ALFA SAVCI II – část dvacátá sedmá: Je to malé, zákeřné a ošklivé, co je to?

Dvacátá sedmá část Alfa Savců dvojky. Někomu chyběli démoni? A co takhle hmyzí havěť z říše démonů?

Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část dvacátá sedmá

Je to malé, zákeřné a ošklivé, co je to?

Bylo mi mizerně, dno, zatáhla se nade mnou tma.

Říkal jsem si proč a odpověď se ani nesnažil hledat, protože bych stejně nenašel žádnou než tu jednu jedinou, která zní: lidi jsou zkurvený svině.

Až mi sebereš obličej,

budu se smát.

A až lehnu ve tvojí náruči,

znečistím tě.

Tvůj háv a tvoje zbraň,

jimi utři a rozetni mě.

Směj se jak hororová matka,

tvůj milenec byl já.

Tobě já nosil jsem dary,

k tvým tenkým nohám vršil mrtvoly.

Chechtali jsem se spolu a tančili,

víno skrz tebe teklo na kámen,

tam já ho pil,

děsem omámen!

Tak už mě pusť a polož,

nech, odejdi a zhasni,

Ty blbá, zlá a nespravedlivá smrti,

vykuř mi a pak už to konečně

kurva skonči.

V laboratoři jsme pořídili hodně záznamů a ukradli ještě víc důkazů, čímž jsme v rukou drželi přesně to, pro co jsem přišel.

Mise splněna. Částečně.

Teď ještě to všechno dostat do bezpečí.

“Dveře neudržíme,” ozvalo se z vysílaček.

Krátce jsme se poradili. Já se teda moc neradil – ostatní mě považovali za natolik zfetovanýho, že můj hlas měl poloviční váhu. Nicméně jsem se v situaci orientoval díky tomu, co jsem slyšel a viděl.

Nahoře to houstlo. Gaspard Vigne a ostatní upíři z ciziny tak tak odrážely snahy nepřátel dostat se do lapidária. Všem bylo jasný, že až do areálu vjede pandur, je po nich.

Podíval jsem se na ostatní. “Jestli zná někdo cestu ven, tak jedině lidi z laboratoře.”

Vlkan přikývl.

Jura se usmál. “Nečekaný projev geniality!” vykřikl. “Tleskám ti, Martine – jak úžasnou máš mysl, že tě napadlo, že jediní, kdo nám mohou pomoci, jsou zároveň jediní, kdo tady dole mimo naší skupiny žijí? Nemám se raději zeptat na únikovou cestu místních mrtvol? Jen pro jistotu, samozřejmě.”

“Za tyhle vtipy by měl dávat peníze na dobročinnost,” ucedil skrz koutek Mordred, ale víc jsme se tomu neměli čas věnovat.

Vrátili jsme se k místnosti, kde se zamkli lidi z laboratoře.

Zaťukal jsem na sklo. Doktorka zvedla sluchátko. Vysvětlil jsem jí, že to dole odpálíme a oni nám buď pomůžou pryč, nebo je pohřbíme zaživa. Zpětně nechápu, proč moji upíří kolegové nechali vyjednávat mě, ale vyšlo mi to – čímž jsem si vlastně právě odpověděl, hehe. Každopádně si doktorka vynutila záruky za to, že nás vyvede ven, ale nepředstavovaly nic neproveditelnýho. Prostě jsme se domluvili, že nám ukážou cestu ven a my je vezmeme s sebou a neublížíme jim.

Odkódovala dveře a vyšlo asi deset pracovníků laboratoře. Prosmejknul jsem se dovnitř. Způsobilo to dost rozruchu, ale když ti BREN míří z pár centimetrů na obličej, tak můžeš bejt sebevětší hrdinka nebo hrdina a stáhneš ocas.

Vlkan příkazem do vysílačky stáhl upíry bránící lapidárium za náma. Taky jim řekl, ať nad sebou zavřou tunel – trhavinou.

Já zatím proklouzl do místnosti laborantů, za dveře, kam mě táhl instinkt.

Hrdlořez by se ve mě krve nedořezal.

Tommy a Tommy leželi na něčem, co nejvíc připomínalo pitevní stoly. Nevím, kdo přesně jim poskytl pomoc a jak silnou chemikálií je uspal, ale určitě s nima v budoucnu nechtěl dělat nic krásnýho…

Kromě kamarádů ležely v místnosti ještě dvě další těla, čímž byla plně obsazena kapacita zařízení. Obě těla, co jsem neznal, byly mrtvoly – za vcelku nestandardní jsem tehdy považoval, že jedna žila. Všechny čtyři těla držely na stolech silný, kožený řemeny. Žijící mrtvolu ten studenej pitevní stůl studil asi nejvíc, protože sebou cukala nejvíc.

“Šklebe!”

Otočil jsem se.

Od toho, abych se vrhnul ke kamarádům mě zadržel Vlkan a Liliana. Stáli kousek ode mě, s doktorkou.

“Vážně to chceš udělat?” zeptal se Vlkan, zatímco Liliana fotila každej detail zařízení.

“Sám nemůžu,” přiznal jsem.

V tu chvíli přišel Mordred. Vtiskl mi na hrudník jeho kalašnikov. V ruce měl můj nůž. Stoupl si k Tommynu B. a přeřezal řemeny. “Tohohle ti odnesu já. Jestli mě to bude stát život, proklínám tě.” Pak hodil moji kudlu (tu samou, co mi s Darsiem a Ballomarem dal) Vlkanovi. “Ty bereš druhýho.”

Dvoumetrovej, zamračenej metalista jen zamručel. Když mi vracel můj nůž, a na zádech mu plandal Tommy M., tak jen řekl: “K té kletbě se přidávám.”

Podíval jsem se na ně s přesně takovým obřím vděkem, jakej jsem cejtil. “Díky – tohle u mě máte už navždy.” Nůž jsem vrátil do pouzdra, kalacha na záda, Liliana vypáčila harddisk a šlo se.

Jeden po druhým mi na můj projev vděku suše přikejvli a vrátili se s náma k ostatním. Většina teď čekala, až se k nám připojej poslední upíři, co do teď bránili lapidárium, ale pár našich dělalo doprovod dvěma pracovníkům laboratoře. Museli tam, kde jsme upálili kněze, protože tam někde byly kódy k chodbě, kterou se dalo odejít.

Vrtalo mi hlavou hned od začátku, proč tou chodbou kněz radši nezdrhnul. Brzo jsem se to dozvěděl a ten důvod byl docela drsnej. Vyprávět o tom budu vzápětí, jak jinak.

Ty lidi, co šli v doprovodu upírů pro kódy, se z místnosti, kde ležely mrtvoly dětí a ohořelý tělo knězovo, vrátily tak nějak víc bílý. Důležitý pro naše vyprávění je, že ten kód se našel, respektive našel se osobní trezor kněze, ale pro upíry vybavený kvalitním železem nepředstavovalo jeho otevření problém.

Krom zápisníku s kódem a přístupovejma heslama ke všemu možnýmu byl v trezoru malej revolver, hotovost v dolarech, bible, herák, růženec a pedofilní porno komix. Všechno se nafotilo, aby se ta hromada extrémně silně kompromitujícího materiálu ještě o trochu navýšila.

Vchod únikový chodby kryl velkej laboratorní stroj od Siemensu a tři upíři s ním tvrdě zabírali, abysme se ke vchodu dostali. To je teda první důvod, proč v rychlosti a zmatku nestihl ten kněz a zároveň hlava tohohle podzemního teroru zdrhnout. Ale i kdyby mohl, asi to neudělá – to, co žilo v tunelu…

…

Šli jsme tunelem v řadě po jednom. První šel upír z týmu Rudýho drápu, za ním dvě upírky od nás a pak Adrian Ostrowski, Mordred s Tommym B. na zádech, Gaspard Vigne a po něm já a Liliana Sobieska. Za mnou a Lilianou šli jako housata všichni lidi z laboratoře a průvod pak uzavíral Vlkan nesoucí Tommyho M., doktor upír Jura, Božidar Željko Krvavčić, Dražen Mračnjak a mistryně světa v trhání koulí Roksana. Rudej dráp ztratil v boji pět členů (Irmhildu, Klaudii, upírku a dva upíry z Česka), tým Stín ztráty naštěstí neměl.

Tenhle tunel byl nejnovější – dveře dovnitř sice poskytovaly perfektní krytí a disponovaly moderní zabezpečovací technologií, ale za nima se do černoty země táhl ten nejvíc obyčejnej tunel. V pravidelným rozestupu držely stěny a strop podpěry z trámů a já měl pocit, jako bych procházel jílovitejma útrobama příšery.

Mírně jsem vystřízlivěl, ale v tom úzkým tunelu to bylo spíš ke škodě. Strach se plížil mejma vnitřnostma a stín úzkosti se sehnul tak blízko nad moji hlavu, až jsem se musel přemáhat, abych držel hlavu a ramena vzpřímený. Všiml jsem si jedný divný věci a když ji viděl podruhý, řekl jsem Mordredovi, že by asi bylo lepší tunel kurva rychle proběhnout. Tunel byl proděrovanej cestama o zhruba půlmetrovým průměru. Chodbu nakazili paraziti a kolem lidskýho tunelu vytvořili tunely vlastní, ještě mnohem těsnější a naplněný hrůzou.

Mordred se místo kurevsky rychlýho běhu zastavil a baterkou posvítil přímo do díry. Přísahám mrtvejm i živejm bohům, že jsem viděl, jak se do tmy rychle stáhly nohy nějakýho nepřirozeně velkýho členovce.

Měl jsem sto chutí vzít Mordredovi z opasku granát, odjistit ho a hodit dovnitř, ale nemohl jsem – už používání granátů a trhaviny pod lapidáriem bylo silně riskantní, a to se bavíme o precizním bunkru z železobetonu – tady v hlíně, jílu a kamení by nás zával způsobenej výbuchem zabil. Aspoň jsem se zeptal doktorky z laboratoře, co to tady dole zatraceně žije. Místo odpovědi se ozval výstřel z BRENu a pak dva další.

Před sebou jsem viděl jen chaoticky se vlnící těla. Někdo strašně nahlas nadával, nějaká upírka – fakt to byl hroznej řev vzteku. Asi to souviselo s tím, že upír vepředu řval ještě hůř, přičemž mu z hrdla nelítaly nadávky, ale extrémní vokální projev předsmrtný agonie. Krev z toho hluku a náhlej zmatek mi zmrazily krev v žilách. Na rameni jsem ucejtil studenej dotek.

Liliana ustaraně: “Co się stało?”

Nad hlavou jsem slyšel cupitání nohou – rozhodně to nebyly žádný hezký tlapky a rozhodně nebyly dvě nebo čtyři…

Za chvíli se to nervydrásající škrábání z menšího tunelu ozvalo znova, v úrovni kotníků.

Ticho.

Řev vepředu utichl úplně, nadávky druhýho upíra už byly klidnější – klidnější tím zkověstným, ponurým způsobem. Slyšel jsem Gasparda Vigne, jak něco řeší s Adrianem. Výhled mi kryla Mordredova velká postava, teď navíc zvětšená o tělo uspanýho Tommyho M.

Instinkt mě otočil o stoosmdesát stupňů právě včas. Zpod vzpěry se vypouzdřilo odporný tělíčko velehmyzu z noční můry. Z dlouhejch kloubovitejch končetin se to odrazilo a skočilo na laborantku, která stihla jen zaječet. Kusadla prostřihla ženskej krk do víc než poloviny jeho hloubky. Odpornost spadla ze svojí oběti na záda a s mrštností stonožky se stočila do klubíčka a otočila na nohy.

Potom to proběhlo rychlostí ryběnky pod nohama hrůzou strnulýho laboranta a skočila přímo proti mě a Lilianě. Můj výstřel se odrazil od krunýře tý ohavnosti, ale odmrštil ji zpátky k tělu, na který to zaútočilo nejdřív. Výstřel z BRENu minul, protože ohavnost ocasem stihla vyrazit Lilianě zbraň z ruky.

Byl to odpornej tvor z říše nižších démonů: primitivní členovec se skládanejma plátama rudýho chitinu, co ho kryly přes záda od hlavy k ocasu. Připomínalo to něco mezi stonožkou, krabem a škvorem, ale břicho to mělo měkký jako červ – pod ním pracovaly měkký orgány a strašlivá jedová žláza. Končetin to mělo na můj vkus zbytečně moc, vypadaly jako mix nohou japonskýho obřího kraba a nohou pavoučích dětí z vajec Ungoliant. Hlavu jako trilobit, hubu predátora, ale hluboko položený oči připomínaly až nehezky moc oči člověka… Tyhle démoni se jmenujou skaggaksové a díky deníku nacisty a bejvalýho lovce démonů Josefa Bergera jsem věděl, že nejhorší nejsou jejich čelisti a kusadla, ale právě jedový ústrojí.

Když se skaggaks zvedl na zadních párech nohou, narovnal se proti nám jako kobra. Ty horní páry končetin roztáhl a odhalil červí břicho. Středem vedla žláza, která teď mohutně pulzovala. Na měkkým břiše se objevil otvor připomínajíci ohavnou řiť a ven vyhřezla růžová, lesklá trubice.

Chytil jsem Lilianu do náruče a strhl ji na zem. Předtím jsem stihl dvakrát zasáhnout do měkkýho. Z jedový trubice i tak vyprskl jed a většina zasáhla chudáka v bílým plášti před náma – mezi mnou a skaggaksem teď už ležela jen Liliana. Vyhoupl jsem se na její tělo. Zamířil a střelil, pak znova. První střela skaggaksovi utrhla jednu pavoučí nohu, druhá se odrazila od démonskýho chitinu.

Skaggaks zatáhl článkovitý tělo do díry tunelu a nechal po sobě jen tlustou čáru tělních tekutin, převážně slizovitý konzistence. A taky po něm na zemi zůstaly dvě těla – jedno leželo v krvi, druhý ještě teď rozežíral extrémně žíravej jed.

To všechno se stalo snad ani ne za minutu.

Takže odpověď na otázku ‘je to malé, zákeřné a ošklivé, co je to?’ zní: skaggaks.

Odpornej démon členovec, hmyz z noční můry, kterýho se štítěj i upíři. Aspoň teda většina z nás.

V tom tunelu jich byla líheň – SCUTEX dostal od vyvolávačů démonů z řad LKNZ dva, aby jima zabezpečil objekt proti nežádoucímu vniknutí z zvenčí, ale došlo k záměně pohlaví jednoho jedince, čímž se ty ohavnosti rozmnožily a zamořily jedinou cesta, která pro nás představovala naději.

Jestli si někdo myslí, že se situace už zhoršila na maximum, no tak to bude dost možná ještě překvapenej.

_______________________

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem