ALFA SAVCI II – část dvacátá osmá: Je to zlé, zákeřné a obří, co je to?

Dvacátá osmá část Alfa Savců dvojky. V barokních kulisách se zhmotňuje horor z jiný dimenze a opět to je Martin Syrovčák, koho se týká nejvíc.

Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část dvacátá osmá

Je to zlé, zákeřné a obří, co je to?

V tunelu se naše postavení propadlo do chaosu. Zpětně nás všechny, co jsme dolů vlezli, vnímám taky jako tělo skaggakse – naše hlava byla tvrdá a bojovala, jenže následovalo dlouhý, měkký tělo neozbrojenejch lidí z laboratoře. Na tomhle našem těle se podzemní hmyz z říše démonů úspěšně krmil a bolelo nás to všechny. Ocas našeho organismu bojoval stejně urputně jako hlava, ale členovci z pekel útočili zákeřně, ze všech stran a směrů.

Viděl jsem upírku přede mnou, který se skaggaks zakousl do slabin a to tak, že ji pak musel Gaspard Vigne střelit do spánku, aby netrpěla. Nemohla ten útok odrazit, skaggaks zaútočil z díry v úrovni kotníků a nedal tý ubohý holce vůbec žádnou šanci. Ještě horší pohled byl ale na to, když skaggaksové chytili tělo jednoho z doktorů a vtáhli ho do tmy tunelu. Ten jeho výraz a následně řev… a taky to, jak ten řev zněl z čím dál hlubší hloubky a měnil se v ječení hrůzy…

Revolver jsem měl za opaskem a nůž v pouzdru. Zraněnou ruku jsem držel ohlou v lokti a používal ji k podpírání Mordredova kalašnikovu – to byla zbraň, kterou jsem dělal tlustý, hnusný díry do těl odpornejch, hemžících se ohavností.

Náš postup se zrychloval tím víc, čím ostřejší a častější byly útoky skaggaksů. Nejhorší panika propukla uprostřed našeho průvodu. Lidi z laboratoře se na nás zoufale tlačili a já se znám a vím, že bych za chvíli ztratil nervy a minimálně většinu bych jich exemplárně zastřelil, takže jsem se za běhu radši dohodl s Adrianem a Lilianou, že jich mezi nás polovinu pustíme. Tímhle krokem jsem oslabil upíry a lidem stejně nepomohl, takže v budoucnu jsem už nad lidskou obětí přivíral oči mnohem snáz…

Skaggaksové dostali vpředu Adriana a vzadu Roksanu. Lidí z laboratoře taky ubylo – jestli jich s náma vyšlo okolo deseti, teď zůstali čtyři. Co se hubení skaggaksů týče, určitě jsme těch potvor dostali aspoň patnáct, ale že by je to nějak zpomalilo, tak to se říct nedá.

Pokoj dali až u dveří. Konečně!

Někdo z laboratoře zadal kód. Když na displeji svítí zelený světlo slova ÚSPĚCH, chce se mi brečet radostí.

Dveře se s mechanickým zvukem odemkly. Nejdřív prošel Mordred a Vlkan, který nesli těla mých přátel. Pak jsme ven poslali Gasparda a všechny z laboratoře. Jura rozmístil zbytek trhaviny, co jsme s sebou ještě měli. Já, Liliana, Krvavčić, Mračnjak a upírka z Česka jsme přitom mířili do tunelu a čekali, jestli se skaggaksové ještě ukážou.

Neukázali se.

Časovač rozbušky jsme nastavili na sedm minut a dveře za sebou zamknuli. Teprve když zámky zapadly, dovolil jsem si zhluboka se nadechnout a podívat se kolem sebe.

Ah!

Byli jsme přímo pod Kuksem, s výhledem na dlouhou cestu otevřenou krajinou, co vede až ke kaskádovýmu schodišti a obci Kuks nad ním. Stanuli jsme v hrobce rodu Šporků a věčný rudý světlo mě lákalo skrz tmu jako vůně květu láká čmeláka.

“Dejte mu raději další drogy,” slyšel jsem doktora Juru.

Pozdě.

V omámení jsem došel ke katafalku z kamene a položil na něj svoje studený, dlouhý prsty. Bylo mi hezky, vždyť s hřbitovním kamením mám společnou tvrdost, studenost a dlouhověkost – máme mezi sebou jistou poetickou sounáležitost, kámen je jen kámen a já jsem jen já, ale přesto…

V kapse mi vibroval telefon – asi dlouho, protože z kalhot ho vytáhla a následně hovor vzala poslední žijící upírka z Česka, co se akce účastnila. Já neslyšel a nevnímal, což bylo důsledkem celý tý podzemní šílenosti, kdy jsem pil krev, šňupal kdo ví co a do toho neustále poslouchal rachot střelby a výbuchů v podzemním prostoru. Ne že bych se poučil a napříště si vzal sluchátka nebo snad fetoval míň…

Hlas majora Davida Beneše z telefonu: “Slyšíš mě konečně?!”

Upírka: “Je se mnou.”

“Bože! Kde?!”

“Hrobka pod Kuksem.”

“Okamžitě zmizte! Pandur je tam do minuty!”

“Kam?”

“Kurva kamkoliv, ale hned!”

Podíval jsem se na ostatní.

Mordred a Vlkan položili Tommyho a Tommyho pod hrobku. Mordred mě chytil za rameno a řekl mi jako bratr, kterýho jsem nikdy neměl: “Pojď se mnou, příteli Šklebe, pojď – musí to být.”

A já šel. Dojetí a smutek a dojezd. Jsem rád, že v tý nelehký situaci vedle mě stál právě Mordred. Jste jako mí bráchové, který jsem nikdy neměl, ale já bych jiný ani nechtěl – Black and Blue, cheer up Tomajda Punk.

Vlkan řekl lidem z laboratoře, aby zůstali v hrobce a ještě něco, co jsem neslyšel. Nebyl čas na nic, museli jsme utíkat o život. Většina dokonce zahodila velký zbraně, aby byli v běhu rychlejší – jen Jura a Mordred s sebou ve sportovních taškách puma táhli všechno to, co jsem v podzemí ukradli.

Vyrazili jsme železnou mříž hrobky z pantů a utíkali. Ten útěk lemoval oheň a rachot střelby – nejdřív to byly ruční zbraně, útočný pušky. Po chvíli začal vzduch řezat automatickej 30mm kanón panduru a střely ráže 7.62mm z jeho kulometu.

Situace silně na píču, co tak vzpomínám.

…

Ta střela, co proletěla nejblíž, tak ta způsobila to, že Mračnjak přišel o ruku v lokti a upírka z Rudýho drápu se zlomila v pase a už nevstala. Ještě jednou to zkusila, ale nohy se jí zamotaly do střev a na tom kluzským svinstvu, ve kterým ležela, podklouzla a taky v něm brzo na to zemřela.

Mordreda ani Gasparda jsem neviděl, Juru ani Lilianu taky ne. Rozprchli jsme se a boj o život jenom pokračoval.

Já jsem před sebou měl zmrzačenýho Mračnjaka, tlustýho Krvavčiće a Vlkana. Kolem nás to hvízdalo a ohnivý záblesky vystavovaly moje kalhoty velkýmu nebezpečí pokaždý, když leťely blíž, než by se mi líbilo.

Nevím, čím to bylo, ale střely z panduru nemířily přesně – vozidlo bylo pár set metrů daleko, nemělo ani světlomet a snad ani funkční noční vidění, nebo byl střelec slepec, fakt nevím. Každopádně to lítalo naším směrem, ale úplně všude a náhodně. Časem jsem si to vysvětlil tím, že pandura sdědila v roce 2025 od armády policie a policajti ho pak skrz vlivy Krvčenka půjčili lidem z LKNZ, asi těsně před tímhle bordelem na Kuksu. Třeba pandura neudržovali nebo s ním jen neuměli, já nevím. Důležitý je, že ta železná obluda nepracovala na 100% a my tak měli šanci zdrhnout.

Mračnjak nám zpomaloval, takže když jsme konečně vzali doslova roha, zaškrtili jsme pahejl opaskem. Nevím, kdo z balkánskejch upírů se víc leskl smrtelným potem, ale asi tlusťoch v lennonkách, Krvavčić. Dobro došli, chtělo se mi říct, ale radši jsem lapal po dechu jako ostatní – upír běží kurva rychle, když chce, a když musí, je ještě dvakrát tak rychlej. Akorát to ubírá staminu, když musíš hodiny bojovat a podávat vysoký výkony…

Blbý bylo, že pokud bysme se nepohnuli, měli jsme asi tak dvě tři minuty, než nás bude mít pandur znova na jeho sice mizerný, nicméně pořád smrtící mušce. Taky bylo blbý, že abysme mu utekli, museli jsme se vrátit směrem k hospitalu Kuks, kde se to pořád hemžilo SCUTEX security hovadama.

Vzpomněl jsem si na zahrady včetně zahradního bludiště za hospitalem. Tím směrem jsme museli pryč. Řekl jsem proto ostatním, že je jen jedna cesta. Vypli jsme teda vysílačky a šli za mnou. Doslova jsme cejtil, jak mi ostatní veřej, že vím, co dělám – já přitom sázel na to jediný, co mi zbylo a co mi zároveň vždy pomohlo: na moje štěstí – což bylo, vzhledem k situaci, zkurveně žalostně málo.

Štěstí mě opustilo asi tak po šedesáti devíti metrech.

Všude kolem nás se vyrojili sekuriťáci v teplákách a bomberech. Mířilo má nás třeba tak sedmnáct kalašnikovů a několik loveckejch brokovnic. Mezi tím lesem debility stál borec v obleku, očividně spolupracovník toho kněze, co jsme ho úmyslně upálili. Tenhle jeho žák, jak jsem ho odhadoval, držel telefon a někomu hlásil, že nás dostali.

Když jsem z vysílačky slyšel Krvčenka, jak spokojeně říká: “Děkuji ti, teď je připravíme na bezpečný převoz do Prahy – živé, potřebuji je hlavně živé!” chtělo se mi chcát do vlastních martensek.

Chtěl jsem se podívat na Vlkana, Mračnjaka a Krvavčiće, ale místo toho…

Místo to se samozřejmě vrátilo moje štěstí! Vždyť jsem hlavním hrdinou příběhu, přece!

Můj tlustej kamarád Božidar Željko Krvavčić sáhl pod svůj kabát, co mu ho podle mě daroval Orfeus z Matrixu. Na jeho váhu byl neuvěřitelně mrštnej a šikovnej, jak dokládá skutečnost, že mu nikdo neustřelil mozkovnu. Taky byl navzdory tupýmu vzhledu velice prozíravej a inteligentní, jak dokládá skutečnost, že mě tehdy poslal za Josefem Bergerem, abych nabral informace o démonech – vysvětlím, poslouchej.

Božidar Željko Krvavčić měl pod kabátem artefakt velký hodnoty. Ta vzácná kovová a zaklínadlem zapečetěná schránka uchovávala démona. Jednoduše řečeno: otevřít tu schránku znamenalo dovolit démonovi se zhmotnit – no a to přesně se stalo.

Můj balkánskej tvarohovej kámoš vypustil na bylinkovou zahradu hospitalu Kuks obří svini, co se rozměrem blížila tomu netvorovi Blúrkovi, co jsem ho zabil na Burghausenu, což byl čin, co mi dal jméno a slávu v mým upířím začátku…

Teď povstal tvor šedej jako nebe při bouři. Měl tvrdou hlavu a široký čelo s jedním nezdravě žlutým okem uprostřed. Démonskej kyklop se zubil širokou hubou bez rtů, kde měl tak deset zubů – všechno plochý stoličky, tak nějak nehezky obrovský… Hrudník nosil zmrd širokej a silnej jako monster truck kapotu, obří stehna hrály provazama svaloviny a mezi nohama se houpalo těžký, tlustý péro a pytel se čtyřma varlatama, přičemž tři z nich měly velikost dvaceti kilovýho pytle cementu a jedno velikost patnácti kilovýho pytle cementu. Kostrou to bylo nejblíž kříženci gorily a noční můry.

Ten netvor se jmenoval Írp a přinesl si s sebou dlouhej meč ze zkameněliny stromu. Vylezl z černý, hutný kaluže hmoty, co byla nejspíš esencí chaosu. Mně se přitom houpal žaludek, jak jsem ještě nebyl zvyklej na tyhle narušování dimenzí. Sekuriťáci i sluha Vatikánu na tom byli naštěstí ještě hůř.

Hrůza v očích všech těch teplákovejch bijců mi přišla až biblická. Snášel se na ně trest a zkáza a oni věděli, že zaniknou. Plakali a kryli si tváře dlaněma, ale Írp gorila z pekel je nemilosrdně a s posměškama ve zlý řeči zabíjel.

Démon měl radost a bavil se trápením lidí. Jejich odpor stál za hovno. Tlustý kůži démona nevadily střely, respektive krev z obludy tekla, ale síly mu neubylo.

Sledoval jsem, jak Írpa baví trhat lidem končetiny v kloubech, jak s nima pohazuje a jak si vybírá jedince, ze kterejch dělá jen torza s hlavama. Při všem tom jeho sadistickým počínání jsem obdivoval jeho sílu a hbitost. Jeho nohy mu dovolovaly neskutečný skoky – při dopadu se zem chvěla a v mohutnejch oblacích se zvedal prach. Tehdy poprvé jsem si řekl, že jedinej rozdíl mezi mnou a démonem – co se brutality týče – je v tom, že já vypadám líp a jsem sexy.

Když jsem se podíval na Vlkana a ostatní, jestli si toho taky všimli (mám na mysli démonovo vyžívání se v brutalitě), zjistil jsem, že se po anglicku vytráceli ze scény pryč. Vlkan mi ještě hodil jeho BREN a na rozloučenou se dotkl hrudi. Chytil jsem pušku do ruky a říkal si, jak moc a s čím mi asi tak pomůže…

Takže odpověď na otázku ‘je to zlé, zákeřné a obří, co je to?’ zní: Írp, démonská kyklopí gorila z pekel, co má silnou zálibu v mrzačení lidí.

A co bude s Írpem a jeho mečem ze zkameněliny dál?

V další kapitole mě ta obluda vyzve na souboj.

_______________________

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem