou vyváženost či hloubku analýz, ale spíše pro konzistentnost, s jakou servíruje specifický koktejl kritiky, stížností a alternativních „pravd“. A taky proto, že na mě furt vyskakuje a taky si z paměti nemůžu vymazat ta šílená videa plná trapnosti.

Tento text si neklade za cíl být dalším obdivným ódem (těch si zřejmě redakce a její autoři užijí dost ve vlastní názorové bublině), ale pokusí se na základě systematické analýzy obsahu publikovaného na webu v letech 2024-2025 o poněkud jízlivější, leč snad analyticky podložený portrét. Set je to velký, řádově jde stovky článků od zhruba 60 autorů (včetně Stoniše, Bošnakova, Jemelky, Čalouda, Žantovského nebo Cimbála).

Co tedy najdeme pod pokličkou této platformy? Stručně řečeno je hlasitý, důsledně opoziční megafon, jehož zvuk je sycen směsí “konzervatismu”, nacionalismu, militantního euroskepticismu a všudypřítomného populismu. Pod praporem údajného boje za „svobodu slova“ a proti „zkorumpovaným elitám“ zde bují kritika všeho a všech (tedy, skoro všech), včetně narativů, které až nápadně lahodí uchu kremelských stratégů, a teorií, nad kterými by se i Fox Mulder pozastavil. Vítejte ve světě Deníku TO.

Ideologický kompas: konzervativní srdce, národní dres a Brusel jako univerzální zlo

Pokusit se najít jednotící ideologii v názorovém guláši Deníku TO může být ošidné, nicméně některé ingredience jsou dominantní a dodávají celému pokrmu specifickou pachuť.

Konzervativní a tradicionalistické srdce (nebo spíš křeč?)

Zatímco svět se mění, na Deníku TO jako by se zastavil čas někde v ideální minulosti, která nejspíš nikdy neexistovala. Autoři jako Dana Jaklová („Amerika dala výprask progresivistickému řádění“; „Potraty a testy: Jsou v KDU-ČSL ještě chlapi?“) či Daniela Kovářová („Žena stokrát jinak“) lamentují nad úpadkem tradičních hodnot. „Progresivismus“ a “liberalismus” je v zásadě sprosté slovo, synonymem pro rozvrat tradiční rodiny, genderové „šílenství“ (Petr Hlávka v „Má naše civilizace stále pečovatelský instinkt?“) a vůbec za všechno špatné od vynálezu parního stroje. LGBT+ práva? Destrukce (viz kritika KDU-ČSL Jiřím Čunkem citovaným Jemelkou ve „Vsetínský comeback?...“). Potraty? „Kult smrti“. Všechno nové nebo jiné je podezřelé a nejlepší by bylo vrátit se k „normálnímu světu“ (Dana Jaklová v „Zemřel pohádkový princ a král dechovky...“). Tento “konzervativní” pohled není jen pasivní obranou, ale aktivním bojem proti silám vnímaným jako destruktivní.

Národní dres nade vše (a běda cizákům)

Ruku v ruce s touhou po „starých dobrých časech“ jde i urputná obrana národní identity a hlavně suverenity. Ivan Šrámek v „Heim ins Reich 2.0“ (“Domu do říše 2.0”) varuje před Němci a jejich revizionismem, jiní vidí Česko jako ubohou kolonii USA (Marek Přibil ve „Vítěz války na Ukrajině může být jen jeden – Spojené státy“) nebo Bruselu. Migrace? Samozřejmě katastrofa, která vede k „občanské válce“ (Kateřina Janouchová v „Občanská válka ve Švédsku“) nebo přinejmenším ke ztrátě kontroly a identity (Antonín Vavruška v „Tolerovat netolerantní?“). Volá se po uzavření hranic, obraně „naší kultury“ a odmítání jakéhokoli „diktátu“ zvenčí. Je to nacionalismus často defenzivní, ustrašený, ale o to hlasitější.

Brusel? Univerzální zlo a zdroj všeho trápení

Jestli existuje nějaký otloukánek, na kterém si autoři Deníku TO s gustem smlsnou, pak je to Evropská unie. Ta je líčena jako byrokratický moloch, žalář národů, zdroj nesmyslných regulací a původce veškerého ekonomického strádání. Zelená dohoda (Green Deal) se stala téměř synonymem pro bruselské „šílenství“. Je to nesmyslný, drahý, ideologický projekt ničící průmysl a prosperitu (viz autoři jako Souček v „Čím víc dluhů, tím blíže k Evropské federaci“ nebo Lhotská v „Pokračování Green Dealu je jízdou na mrtvém koni“). Emisní povolenky (např. Bošnakov v „Kvůli Fialově vládě bude hůř a dráž...“; Piskoř v „Rok Tuskovy vlády...“), migrační pakty (např. Jaklová v „35 let za námi a co před námi?“; Okamura citovaný Jemelkou v „Okamura: Češi už mají Ukrajinců po krk...“), snahy “o federalizaci”, všechno špatně, všechno diktát, všechno proti zájmům „obyčejných lidí“. Kritika EU je tak intenzivní a všudypřítomná, že se zdá být samotným smyslem existence mnoha zde publikovaných textů.

Styl a Rétorika: Populistický křik a věčný boj s elitami

Zapomeňte na akademickou debatu nebo vyváženou publicistiku. Deník TO komunikuje jinak. Jeho jazykem je populismus, často v té nejryzejší podobě.

Manichejský svět podle Deníku TO

Je to jednoduché. Na jedné straně stojí oni, „elity“. A kdo to je? Prakticky kdokoli, kdo má moc, vliv, nebo prostě jen jiný názor než autoři webu (paradoxně se to však týká pouze jedné části těch, co moc drží a netýká se to jiných, viz níže).

Patří sem vláda (Fiala je téměř arcilotr), prezident, Brusel, „kavárna“, „lepšolidé“, média (ta „prolhaná“, samozřejmě), neziskovky (ty „přisáté“), aktivisté (ti „pomatení“), akademici (ti „odtržení“), soudci (ti „nenažraní“, viz Petr Štěpánek v „Za zmatky s platy mohou nestoudní soudci“)... Seznam je nekonečný. A proti nim stojíme „my“, obyčejní, normální lidé, podvádění, okrádaní, umlčovaní, ale mající „zdravý rozum“. Tento primitivní dualismus je základním stavebním kamenem většiny textů.

Sarkasmus jako hlavní zbraň

Místo věcné argumentace často nastupuje sarkasmus, ironie a výsměch. Politici jsou přirovnáváni k Jakešovi (Marek Stoniš ve „Fialův výbuch v Otázkách Václava Moravce oživil vzpomínky na Jakeše“, Pavel Cimbál v „Jakobův televizní výstup jako z Červeného Hrádku“), vládní komunikace je „psychopatická“ (Karel Hohl v sérii „Deník vládního zmocněnce pro psychopatickou komunikaci“), evropské snahy jsou „jízdou na mrtvém koni“ (Kateřina Lhotská v „Pokračování Green Dealu je jízdou na mrtvém koni“). Cílem není diskuse, ale dehonestace a zesměšnění oponenta.

K čemu tenhle cirkus? Delegitimizace a mobilizace

Proč takový styl? Protože funguje. Delegitimizuje existující mocenské struktury a jejich představitele. Mobilizuje a utvrzuje vlastní publikum, které se v tomto boji proti „prohnilému systému“ může cítit sjednoceno a ospravedlněno. A v neposlední řadě, a to je možná klíčové, tento styl umožňuje Deníku TO a jeho autorům prezentovat sebe sama jako odvážné bojovníky za pravdu, jako hlas těch, které se elity snaží umlčet. Populismus zde funguje jako mocný nástroj identity a mobilizace.

Opoziční platforma: vláda fuj, opozice (většinou) huj

Pokud byste hledali vyvážený pohled na českou politickou scénu, na Deníku TO budete hledat marně. Analýza přístupu k vládě a opozici odhaluje až komickou jednostrannost.

Vláda? Bez šance na dobré slovo

Představa, že by se na Deníku TO objevil článek chválící vládu Petra Fialy, je zhruba stejně pravděpodobná jako sněžení v červenci na Sahaře. Kritika je totální, plošná a nekompromisní. Cokoli vláda udělá, je špatně, buď je to projev neschopnosti, nebo zlého úmyslu, nebo obojího.

Opozice? Vítejte, usaďte se

Zatímco vláda dostává denně naloženo, opozice (ať už parlamentní ANO a SPD, nebo pestrá směsice mimoparlamentních „vlastenců“ a antisystémových uskupení) má dveře otevřené. Kritika? Téměř nulová. Místo toho rozhovory, citace, přebírání argumentů (viz například rozhovory publikované pod hlavičkou „Redakce TO“ s Havlíčkem, Konečnou, Turkem, Rajchlem, nebo články Petra Michaličky či Petra Boudy bránící ANO). Argumenty opozice proti vládě, EU, Green Dealu či migraci jsou prezentovány jako legitimní, rozumné a často jediné správné. Deník TO tak funguje jako nekritická rezonanční deska opozičních narativů.

Není to jen o tom, že by opozici (ať už té parlamentní jako ANO a SPD, nebo té pestré mimoparlamentní od STAČILO! po PRO) bylo milostivě dovoleno pronést pár slov. Kdepak. Deník TO funguje spíše jako rezonanční deska, která jejich kritiku vlády či Bruselu nejen přenáší, ale často i zesiluje a legitimizuje. Argumenty opozičních politiků jsou prezentovány bez kritického odstupu, často jako holá fakta nebo hlas „zdravého rozumu“.

Vidíme to, když Přemysl Souček nonšalantně konstatuje „Okamura má pravdu“ (aniž by se hlouběji zabýval kontextem či možnou problematičností Okamurových výroků), nebo když Petr Michalička a Petr Bouda horlivě brání Andreje Babiše před „útoky“ Zdeňka Šarapatky či Milionu chvilek (např. v „Šarapatkovo trestní oznámení je pro nás důkazem, že jdeme správným směrem“ nebo „Milion chvilek právního bezvědomí“). Zatímco každý Fialův výrok je podroben sarkastické pitvě (viz Hohlův „Petr Fiala – jasná volba“ nebo Michaličkův „Služebník lidu Fiala nelže!“), opoziční politici se zde mohou těšit až překvapivé shovívavosti a jejich argumentace je přebírána jako berná mince.

Společný nepřítel spojuje (a zaslepuje)

Tahle nápadná harmonie mezi webem a opozicí samozřejmě není jen tak. Spojuje je společný nepřítel, současná vláda, „Brusel“, „mainstreamová média“, „progresivisté“. A často i společné ideologické noty, volání po národní suverenitě, odpor k migraci, kritika Green Dealu, despekt k „elitám“. Autoři webu a opoziční figury, kterým dávají prostor (od Klause a Zemana přes Babiše a Okamuru až po Turka či Rajchla), tak vytvářejí symbiotický vztah.

Web získává obsah a potvrzení své anti-establishmentové role, opozice získává mediální prostor, který jí jinde (a u některých) může chybět, a to bez nepříjemných otázek či kritické konfrontace. Všimli jste si například hluboké analýzy kauz ANO nebo kontroverzních výroků představitelů SPD na stránkách Deníku TO? Ne? Jaké překvapení. Místo toho web funguje jako efektivní echo chamber, kde se opoziční narativy a kritika vlády neustále opakují a zesilují, čímž se pro jeho čtenáře vytváří specifický obraz reality, v němž vláda permanentně selhává a jedinou nadějí je… no, však víte kdo.

Jasná politická linka

Tato nevyváženost není náhodná. Odhaluje skutečnou roli Deníku TO, není to médium v pravém slova smyslu, ale spíše politická platforma, nástroj boje proti současné vládě a jejím spojencům. Poskytuje munici opozici a jejím příznivcům a snaží se podkopat důvěru ve stávající mocenské struktury.

Svoboda slova pod palbou (údajně), médiokracie a zelený boj

Kromě obecných ideologických linií se Deník TO soustředí na několik specifických témat, která se stala osou jeho publicistického boje.

Boj za "svobodu slova" a jeho hořký paradox

Snad žádné jiné heslo není na Deníku TO vzýváno častěji a s větší vervou než „svoboda slova“. Ó, jak trpí pod jhem cenzury, politické korektnosti, zlých fact-checkerů a algoritmů! Autoři se prezentují jako disidenti digitálního věku, statečně čelící „umlčování“ a „nálepkování“ (oblíbená slova: „dezolát“, „extrémista“). Viděli jsme to v textech Adama Čaloudy („Proč ověřovači pravd cílí jenom na pravičáky?“; „Okleštěná svoboda slova na českých univerzitách“), Marka Stoniše („Pojďme ještě hlasovat o svobodě slova...“), Petra Žantovského („Vladimír Kapal odchází po Babylonském mostě“) nebo Natálie Vachatové („Jak dlouho ještě budeme snášet strážce vládní pravdy?“).

Iniciativa SOSP, kde seděl i šéfredaktor webu, jim v tomto boji tleská („Naše porota předala první ceny za svobodu projevu“). A zde přichází ten kouzelný paradox: tentýž web, který tak usedavě pláče nad údajným útlakem, sám bez zábran a zjevných postihů chrlí texty plné útoků, manipulací, polopravd, konspiračních náznaků a narativů nápadně připomínajících čistokrevnou propagandu.

Jak je to možné? Že by ta cenzura nebyla tak horká, jak se vaří? Nebo je snad „svoboda slova“ v jejich podání jen eufemismem pro „právo beztrestně šířit cokoli, co se nám hodí“? Tento rozpor mezi rolí oběti a agresivním obsahem je jedním z nejvýraznějších rysů Deníku TO a jeho strategie sebeprezentace. Působí to, jako kdyby Calvera z filmu Sedm statečných vedl seminář o právech farmářů na sebeobranu.

Mediální válka proti mainstreamu

Dalším oblíbeným sportem autorů Deníku TO je kopání do mainstreamových médií. Veřejnoprávní ČT a ČRo jsou líčeny jako žumpy propagandy a nekompetence (viz Štěpánkova „Besídka těch, co spolu mluví v České televizi“ nebo „Fakta a co z nich vyplývá: Český rozhlas brutálně porušuje zákon“). Ani soukromá média (Seznam Zprávy, Respekt) nejsou ušetřena kritiky za údajnou zaujatost a manipulaci (viz Žantovského „Česká spravedlnost na zakázku a úslužní novináři“ nebo Cimbálův „Hrozivé otazníky nad případem učitelky Martiny Bednářové“). Samozřejmě, Deník TO je tou světlou výjimkou, ostrovem pravdy v moři lží. Otázkou je, zda tato „válka“ není jen snahou zdiskreditovat jakoukoli konkurenci a vytvořit si vlastní, nekritické publikum.

Zelený zápas proti Green Dealu

Green Deal se pro Deník TO stal téměř mytologickým zlem, jakýmsi Sauronem evropské politiky. Není to komplexní soubor opatření, který můžeme upravit a opravit, ale „šílenství“, „ideologie“, „sebevražda“, „socialismus“. Kritika je plošná, často zjednodušující a ignorující jakékoli potenciální přínosy nebo nutnost řešení klimatické změny.

Články jako Součkův „Okamura má pravdu“ (ve věci kritiky Green Dealu) nebo Lhotské „Návrat socialismu důkazem kulatosti Země“ ukazují, jak hluboko je tento odpor zakořeněn. Green Deal slouží jako univerzální vysvětlení pro všechny ekonomické problémy a jako symbol všeho špatného na „diktátu z Bruselu“. Vladimír Pikora v „Green Deal zdraží bydlení i hypotéky...“ varuje před ekonomickými dopady, zatímco Libor Vondráček v „Přepsaná pohádka o zlých Trumpových clech...“ kritizuje související uhlíková cla.

Geopolitická orientace: na východní frontě (relativní) Klid?

Zatímco Západ a jeho instituce jsou pod neustálou palbou kritiky, pohled na Východ, zejména na Rusko a jeho roli ve světě, je na Deníku TO… řekněme zajímavý.

Kdo může za válku? No přece Západ!

Místo jednoznačného odsouzení ruské agrese zde často nacházíme narativy, které vinu přenášejí jinam. NATO prý Rusko provokovalo svou expanzí (Šrámek v „Klaus, Mečiar, Trump, Putin – jak se to rýmuje?“), Západ ignoroval ruské „bezpečnostní zájmy“, Ukrajina byla do konfliktu „zavlečena“ (Jemelka v „Rusové mohou nechat Ukrajince umrznout...“).

Podpora napadené země? Nebezpečná eskalace vedoucí k jaderné válce (Šrámek v „Humanitární bomby jako záminka pro třetí světovou válku?“). Celá válka je vlastně jen americký byznys a proxy konflikt (Přibil ve „Vítěz války na Ukrajině může být jen jeden – Spojené státy“). Tyto argumenty, jakkoli mohou obsahovat zrnka pravdy o komplexnosti geopolitiky, ve svém souhrnu nápadně připomínají ospravedlnění ruské agrese šířené Kremlem. Petr Bouda v „Lipavského protiruské pohádky...“ systematicky zpochybňuje oficiální český postoj a relativizuje ruské akce.

Kritika NATO a USA je logickým důsledkem. Aliance je přežitá (Hejma v „Donald Trump by měl naplnit odkaz Václava Havla a rozpustit NATO“), americká politika je pokrytecká a sleduje jen vlastní zájmy (Přibil, Bouda, Semín v „Vance mluvil výborně. Jen zapomněl zmínit, že vše řídili Američané“). Transatlantická vazba je spíše přítěží.

Konspirační třešnička na dortu

A aby toho nebylo málo, někteří autoři (zejména Čížek v „Chapadla Deep Statu vedou k FEDu“ nebo Kuras v „Past na Billa Gatese“) přicházejí s barvitými teoriemi o globálních spiknutích bankéřů, deep state, Sorose a dalších temných silách, které údajně řídí svět, vyvolávají války a krize a usilují o naši totální kontrolu. Tyto teorie často zapadají do širšího antiglobalistického a anti-establishmentového rámce a dodávají mu punc „odhalování skryté pravdy“.

Rezonance, nikoli náhoda

Znovu je třeba říci: kritika Západu není automaticky podpora Ruska. Ale pokud web systematicky šíří narativy, které démonizují Západ, relativizují ruskou agresi, zpochybňují podporu Ukrajině a přebírají klíčové dezinformační tropy, pak nelze mluvit o náhodě. Deník TO se tak stává platformou, která, ať už záměrně nebo z ideologické zaslepenosti, objektivně nahrává ruským zájmům a přispívá k šíření pohledů podrývajících západní jednotu a demokratické hodnoty.

Hlas nespokojených, nebo hlásná trouba propagandy?

Takže, co je Deník TO zač? Asi relativně komplexní fenomén. Určitě je i hlasem části společnosti, která je nespokojená, frustrovaná, cítí se “mainstreamem” opomíjená a sdílí konzervativní, nacionalistické a silně euroskeptické postoje.

Je to mistr populistické rétoriky a neúnavný kritik establishmentu, zejména současné vlády a Evropské unie. Je to samozvaný obránce svobody slova, i když tento boj vede způsobem, který sám často postrádá toleranci a pluralitu, a topí se v paradoxu mezi deklarovaným útlakem a reálnou možností publikovat prakticky cokoli.

Je to platforma pro opozici, jejíž argumenty ochotně přebírá a šíří. Ale je to také místo, kde nacházejí útočiště narativy nápadně souznící s ruskou propagandou, konspirační teorie a systematické zpochybňování západních institucí a hodnot. Funguje jako alternativa k mainstreamu, ale zároveň i jako echo chamber, která své čtenáře spíše utvrzuje v jejich přesvědčeních, než aby podněcovala ke kritickému myšlení.

Vážení čtenáři, pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší a pomůže v dalších psaní. Díky!