ALFA SAVCI II – část třicátá druhá: Černý plemeno

Třicátá druhá část Alfa Savců dvojky. Martin je zpátky střízlivej, ale radši by nebyl. Projdi se s ním na konec kapitoly a pochopíš. I tahle kapitola definuje název titulu LOGICKÁ NENÁVIST.

Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část třicátá druhá 

Černý plemeno

Než jsme vyrazili na Šumavu, na usedlost Černých, měli jsme ještě jednu zastávku. Domluvil mi ji Jura s Mordredem. Jeli jsme za upírem jménem Amar-Suen. To jméno už jsem slyšel, ale nebudu předbíhat.

Ke schůzce došlo na soukromým letišti, už ani nevím kde přesně. Amar-Suen byl ohromná autorita mezi upírstvem a nedovolil účast doktora Jury u rozmluvy – tý jsem se účastnil jen já a Mordred. Dokonce i osobní stráž a pilot Amar-Suena zůstali za dveřma.

Oba už seděli u stolu v kanceláři, když jsem tam vešel i já. V místnosti se držela hutná aura, temnota, chuť nekonečnosti, tíha vzpomínek a svědectví tolika činů, že by se mi z toho motala hlava, i kdybych nebyl na dojezdu po krvavým rauši. Ta atmosféra patřila k oběma: k Mordredovi i Amar-Suenovi. 

Amar-Suen…

Od pohledu úplně jinej tvor než ty nebo já. Roky vampyrismu ho změnily, nejvíc jsem to viděl na tvaru lebky, na nose a uších. Ale nešlo jen o vzhled… Vším působil jako stará, pořád nebezpečná šelma.

Sledoval jsem ho s neskrejvaným zájmem. Mordred mě mezitím přivítal mírným, sotva znatelným úsměvem, což je pozornost, který se od něho dočká málokdo. Amar-Suen mi po chvíli nabídl ruku s prstenem, abych ho políbil. Dotkl jsem se hrudi, uklonil se a prsten políbil. Když jsem se pak v zádech rovnal, zařekl jsem se, že tohle už nikdy znovu neudělám.

Byl… monumentálně starej – prsten i upír, jehož ruku zdobil.

Patřil k nejstarším žijícím upírům vůbec – upírem se stal někde v úrodný oblasti Eufratu, v době největší síly Mezopotámie, někdy před pěti tisíci lety… Poprvé jsem ho viděl na fotce, vzpomněl jsem si přesně. To fotku mi ukázala Alice v Budějovicích, když jsme si povídali o upírech a jejich údělu.

Něčím mi Amar-Suen připadal jako vetchej stařec – bíložlutej a shrbenej, ale něčím jiným naopak působil nebezpečně, a to nejen kvůli jeho moci a vědomostem, ale i fyzicky. Vypadal jako starý představy o nosferatu – ušatej, zubatej, ošklivej. Podivná, dávno ne lidská lebka, potažená tenkou kůží, kterou barvily rudý, modrý a fialový žilky. Žlutý bělmo, vykulený oči, věčně pokrčený ruce, jako nějakej zombie. Dlouhý ostrý zuby, věku navzdory stále růžovej jazyk, hustej dlouhej knír a hustý dlouhý obočí. Špičatý nehty se starou krví pod nima…

A oblečení? Přesně takový, jaký k němu patřilo – starý, drahý, obnošený, tmavý, promlouvající o hluboký minulosti a velký slávě. Většinu z něho halil těžkej plášť, temně šedivej, s temně rudou podšívkou a – samozřejmě – vysokým a nahoru zvedlým límcem. Kromě oblečení stála za pozornost brož, kterou se zdobil jako velmož z učebnice dějepisu.

Neukázal se jako zbytečně hovornej, víc poslouchal, než mluvil. Díval se na mě těma strašidelnejma očima a skoro nemrkal. Já na jeho přání vyprávěl o sobě – že se nepovažuju za výjimečnýho člověka ani za výjimečnýho upíra, že žiju tak, jak zrovna žiju, že dělám, co dělat musím, že krev mi chutná a msta taky, že miluju matky krve a že jsem jim vděčnej. On to poslouchal a když se občas mírně usmál, působil mlsně a příjemný mi to úplně nebylo – spíš mi z něho běhal mráz po zádech.

Když jsem skončil moje představení se, ptal se na moje zkušenosti s démonama, na akci Burghausen i akci Kuks a taky na můj názor (!) na umělý rozmnožení upírů, kterýho dosáhly laboratoře našich nepřátel.

Říkal jsem mu, že s vampyrismem se můj strach upozadil a že to vidím jako hlavní důvod toho, že se nezaleknu boje s démonem. Přijímám, co přichází a náhodě vycházím naproti, řekl jsem mu ještě. Prohlížel si mě a neusmíval se. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale něco mi říká, že ve mně viděl přesně tu výjimečnost, která je mi přirozená. Asi se mu líbila a určitě ho napadlo, jak ji využít, protože to, co mi nabídl a co já přijal, to jen potvrzuje.

Mluvil jsem stručně o útoku na Broumov a Burghausen a potom o útoku na Kuks, což už byla moje akce. Nemluvil jsem o záchraně Emilie T. v Řecku, přestože je to čin, co o mně vypovídá značně, ale pro upíry to podstatný není.

A na závěr jsem mluvil o rozmnožení upíra, respektive o laboratorním oplodnění těla upírky. To ho zajímalo hodně, můj názor chtěl vysloveně slyšet, protože jsem byl u toho, když to upíři zjistili a Amar-Suen chtěl znát moje pocity a každej detail. Já ho ale zklamal, protože jsem mu řekl, že jsem byl v rauši, opilej krví a adrenalinem a že názor na to nemám takovej, abych ho říkal nahlas a něco jím ovlivňoval – řekl jsem mu, že se na tohle musí zeptat upírek, v jejichž těle rostl novej život, že se musí zeptat i těch dětí z Burghausenu a že se musí zeptat i upírek, co nikdy nepřestaly toužit po dítěti, jaký se rodí ostatním savcům.

Nic mi na to neodpověděl, ale seděl několik minut nehnutě v zamyšlení. Pak se prostě zvedl a odešel ke dveřím. Ode dveří mi řekl, ať čekám na zprávu a ať přemýšlím o jménu pro dobrou ocel. Ohlídl se na mě přes rameno a jeho rty a výraz tváře mi ukázaly hroznej škleb! Něco takovýho jsem nikdy neviděl – úplně se roztáhl a napjal a jeho dásně se chtěly smáčet mou krví, cejtil jsem to až v žaludku.

Ta hrozná proměna trvala jen okamžik, ale přesně mi ukázala, co čeká upíra, pokud žije dlouho jako Amar-Suen.

Mám dojem, že tuhle proměnu viděl na vlastní oči málokdo, kdo by o ní mohl podat svědectví.

…

Temná kancelář soukromýho letiště. Z popelníku k větráku stoupá tenkej pramen cigaretovýho kouře. V tlumeným světla naproti mě sedí Mordred. Za zády má plakáty z Playboye a kalendář s fotkama motorovejch letadel. Jeho tvář má víc jizev než moje – jsou starší, i on je starší. Přišel z jinýho světa, přesto to byl člověk jako my a teď je upír jako já. I on zabíjel a zabíjí démony. I on má tituly.

“Povýší tě mezi šlechtu.”

“Nestojím o to.”

“Ale neodmítneš.”

Mlčím.

“Je to pocta.”

“Hm.”

“Jsi asi nejmladší z těch, komu se jí dostalo.”

“Hm.”

“Už máš jméno pro tu ocel?”

Hubu mi roztáhl škleb. “Můj meč se bude jmenovat Železná spravedlnost,” řekl jsem.

Pak jsme seděli a mlčeli, dokud nepřišel Jura a neodvezl mě na usedlost rodiny Černých.

V hluboký odlehlosti zalesněný Šumavy je stavení, o kterým ví málokdo. Usedlost Černých má bohatou historii a je to naprosto krásný místo. Leží ve stínech stromů a nedaleko je rybník a potok. Dá se tam dojet autem, ale cestu zná málokdo a je velice dobře střežená.

Na usedlosti Černých se šlechtí Černý plemeno – bojová rasa speciálně cvičenejch psů. Jsou to velký obludy a nejvíc připomínají křížence dogy a buldoka. Zvířata tvrdý a věrný, se stiskem, co i sloní skelet zdrtí na masokostní moučku. Obludy s krví podlitejma očima a uslintanejma tlamama. Široký v plecích, s mohutnejma hrudníkama a silnejma nohama.

Jsou docela děsivý a ošklivý, takže to pro mě byla láska na první pohled. Když mi je Štěpán Černý z jeho invalidního křesla ukazoval v akci, už nebylo cesty zpět – zamiloval jsem se tvrdě a zcela bezhlavě. Ty tvorové byly spirituálním zvířetem upírů – temný, zlý, silný, závislý na krvi, ale narozdíl od nás, bejvalejch lidí, byli do jednoho věrný svejm pánům.

“Psala mi Anastázie, tvá matka,” říkal mi Štěpán večer u večeře, po prohlídce usedlosti jeho rodiny. “Chtěla, abys tohle místo navštívil po tvé akci, pakliže ta dopadne dobře – to měl vyhodnotit Mordred, zda-li dopadla dobře, a zdá se, že akci vyhodnotil ve tvůj prospěch.”

“Chtěla, abych viděl, že máme další zbraň.”

“Přesně tak. Černí své plemeno šlechtí od doby španělské inkvizice. Poprvé měli být naši psi použiti ve světové válce, ale rada upírů rozhodla, že přijde pro upíry ještě mnohem horší doba a že psi tedy ušetříme pro ni – jako překvapení nepříteli.”

“Nezlob se, že to řeknu, ale nejsou psi málo? Nešlo by od Kimů z KLDR koupit atomovky? Aspoň jednu, dokonce pro ni mám už jméno.”

“Jak bys pojmenoval atomovou bombu?”

“Bohdalka.”

Zaskočilo mu, takže jsem chvíli taktně mlčel a pil dobrý víno.

“Bohdalka!” odkašlal si Štěpán a plácl se do ochrnutý nohy. “Sestře by ses líbil!”

Co jsem měl na tohle říct? Měl jsem podíl na akci, kdy umřela jeho sestra a on přišel ke zranění, co ho nechalo na vozejku. Co jsem měl kurva říct? Měl jsem jen sucho a nezmohl jsem se na nic než ticho.

Štěpán: “Může se to zdát jako málo, to chápu. Nicméně naši pracovníci rozmnožují Černé plemeno na stanicích rozesetých po celém světě – máme přes dva tisíce dospělých psů připravených k boji, navíc jsme v období mezi válkami zaměřili naše experimenty i na jiné tvory.”

“Máme upíří rejsky?”

“Nyní už mě urážíš.”

“Promiň.”

“V pořádku.”

“Tak třeba upíří platejse?”

“Ty nepřestaneš.”

“Zkusím to.”

“Buď té lásky, děkuji. Nejsou to ani hlodavci ani ryby – jsou to opět savci a víc prozradit nemohu.”

“Jak jinak.”

“Jen ti říkám, že máme zbraně v záloze.”

“Ale podle mě ne dost. Jen pěstma a se psem po boku válku nevyhrajeme.”

“Kolik válek jsi vybojoval.”

Zašklebil jsem se, dostal mě. “Šach mat.”

Usmál se. Tak nějak nehezky. “Ještě se napij vína. Mám tu pro tebe zásilku.”

Nemusel mě pobízet dvakrát. Víno bylo moc dobrý a k tomu krvavýmu masu, kterým mě hostil, šlo skvěle. “Zásilku?” zeptal jsem se. Znělo to jako překvápko. “Od koho?”

Chytil kola vozíku a couvl od stolu. “Od Krvčenka.”

Stál jsem nad velkým a malým balíkem a ani nedejchal. Vzpomněl jsem si na dopis od toho zmrda, kterým mě vítal zpátky v Česku. Sliboval mi v něm trest. Vyhrožoval mi. Sledoval mě. Jeho kroky byly promyšlený a rychlý. Musel jsem ho strašně nasrat tou akcí na Kuksu a navíc tím, že jsem mu tam těsně zmizel pod prstama. Musel zuřit. Musel zuřit tak, že mi chtěl hodně ublížit.

Štěpán Černý: “Přivezl to kurýr v obyčejném přepravním boxu. Dorazilo to chvíli po zprávě od Anastázie, že přijedeš a abych tě provedl.”

“Krvčenko mě sleduje.”

“Mohu ti nabídnout, že důkladně prohlédneme tvoje věci – vsadil bych si, že máš někde sledovací zařízení.”

Nechal jsem to bez odpovědi. Zajímaly mě jen balíky. Bál jsem se podívat dovnitř. Byly dva, velkej a malej.

Kurva, tak do toho.

Rozbalil jsem nejdřív velkej. Pod papírem byla lepenková krabice. Řízl jsem nožem pásku a otevřel. Uvnitř byly čtyři láhve, každá zabalená do novin. Rozbalil jsem všechny. Ve všech byl roztok formaldehydu a v něm hrůza. V první láhvi ležela hlava doktora Bogdana Wiśniewskiho, co mě léčil po akci v Broumově. Druhý lahvi netěsnilo víko, část roztoku se vylila a hlava uvnitř proto vypadala příšerně, nicméně i tak jsem v ní poznal kolegyni doktora Bogdana, mýho polskýho anděla, ženskou, se kterou jsem měl krátkej a krásnej románek, Agniesku Nowakovskou. Ve třetí nádobě jsem viděl hlavu, kterou kdysi hrdě nosila upírka Barbara Kamińska. To pro mě měla bejt poslední rána, ale nebyla ani zdaleka. Ve čtvrtý láhvi ležel plod z břicha Barbary, její dítě.

Chtěl jsem to mít za sebou co nejdřív. Všechno.

Bohové, kvůli mě se tolik umíralo a umírá…

Krabici jsem zavřel a roztřesenou rukou jsem začal otevírat druhej balíček.

V něm jsem našel papírek a na něm QR kód.

Štěpán ho načetl telefonem.

Spustilo se video.

V nějaký sklepní místnosti bez oken bylo devět lidí. Nejstaršímu 92, nejmladšímu 7. Všichni měli pásku přes oči a ruce za zády – všichni stáli vedle sebe. Měli špinavý oblečení, na někom byly vidět stopy po bití.

Byli to moji rodiče a prarodiče, teta, bratr a jeho rodina. Moje rodina.

Mluvím o nich málo, spíš vůbec. Vídali jsme se málo, ale i tak je mám rád.

Z reproduktoru jen praskalo, nikdo nic neříkal.

Pak se na krátkej okamžik objevil upír, kterýho jsem poznal – Jaroslav Šmour. Udavač, zrádce a přeběhlík. Nejdřív dostal skoro on mě, potom já jeho. Přežili jsme oba, ale on pak dostal moji rodinu. Navedl ho Krvčenko a udělali to tak, aby mě zlomili.

Na tom videu je vidět, jak moji rodinu upálili plamenometem.

Viděl jsem většinu stopáže. Zlomilo se mi srdce, něco uvnitř mě umřelo.

Štěpán včas vypl zvuk. Poslední vteřiny jsem se nedíval, už to nešlo.

Byl to jasnej vzkaz a já ho jasně přečetl.

Pro mě už válka běžela na tisíc procent.

Jak říkám…

LOGICKÁ NENÁVIST.

_______________________

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem