ALFA SAVCI II – část třicátá: Krvebití

Třicátá část Alfa Savců dvojky. Někdy upír vypijí moc krve a jeho krvavej rauš jím pak háže nahoru a dolů, jako kdyby to byl jen pytel masa na bungee gumě. Nic jinýho vlastně Martin Syrovčák ani není - je to pytel masa a kostá na bungee gumě.

Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část třicátá

Krvebití

Utekl jsem pryč.

Měl jsem moje jizvy a zranění – starý i nejnovější. Měl jsem moje martensky a kalhoty, můj nůž a můj revolver bez nábojů. Měl jsem moje činy a moje krásný péro. Měl jsem strach.

Byl jsem špinavej, bolavej, byl jsem šťastnej. Byl jsem v lese a u řeky. Když jsme klečel v řece, plakal jsem sedm slz. Byl jsem sám a nahej – metaforicky i reálně. Byl jsem král i žebrák, na obláčku i ve sračkách.

Bezcílně bloudícího pod stínem stromů mě našel major David Havran Beneš. Dal mi cigáro a napít slivovice z placatky. Smáli jsme se tomu, že bude muset k městskejm fízlům, protože tenhle bordel na Kuksu fakt nešlo objasnit pravdivě, protože za pravdu by v tomhle případě vyfasoval doživotí v blázinci.

Havran mi dal bundu a řekl, mi o těch upírech, o kterejch věděl, že z Kuksu bezpečně zmizeli. Překvapení se nekoná, jen úleva: byli to totiž všichni. Doktor Jura, Krvavčić i čerstvě jednorukej Mračnjak, taky Vlkan, Liliana Sobieska, Gaspard Vigne a hlavně Mordred, kterej dostal do bezpečí většinu všeho sebranýho materiálu.

Od majora Dejva jsem dostal bundu, sluneční brejle a odvoz k němu na byt. Tam mě spolu s dalšíma pěti fízlama tvrdě šukali a polejvali bengálskou omáčkou.

Dělám si prdel. Jen mě odvezl k němu domů a tam já tři dny a tři noci spal. Pamatuju si, jak jsem měl cestou k němu vše v mlze. I na upíra jsem toho vydržel dost a můj organismus se držel jen díky drogám, vampyrismu a vypitý krvi, nicméně už jsem potřeboval zastavit a spát.

V autě vedle majora Havrana jsem koukal nepřítomně z okýnka, jak krásně pršelo. Celou dobu jsem měl jeden a ten samej výraz a asi nejlíp ho vystihuje věta, kterou mi Beneš v tom autě řekl. Řekl: “Teď už chápu, proč ti říkají Krvavej Škleb a zhouba démonů, ty blbej magore.”

A já koukal z okýnka na ten krásnej déšť. Barvy nebe byly barvama krve – celá paleta temně rudý vystřídala hlubokou modř a bouřnou šeď. Na očích jsem měl krvavě rudej filtr a na okně nebyly kapky deště, ale kapky sladký, železitý krve.

Když pak na kapotu a střechu začalo bubnování, to nebylo krupobití, to bylo…

Krvebití.

Vzbudil jsem se a péro mi stálo jako z kovu odlitej sloup Křižíkovy plynový lampy. Vymrdal bych mozek z hlavy a duši z těla devíti z deseti milenkám, najednou. V břiše mi kručelo jako v tlamě tý písečný obludy, kam chtěli hodit Luka Skywalkera.

Major Beneš, kokot blbej, mi donesl čaj a sušenky. Esíčka. Fízl tupej, fakt že jo.

Mám ho rád.

Pustil zprávy. Na displeji svítila hlava Daniela Tatarky Takáče a dole běžel žlutej pruh aktuálních a vysoce důležitejch zpráv. Samozřejmě, že stačilo asi tak sedm vteřin, než se tam objevily slova Kuks, terorismus, Syrovčák.

Odsunul jsem vyprcaný esíčka stranou. “Nemáš hovězí? Syrový.”

Přikývl a vrátil se s dvěma kilama vysokýho roštěnce a lahví vodky. Beztak si ze mě zase s těma sušenkama jen udělal policejní srandu… Nicméně: Držel jsem flákotu masa oběma rukama a jedl ji jako někdo jinej jí chleba s řízkem. Podle mě jsem vypadal roztomile. “Můžeš to vypnout a nějak mi shrnout události posledních dní?” požádal jsem.

Zprávy běžely sice dál, ale Beneš mluvil.

Neexistoval důkaz, že jsem na Kuksu byl, respektive novinářům ho nikdo nedal. Akce dopadla vlastně dobře ve více ohledech. Beneš si nejvíc pochvaloval personální čistky u nich – někdo se nasral a začal dupat po policajtech, co to hráli s LKNZ. Sám Beneš v tom figuroval, a i když mezi policajtama panovalo zmatení, a jejich akce byly mířený jen na malý ryby, byl vděčnej i za to. Já si svoje obavy o tom, že je Krvčenko ještě šeredně přechčije, nechal radši pro sebe – nechtěl jsem mu kazit radost, co ho tolik motivovala pokračovat v práci, která zase byla prospěšná pro mě.

Co se týkalo toho, co dělali upíři, o tom věděl hovno, ale držel kontakt s doktorem Jurou. Jura stál mimochodem za mým ošetřením a udržením na živu, když jsem na gauči majora Havrana úplně odpadl. Taky se domluvili, že až budu ok, Havran mě Jurovi předá. Mělo to hlavně bezpečnostní důvody – Havran sice neviděl do akcí upírů po Kuksu, ale mohl si je domejšlet z toho, co viděl jinde.

Otevřenejch střetů přibylo – neznámí pachatelé (agenti LKNZ a ty, koho najali na špinavou práci) útočili i za bílýho dne na neznámý oběti (upíry). Upíři samozřejmě údery vraceli a ve státech střední Evropy už se šeptalo o vyhlášení výjimečnýho stavu (tři čtyři dny po akci Kuks!). Zoufalí politici blekotali o hrozbě, kterou z bezpečnostních a jinejch důvodů nemůžou specifikovat široký veřejnosti. Prej by mařili práci bezpečnostních složek, ale pravda byla spíš taková, že věděli hovno. A ty z nich, kdo pravdu znali, si netroufali ji říct nahlas, protože kdo z politiků začne veřejně mluvit o démonech, upírech a nekromatech jako o něčem, co vážně existuje?

Evropa na prahu třetí světový války se propadala v chaos a – budu se opakovat – už to nešlo vrátit.

Od Havrana mě taky hned zajímalo, jestli se něco ví o Tommym a Tommym. Havran nevěděl nic víc, než že je odtamtud SCUTEX odvezl dřív, než tam vlítla armáda. Naneštěstí pro všechny nedokázali Havranovi lidi vysledovat, kam moje kamarády unesli, což nám dává jeden z prvních námětů pro třetí díl mýho vyprávění.

AČR mimochodem, to bylo taky něco. Na Kuks vlítli oni – ten bordel, střelba a výbuchy, to byl jejich okruh zájmu… Prostě to byly speciální síly AČR, kdo na Kuks vletěl nejdřív – když nebudeme počítat Havrana a jeho lidi, který byli jen v okolí a navíc ještě jen napůl oficiálně.

Speciálové zabavili zbylý data a důkazy a vše uzavřeli pro kohokoliv mimo armádu. To oni získali tělo Írpa, vzali do vazby několik SCUTEX blbců, zástupce velitele laboratoře Kuks a agenta LKNZ. Taky to byli oni, kdo vypálil hnízdo skaggaksů a z tohohle všeho pořídili záběry, co se pak promítaly prezidentovi a jeho nejbližším spoluprácovníkům.

No, jak bych to jen řekl? Docela solidně jsem zase zamával s děním na úplně všech frontách – moje činy měly dopad skoro jako zkurvenej meteorit.

S Jurou jsme se potkali na odpočívadle někde v lesích za Náchodem. S Havranem jsme společně vykouřili cigaretu a rozloučili se. Poděkovali jsme si za vše a domluvili se, že si kontakt na sebe necháme.

Jura mě potom poplácal po rameni. Sedl jsem si vedle něho do černýho Rolls-Royce Wraith (v dražším osobáku jsem snad nikdy dřív neseděl) a nechal se ve stylu odvízt na usedlost Černých. Ještě předtím jsme udělali jednu krátkou a důležitou zastávku, ale o tom ještě bude řeč.

Někdo si možná vzpomene na první díl vyprávění a častý zmínky o Černým plemeni. V tom vyprávění taky vystupovali sourozenci Černí a nedopadli v něm vůbec dobře. Jednu Štěpánovu sestru, Lucii, jsme zbavili trápení v Broumově, druhá (Martina) zemřela při přepadení cestou na Burghausen. Štěpán sám během toho přepadení přišel ke zranění, který ho nechalo na vozejku.

Znova jsem ho viděl právě čtyři dny po akci Kuks. Představil mi Černý plemeno a můžu říct, že to byla láska na první pohled. V poslední kapitole prozradím víc, ale teď ještě jedna kapitola literárního punku a pak už to skončíme.

Už se těšíš na trojku se mnou?

_______________________

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem