ALFA SAVCI II – část dvacátá devátá: Obhajoba jména

Dvacátá devátá část Alfa Savců dvojky. Souboj s démonem a snaha o obhajobu tituly zabijáka démonů, uf.

Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část dvacátá devátá

Obhajoba jména

Írp rozesel smrt. Ty šťastnější vojáci společnosti SCUTEX utekli, ty míň šťastný bude muset někdo vyklopit do masovýho hrobu, protože skládat se s jejich zbytkama pro případnou identifikaci se nikdo nebude. Aspoň teda doufám.

Vrchol ale teprve přišel, respektive se k nám vyhrnul na osmi kolech.

Pandur s kovovým rachotem a vrčením rozryl všechno, co se před ním objevilo. Když zastavil, přišlo mi, že se z jeho útrob ozvalo zafunění, jak motor konečně přestal makat na 300%. S tvrdým, mechanickým bzučením se věž bojovýho vozidla začala otáčet proti Írpovi – to byla chyba.

Hroší, gorilí, přerostlej, obří a ohavnej démoní kyklopozmrd s obřím pérem a čtyřma koulema nalitejma litrama démoního semene se odrazil z nohou monstrózního primáta z pekel. Dopadl na pandura, až se stroj zhoupl. Démon zvedl zkamenělej meč nad hlavu a přerazil stroji kanón. Uvolnil si jednu ruku a tou pak urval z věže panduru kulomet a hodil mi ho k nohám. Pak skočil na zem za stroj a hlavicí meče zdemoloval zadní dveře panduru, aby se nedaly otevřít. Pak se vrátil nahoru na obrněný vozidlo, a to co udělal…

Proč jsem ještě neutekl? Já blázen si myslel, že mám novýho spojence a že s ním znovu obrátím útok v náš prospěch – že nakonec ještě přece jen zvládnu zachránit Tommyho a Tommyho. To je moje naivní hloupost, můj idealismus a ještě jednou moje hloupost, co si je nesu z doby mýho lidství – tehdy to ve mně bylo ještě docela silně, ale dnes už je to lepší.

Pletl jsem se – Írp vůbec nebyl můj spojenec. Írp se zhmotnil díky upírovi a jen díky tomu se zatím neobrátil proti nikomu z nás. Věci se brzo změnily, ale o tom až za chvíli.

Írp vyřídil pandurovy zbraně, ale tím nepřestal. Vypáčil poklop do vnitřku vozidla a nad otvor si dřepl. Strašlivým způsobem se potom masivně vysral přímo dovnitř a dekl potom zabouchl. Po tomhle se postavil rovně jako král Kong, jednu nohu pansky položil na dekl, aby nikdo nevylezl, a pak stál a zubil se jako ten nejhorší a nejzlejší zmrd, co je ale sám se sebou neskutečně spokojenej. Kdyby měl doutník, teď si ho zapálí.

Chtělo se mi blít, když se na mě otočil.

“Ty jsi Bluttengrin, zhouba Blúrkova!” zaradoval se ošklivým hlasem a v uších mi to znělo česky, i když určitě mluvil vlastní řečí.

“Jsem Bluttengrin,” odpověděl jsem temně. Ta jeho věta v mojí hlavě stačila bohatě, abych věděl, že u slov nezůstaneme.

“Klekneš a očistíš moji řiť, Bluttengrine,” rezonovalo mi palicí, “pak ti za odměnu useknu hlavu.”

“Proč?” zeptal jsem se.

Írp se z panduru sklonil, aby zarazil meč do země. Pak si založil paže přes hruď. “Buď budeš trpět, nebo lízat špinavou řiť,” oznámil.

Co bys mu na to řekl/a/i ty? No jen přemýšlej. Každopádně já řekl: “Chápu,” a hned na to se ho zeptal: “ale proč mě chceš zabít? Co jsem ti kdy udělal?”

Zvážněl. “Msta.”

“Dlužíš snad Nhy-Nox-Dhúně, Snovačce tmy, matce Blúrka?”

“Záležitosti démonů nejsou tvoje starost,” zavrčel, ale pak se kurevsky nehezky usmál a řekl: “a teď už klekni a lízej hnědou, zkurvysynu.”

Vytáhl jsem nůž a ukázal jím přímo na něj. “Řekni mi svoje jméno, ať vím, komu dalšímu se teď stanu zhoubou!”

