ALFA SAVCI II – část dvacátá šestá: Logicky vás nenávidím

Dvacátá šestá část Alfa Savců dvojky s názvem: Logicky vás nenávidím. Může něco víc definovat celou knihu, která ponese název LOGICKÁ NENÁVIST?

Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část dvacátá šestá

Logicky vás nenávidím

Skupina temná,

probila se v útroby tajné

Rudý a černý je podzemí,

kde naši upíři vraždí

Pod lapidáriem na Kuksu,

tam krev z cév prýští

A tak příběh pokračuje,

tam kde se náruč smrti

rozpažuje.

Někdo mi vtiskl do dlaně zdravý ruky můj Smith&Wesson. Šel jsem za ostatníma, ale spíš než chůze mi to připadalo jako plavba. Plul jsem horečnatým snem a mohl si to dovolit, protože jsem s sebou měl upíry, který věděli, co dělat. Příboj krve mi šplouchal na mozek a já si nepřál spatřit světla majáku. Vlkan a Jura převzali otěže a vedli náš postup černým a rudým podzemí.

V jeden moment jsem se zastavil zhruba ve třetině další z chodeb, u železnejch dveří, protože jsem za nima slyšel podezřelej zvuk. Kdo mě už trochu zná, tak ví, že i ve smyslovým omámení dokážu díky instinktům fungovat jako málokdo. Ten zvuk se mi nelíbil a nelíbilo se mi ani to, že ostatní šli bezhlavě dál.

Někdo mi říkal, že na to není čas. Někdo jinej mi dal pod nos pěst. Mezi palcem a ukazovákem byl bílej prášek a já ho vyšňupal. V nose se to smíchalo s krví a já musel nasát jako vysavač, aby to sklouzlo dál. Sliznice drogu vstřebala a já měl pocit, že mi rudě žhnou oči. Brněly mě špičáky a měl jsem strašnou chuť lízat matkám krve vagíny. Kde jste?! Pak se mi zamotala hlava a plul jsem po smrdutý řece bizární říší pekla, jak ji namaloval Hieronymus Bosch.

Za dveřma to cvaklo a já byl v pozoru a blízko. Záda jsem tiskl ke studený stěně podzemní chodby. 

Železný dveře se rozevřely a objevil se v nich kalašnikov a ruce. Halucinace: Hlaveň uplácaly z modelíny ruce Švankmajerova filmu. Smálo se to a kroutilo, měl jsem něco nepříjemnýho pod žebrama. Zpátky v realitě se ale dělo: Zbraň byla v úhlu, že mě nemohla zasáhnout – střelec by musel změnit polohu, aby to svedl, ale tu šanci jsem mu nedal.

Podél stěny jsem se otočil do dveří a s hlasitým výstřelem urval hlavu člověku za nima. Trefil jsem ho tak z deseti centimetrů.

Vpadl jsem dovnitř a měl jsem dva důvody k radosti. První byl víc důležitej, ale měl jsem míň času i mozkový kapacity se mu věnovat – tahle místnost byla plná stolních počítačů a monitorů, na kterejch běžel záznam z bezpečnostních kamer. Druhej důvod byl mladší, hezčí a šťavnatě vypadající. Silnej s pevnejma žílama… Holky z něj musely šílet a chlapi mu závidět.

Odhodil jsem zbraň a skočil na něho. V mojí zraněný ruce bylo dost síly, aby chytil a sklonil jeho zbraň. Když stiskl spoušť, střílel nám pod nohy. V uších mi pulzovalo pískání, nahý záda mi poškrábaly ostrý úlomky betonu. Čelem jsem praštil protivníka do nosu a ta rána rozhodla všechno. Chytil jsem ho i druhou rukou, aby nespadl. Otočil jsem se s ním divoce do kola a šklebil se přitom jako netvor. Já jsem hezčí, silnější a lepší, a ty kvůli tomu umřeš pode mnou! Spadli jsme spolu na zem, na jeho záda. Klekl jsem si na něj a pil tu hrůzu v jeho očích. Snažil se bránit, ale klečel jsem mu na pažích silou upíra. To jak kroutil bokama a kopal nohama mi nepřekáželo.

Zakousl jsem se do pevnýho krku a pil skvělou krev přímo z tepny! Stříkala mi do pusy a mně se huba rozevírala drastickým úsměvem, jak oběť pode mnou byla čím dál zoufalejší. Po neobjektivně dlouhý chvíli jsem vstal a otřel si bradu hřbetem ruky. Ve dveřích stála nějaká upírka a všechno to sledovala.

Pokousanej sekuriťák se zvedl na nohy a potácel se ke dveřím. “Pomoz mi!” brečel k upírce. Ta ho kopla do hrudi až přepadl na stůl. Sesunul se na zem a šok a ztráta krve mu sebraly všechnu vůli a sílu.

“Byl dobrej,” olízl jsem se. “Podržím ti ho a můžu tě u toho píchat.”

Upírka se na mě dívala s opovržením. Pak zvedla BREN a jednou střelou toho hezkýho mladýho blbce popravila. “Vlkane!” křikla pak přes rameno do chodby. Přes pískání a hučení v uších to znělo hustě.

Když upíři v týhle místnosti kradli data a disky, já si prohlížel Lilianu Sobieskou. Nikdy jsem neměl krásku s páskou přes oko. Hodně krve jsem ztratil, ještě víc jí vypil, v krevním oběhu se toulaly i jiný drogy. Musel jsem v tom náhle nastanuvším klidu myslet na to, jak tu kundu tvrdě píchám zezadu. Síla mojí představy ji namotala jako kouzlo a dívala se na mě bystrým okem. Zlomila mě asi tak po minutě. Měla v sobě tolik vznešenosti a síly, že jsem se i přes všechno v organismu dokázal zastydět.

“Widzę, że jeszcze nie zabiłeś w sobie tego, kim kiedyś byłeś – tego, co w tobie było dobre.”

Po tom, co jsem tu předváděl, to může znít podivně, ale je potřeba mít na mysli, že upíři už prostě nejsou lidi a vše hodnotíme z jinýho pohledu. Na její slova jsem nicméně řekl jen: “Zmlať mě.”

Chytila mě pod krkem a profackovala mi hubu. Kopla mě kolenem do břicha a chytila mě na vršku hlavy za vlasy slepený krví. Plivla mi do očí a potom mě hlavou tak práskla o zeď, že jsem měl kolem hlavy hvězdičky jak od studia Looney Tunes. Moc jsem nevnímal, když mi kolem zápěstí secvakla pouta. Jedno měla ona, druhý já.

“Będziesz moim psem,” dostal jsem oznámeno.

Ale já jsem už pes Alice a Anastázie, chtělo se mi nejdřív říct, ale pak jsem si hned vzpomněl, že mi jako čoklovi není tak zle. Budu tvůj pes, ty jednooká bestie. Dokud to tady nevyřešíme, budu tvůj pes. A pak, když nesvatý síly dovolej a my přežijeme, ty budeš moje zlá, kousavá fena, mnou cvičená čuba, sprostá bitch z předměstí nebo zámku – je to jedno –, upíří milenka a další podzimní láska, na kterou si uložím číslo.

“Zdá se, že tady jsou jen záznamy,” řekl po pár minutách u počítače Mordred. “Musíme dál, nemáme nic.”

“Disky stejně vemte, ty a ty,” rozhodl Vlkan. “Ostatní za mnou, pokračujeme dál. Hlídat Škleba.”

Šel jsem za svou velitelkou jako spráskanej čokl a nechal vypitou krev účinkovat. Těšilo mě, že panovalo odhodlání pokračovat, přestože se na nás řítila LKNZ s bojovým vozidlem, co používala i AČR. Pořád jsem doufal, že najdeme Tommyho a Tommyho, ale hlavně kompromitující materiál.

Otevřeli jsme další dvoje dveře, ale za těma jsme nenašli nic než šatnu a odpadovou místnost plnou barelů na ostrý a jinak nebezpečný odpady. Většinou šlo o prázdný skleněný ampule od léků, nádoby od chemikálií, ale taky jsme viděli jehly, kanyly, pinzety, skalpely, exkochleační lžičky a jiný věci, co podněcovaly nehezký fantazie.

Další postup vykoupila opět krev, tentokrát i naše. Pořád to byli upírky a upíři z Česka, kdo postupoval vpředu a kdo umíral, ale bojoval i Mordred a upíři z Polska. V lapidáriu zůstal můj balkánskej kámoš Božidar Željko Krvavčić, jeho parťák Dražen Mračnjak a s nima Gaspard Vigne, aby bránili dveře od pasti, do který jsme ochotně vlezli – podle hlášení z vysílaček (já už svou dávno neměl, poslouchal jsem to od ostatních a sjetej), se to dařilo.

Dole v podzemí za nás blbou situaci opět řešily granáty – abysme se vůbec měli jak prostřílet dál, muselo se jich za roh naházet snad dvacet. Pak už to tam BRENy mohly dokončit, aniž by se riskovalo extrémně moc. Já se toho moc neúčastnil – stranou mě držela Sobieská a i kdyby tam se mnou nalítla, měl jsem jen pět nábojů, zuby a pěsti. Naše účast ale vůbec nebyla nutná – český BRENy a Mordredův kalašnikov dokončily, co po sobě nechaly granáty. Když už bylo ticho takový, že z chodby k nám neznělo vůbec nic, šli jsme se tam co? Šli jsme se tam samozřejmě podívat.

Když mě tím místem Liliana Sobieská vedla, podrážky se mi lepily krví a prachem. Vzduch divně ztěžkne, když se v něm víří duše zemřelejch a střelnej prach. Přišlo mi správný jen držet hubu a krok. Krví jsem se nakrmil víc než jsem musel – ty litry všude okolo mě nechávaly chladným, víc sjetej už jsem těžko mohl bejt.

Jak jsem se o postup přes tenhle doslova bunkr SCUTEX sekuriťáků vůbec nezasadil, přišlo mi nemyslitelný, že tady dole je to poslední odpor, co nás mohl reálně odrazit. Dál v podzemí už nečekal nepřítel, co by se nám mohl postavit v boji, ale i tak tam číhala úděsná hrůza.

Prošli jsme do laboratoře. V minulosti musela dát tohle místo postavit KSČ, možná s tím začali už nacisti za okupace. Na starejch základech vzniklo ideálně skrytý místo – upíři ho vyčenichali, já připravil útok a tím útokem místo dobyl.

Narozdíl od Broumova a Burghausenu jsme v laboratoři tady pod Kuksem nenašli desítky vězněnejch lidí a upírů, na kterejch by se vedly pokusy – našli jsme jich jen pět, z toho dva byli moji. Víc než vězení to tady připomínalo výzkumnej ústav. Největší místnost připomínala velikostí menší skladovou halu, ale s poměrně nízkým stropem. Komplex se dál větvil do několika místností, z nichž pro příběh jsou důležitý tři.

V tý první se zamkl personál laboratoře. Skrz pancéřový dveře se dalo dívat malým okýnkem výplněným několik palců tlustým neprůstřelným sklem. Jura a Vlkan se chvíli dívali dovnitř, z komunikátoru vedle dveří něco nezřetelně zapraskalo. Oba upíři si potom něco krátkýho řekli a odešli od dveří pryč. Ostatní upíři šli za nima a jen některý z nich se podívali dovnitř. Mě to ale zajímalo a zastavil jsem se.

Rukou mi škublo, když jsem zastavil Lilianu. Nevrle zatřásla zápěstím s poutem a vrátila se ke mně. “Nemáme na to čas.”

Nechtěl jsem bejt poslušnej pes. Zaťukal jsem na okýnko a kývl na nejbližší postavy v pláštích. Jedna z nich se po chvíli odhodlala a z řídícího pultu zvedla sluchátko. Z komunikátoru vedle nás se ozvalo: “Odejděte ke dveřím C27 a nás nechte, už jsem to říkala.”

“Jste tady dobrovolně?” zajímalo mě.

Ta ženská se na mě dívala přes brýle. Vypadala jako člověk, kterýmu se dlouhodobě nedostává vnitřního klidu – naopak vypadala jako člověk, kterýmu se dlouhodobě dostává enormních dávek stresu a tvrdý šikany. “Moje děti sleduje každý den auto našeho zaměstnavatele. I když jsou ve škole. Asi taková je má dobrovolnost.”

Olízl jsem sklo okna a odešli jsme.

“Co to mělo bejt?” ptala se Liliana.

“Můžeš mě, prosím tě už, vysát péro?”

Zastavila se a zhluboka si povzdechla. Chytil jsem rukou přezku opasku a podíval se na ni. Musela vidět i přes pevnou látku kalhot, jak moc jsem ready. Odemkla si svoje želízko a potom mě poplácala po pevný, krví a potem umazaný kůži mýho silnýho břicha. Otočila se a už si mě nevšímala. Jako by mi řekla: někdy jindy, magore.

Já procházel laboratoří kolem obřích strojů, co jsem v životě neviděl. Hučely a pracovaly a při pohledu do mechanizovanejch útrob strojů jsem obdivoval a zároveň nenáviděl jejich stvořitele i ty, kdo na nich pracovali. Pokrok se zase zneužil za účelem ublížit, likvidovat, poškozovat.

Logická nenávist, tou si vše omlouvám.

Hloubí studený duše se mi už pak jen plížil hřejivej klid, protože jsem viděl, kam upíři umísťovali plastickou trhavinu a kolik jí používali.

Přišel jsem před otevřenou hubu místnosti hrůzy. Dveře s označením C27 ležely vyražený z pantů na zemi. Uvnitř stál půlkruh upírů. Vnutil jsem se mezi dva z nich a viděl starýho chlapa. Jaterní skvrny, bílá kůže, přísný oči, vlhký rty. Tenhle měl celej komplex na starost – zmrd z vrchních kruhů SCUTEXu, ochotnej spolupracovník LKNZ.

Před sebou měl tak sedmiletýho, nahýho kluka, držel mu pistoli u spánku.

Rozhlídl jsem se po místnosti. Byla situovaná jako kostel: proti dveřím u zadní stěny visel krucifix, pod ním kožený křeslo a pracovní stůl. V pravým rohu dřevěnej panák, na něm roucho kněze, černý a fialový. Přes rameno položený důtky, přes druhý kolár. Vedle dřevěná kláda – takový to, kam se při pranýřování vsazovali nešťastný provinilci, v hrůzách středověku. Tady ta kláda byla upravená na výšku dítěte. Na ní hořela svíce, vedle svíce byly vyrovnaný tuby s posvěceným olejem a dvě velký umělý péra: černý s nápisem Lucifer, bílý s nápisem Michael.

V levým rohu byla klec. V ní misky jako pro zvěř, v miskách mlíko. Na zemi rudej koberec, na koberci snad dvacet měkkejch polštářů. Na polštářích tři malý kluci, pět až devět let – do jednoho otrávený jedem, ne dlouho.

“Došli království jejich pána,” řekl ten starej zmrd.

My nemluvili.

“Nechte nás s mladým Jonášem projít – mohu se odměnit.”

My mlčeli.

Kněz si olízl rty. Jako když se masitej parazit otře o dva tlustý červy. “Je tak oddaný a plný víry! Vy neznabozi nechápete jeho výjimečnost, protože –”

Já už to neposlouchal. V očích Jonáše jsem viděl bolest a oddanost, ale byla to vpálená bolest a slepá, bezduchá oddanost. Zlomil ho, vymyl mu mozek, sebral duši i život.

Kněz dál vyjednával o život, sliboval informace, spolupráci.

Někdo z upírů my četl myšlenky. Zvedl BREN a nejdřív střelil mezi oči to dítě, potom trefil do břicha a ruky kněze. Kluk se svezl na zem, dědek přepadl na záda.

Vlkan Jonášovo tělo zvedl a odnesl stranou. Odhodil důtky za kolár na zem a rouchem přikryl klukovo tělo. My ostatní stáli v úplným, uzavřeným kruhu kolem kněze. Někdo mu obvazem zastavil krvácení z břicha. 

Roksana mu stáhla kalhoty. Pochcal se, ale protože byl starej, tak se to dělo v arytmickejch intervalech. Čtyři z nás mu mohou přišlápli k zemi končetiny. Roksana mu chytla pochcaný starý koule do ruky a natáhla je, co to šlo (a šlo to dost). Pak ten pytel dlaní obtočila jako provaz. A pomalu trhala.

Nechali jsme ho řvát a protože boj o čas už jsme stejně dávno prohráli, nespěchalo se.

Kdyz mu Roksana koule utrhla, odhodila je jak sáček sraček. My mu pak zlámali všechny kosti v končetinách. Ztratil vědomí, takže ho někdo probral injekcí. Zeptal jsem se, kdo ho omrdá, ale jen se na něj plivalo.

Pak jsme ho polili hořlavinou a upálili ho.

_______________________

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem