🚶‍♂️ #31 O kouzlu samoobsluhy aneb Konec světa za rohem?

Navštívil jsem samoobsluhu. Skutečnou samoobsluhu. Nešlo tedy o potraviny, kde si vše naházím do košíku a přejdu k paní pokladní, ale o obchod, kde jsem si před vstupem musel stáhnout aplikaci. Dovnitř jsem se totiž dostal jen přes QR kód. A byl jsem tam sám. Úplně sám. 

Nabral jsem si jídlo a přešel k samoobslužné pokladně. Kousek po kousku jsem si ho napípal. U láhve piva jsem zaváhal. Kdo mi schválí, že je mi víc než osmnáct? Pak mi došlo, že tato kontrola proběhla už v okamžiku, kdy jsem se do aplikace přihlásil přes Google účet. 

Ven jsem mohl vyjít zase jenom přes QR kód. Zkrátka můj pobyt uvnitř, včetně všech případných pokusů o finty všeho druhu, byl dokonale evidován. Pak jsem zaváhal. Proti mně šla totiž mladá dáma a já ji chtěl pro vstup přidržet vstupní dveře. Ale došlo mi to: když ji pozvu, pouštím ji do obchodu na svůj účet. Nezbývalo než zabouchnout a ukázat jí cedulku, kde si může i ona stáhnout aplikaci. 

Co je důležité: Nestalo se to v Praze. Ani v Brně. Ale na Bílé, malé obci v Beskydech. (Počet obyvatel: 280.) 

Nenakupoval jsem tam poprvé. Prodavačka Elina byla totiž legenda. Poradila se vším. Probrala všechno - i to, co jste nechtěli. Teď už se v místním obchodě můžeš zasmát jen vlastnímu vtipu. 

Nabídka - poptávka. Já vím. Nikdo tam nechodil, obec to dotovala, tohle je levnější. Podobně to přece bylo s poštou. Leckde se zavírají hospody. 

Nebo i ty budou samoobslužné? Vejdeš přes QR kód, natočíš si pivo, ťukneš si o pípu a… posedíš. Sám se sebou. To chceš. 

🚶‍♂️

Došel jsem s tím nákupem na fotbalový plácek. Byla totiž pouť (kterou oba dotuje, aby tam kolotoči dojeli) a měl se hrát fotbal. Tak jako desítky let předtím. Svobodní proti ženatým. Událost, legrace, dostředivý teambuilding pro celou obec. 

Nakonec jsem musel hrát i já. Sešlo se totiž málo chlapů. Ženatým chyběli tři a svobodní - tak ti byli vůbec rádi, že to nějak slepili s kamarády z vedlejší obce. 

Když se ptám, co se děje, všichni kroutí hlavou: „Oni už nechodí ani na pivo.“ 

„A co dělají?“ dotírám. 

Všichni jen pokrčí rameny. 

Co bude dál?

Každý bude mít doma svůj vlastní bazének, s angínou mi poradí ChatGPT, léky mi na balkon donese dron, jídlo přiveze Rohlík nebo Bolt, školu hodíme do onlinu, místo balení si pustíme porno a třeba kina postupně zavřeme? 

A co divadlo? 

Píšu tento newsletter poslední den 95. ročníku Jiráskova Hronova, v sále Josefa Čapka. Viděl jsem víc než dvacet představení a bylo tu plno! Diváků i inspirace. 

U vstupu do sálu nám taky kontrolují QR kódy, ale tím ta paralela končí - divadlo totiž není samoobsluha! Divadlo je teď a tady a lidi se prostě musí sejít. Jinak není nic. Nic! 

Mimochodem - píšu si poznámky k jednotlivým představením a zjišťuji, že je tu letos zřetelná výrazná linie:

Konec světa je fakt blízko. Pojďme si o tom povídat - skrze vlastní (autentické) příběhy a vzpomínky. 

Je to zvláštní. Musím totiž dodat, že to na mě ale po letošním Hronově nepůsobí až tak beznadějně. 

Pěkné léto přeje 

Petr Michálek 

PS: Natočil jsem tu další podcast. Tentokrát s Miriam Kičiňovou, ředitelkou činohry Slovenského národního divadla. Je mimo jiné o tom, co dělat, když to vypadá, že je všechno špatně.