Burácivě se zachechtal a zařval: “Írp!” Pak seskočil na zem, vytáhl zbraň a tím mečem se rozmáchl mým směrem. “Írp! Írp je jméno toho, kdo tě zabije a kdo bude znásilňovat tvoji mrtvolu, dokud se nerozloží!”

Oči mi zalila krev. Když jsem skrz zuby cedil větu ‘Počítej poslední minuty, mrdko Írpe,’ tak mi na bradu a krk tekla z pusy vlastní krev. Pak jsem na BREN s kovovým cáknutím nasadil nůž od Mordreda, Darsia a Ballomara – a souboj jak z knihy o hrdinech (kdyby ji psal Tarantino s Rodriguezem) začal.

Írp zrychloval s každým krokem a s každým krokem snad i rostl a mohutněl! Jak sbíral svoje tělo do maximální nasranosti a pohotovosti, vystoupily mu svaly a působil ještě bestiálnějším dojmem než doposud.

Jenže já nejsem žádná sračka a i já už se nasral, zmobilizoval všechno v sobě, a proti tý ohavný svini šel beze strachu, jen plnej nenávisti.

Srazili jsme se v oblaku zvedlýho prachu. Írp dupnul a zároveň vedl úder z vrchu, aby mě svisle rozpůlil. Přísahám mrtvejm i živejm bohům, že mi ta rána vehnala slzy do očí a její razance mě vychýlila ze směru, přestože jsem se jí tělem vyhnul.

Meč dopadl na zem a zem zavibrovala, jako kdyby to byla blána válečnýho bubnu.

Já se úderu těsně vyhnul, proběhl jsem tomu zmrdovi pod rukama a BREN držel oběma rukama. Sekl jsem Írpa hluboko do levačky pod loktem – v místě, kde jsem odhadoval šlachy. Tím samým pohybem jsem rovnou pokračoval proti břichu démona, ale vyrazilo proti mě jeho koleno. Kdyby mě trefil, je ze mě mrzák a Írpův otrok do konce světa.

Uskočil jsem vpravo a chtěl mu bajonetem probodat varlata, ale ten zmrd nemytej se už stihl rozmáchnout ptákem a trefit mě jím do hrudi. Zbraň mi vypadla z rukou a já sám dopadl na záda.

Aby mě nezadupal do země, musel jsem se odkutálet a rychle zvednout na všechny čtyři. Když jsem se jako puma vymrštil ze země do útoku, tak jsem se vlastně vůbec nevymrštil – tělem mi projel napalm bolesti a já upadl do prachu země. Upíři jsou silný a regenerujou dost rychle, s krví a drogama v oběhu vlastního organismu jsou to téměř nezastavitelný mašiny na zabíjení, ale vážně jen téměř.

Selhal jsem, síla mě opustila, štěstí se ztratilo. Byl jsem sám, u země, bez matek a přátel. Írp mě zvedl a já nedokázal uvolnit ani zdravou paži – v tý zraněný mi hořel oheň a kousali jedovatý mravenci.

Írp čas neztrácel. Zvedl mě před hubu a široce ji roztáhl. Myslím, že mě chtěl pomalu drtit lebku stiskem těch stoličkovitejch zubů. Ani to nebyly stoličky jako spíš stoly nebo stolice! Z huby mu samozřejmě smrdělo jak z hajzlu. Na mandlích měl podebraný vředy a minimálně tři z nich pulzovaly a možná v nich něco žilo – kurva se mi nechtělo za tím na návštěvu, ale přesně tam jsem mířil.

Pak se štěstí vrátilo.

Byl to Gaspard Vigne, kdo Írpa dostal – netuším odkud – na mířidla. S pravidelnou kadencí jebal kyklopův spánek střelama z BRENu, a díky všem bohům, ale démona to sralo dost na to, abych se stihl předklonit tak ohebně, až jsem hlavu dostal k jeho zápěstí. Zakousl jsem se co nejhůř a nechutně! Špičákama jsem tý smradlavý svini z noční můry rval kůži, svaly, šlachy a cévy. Jeho krev chutnala odporně a pálila má jazyku, ale já neměl hlad, já chtěl jen způsobit co největší bolest a zranění.

Írp mě s řevem pustil, jenže já se rány držel dál. Měl jsem volný ruce, tak jsem se ho chytil jako zkurvený klíště. Dál jsem ho rval zubama a on se mnou třepal jak s hmyzem nebo pijavicí, aby se mě zbavil.

Teprve když mě udeřil hlavicí meče do ramene, spadl jsem na zem.

Skoro mě zase chytil, ale do ruky se mu zabodla vržená čepel – Gaspard Vigne se vrátil s celou jeho ponurou elegancí a temnou noblesou.

No, vrátil…

Hnal se kolem jako vichřice – takovej sprint jsem snad neviděl. Z běhu Írpa trefil nožem třikrát. Do ruky, do prsa, do stehna. Víc už se zdržovat nechtěl a ani nemusel – je s podivem, že kvůli mě tehdy tolik riskoval, ale jak rád říkám: tomuhle se musí jít naproti. Vím moc dobře, jak to já a on mezi sebou máme – je to čest upířích válečníků: nenecháš druha napospas, protože věříš, že až ho budeš potřebovat ty, jen díky tomuhle tam bude a zachrání tě, nebo zemřete spolu, ve cti.

Nám to tehdy vyšlo, ale znova říkám: nebejt Gasparda, do konce světa budu Írpův otrok.

Skočil jsem šipku pro BRENa, ale Írp viděl hned, o co se snažím. S řevem bolesti a vzteku mě odkopl a BRENa i s nožem zadupl do země. Zůstal na mojí osudový zbrani stát, a to byla jeho největší a taky poslední chyba. Kdyby tehdy zaútočil, dostal by mě. Jenže zůstal stát a myslel si, že jsem bezbrannej.

Omyl!

Řítím se jak magor, jak zkáza, jak trest! Bolest už není, je vlny krve, příboj krve, bouře krve, krvebití! Na bolest bude ještě tolik času!

Zabiják démonů, to jsem já!

Řval jsem a skrz zuby cedil krev!

Hnala mě nenávist, adrenalin, vampyrismus a krevní zbytkáč – vymrštil jsem se a letěl jako kladivo zkázy. Írp se po mě ohnal nezraněnou paží, ale já ji chytil a využil síly pohybu, abych se na ní zhoupl za jeho záda. Tam jsem ji dostal do páky a pomocí nohou ji s ohavným lupnutím vykloubil.

Vylezl jsem mu pak po zádech za krk a v uších mě sladce ojížděl nářek démonovi bolesti. Rozkousanou rukou mě chtěl chytit, ale seskočil jsem na zem.

Teď jsem byl stokrát rychlejší. Odrazil jsem se ze země ke stehnu démona. Rukojeť Gaspardova nože trčela ze stehna a já ji použil k dalšímu odrazu. Chytil jsem se rukojeti v prsu a přitáhl se. Vyhoupl jsem se jako zlý dvojče Adama Ondry a levou nohu pokrčil a opřel o pravý rameno Írpa. Druhá moje noha byla natažená a zapřená o nůž v prsu.

Írp se mě pokusil shodit, ale hřbetem levačky jsem ho sekl přes prsty, až zakňučel – moje síla se znásobila, jemu jí strach zatraceně moc ubral!

Věděl jsem přesně, co udělám.

Vytáhl jsem Smith&Wesson. “Zhebneš jako ta blbá svině!” Procedil jsem skrz zuby a prskal přitom do jednoho oka Írpova krev. Zarval jsem ruku s pistolí tomu zmrdovi hluboko do huby a aby mi ji neukousl, vyhoupl jsem se zase výš a nohou se zapřel o spodní čelist démona. Otevřel jsem moji upíří tlamu a z plnejch plic mu zařval do obličeje, že tohle je konec!

Zmáčkl jsem spoušť a poslední kulka z revolveru démonovi fatálně rozjebala ústřední orgán jeho nervový soustavy na mozkovou kaši.

Seskočil jsem na zem a počkal, až se obří mrtvola převáží a mohutně žuchne na záda. Zem zavibrovala, když se to stalo.

Zvedl jsem ze země BREN a vzal si nůž, pušku jsem zahodil. Nůž i revolver jsem dal za opasek.

Pak jsem se Írpovi vychcal do jeho velký mrtvý huby.

A utekl z toho místa hrůzy pryč.

_______________________

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem