Proč Rusko postupuje?

Analýza taktiky plíživé eroze

Při pohledu na východní frontu v roce 2025 se nelze ubránit znepokojivému paradoxu. Na jedné straně stojí data a svědectví o systémové degradaci ruské armády, o její velitelské neschopnosti a logistické křehkosti. Na straně druhé vidíme mapu, na které se ruské pozice, byť za cenu enormních ztrát, pomalu a vytrvale posouvají na západ. Tento rozpor nelze odbýt mávnutím ruky. Je nutné ho střízlivě analyzovat, protože odhaluje klíčovou taktickou adaptaci, kterou si ruské velení osvojilo v reakci na realitu moderního bojiště.

Odpověď na otázku ruských postupů neleží v domnělé obnovené síle, ale v metodické, brutální a v určitých ohledech efektivní strategii opotřebovávání. Je to strategie, která se zřekla ambicí na velké průlomy ve stylu bleskové války a nahradila je doktrínou plíživé eroze ukrajinské obrany. Ruský termín pro tuto taktiku zní „prosakování“ (rusky prosačivanije). Nejde o chaotické útoky, ale o systémový přístup, jehož cílem je rozložit obranu zevnitř, způsobit asymetrické ztráty a připravit podmínky pro budoucí, významnější zisky. Abychom pochopili, proč tato taktika v lokálním měřítku funguje a jaké výzvy představuje pro ukrajinské obránce, je nezbytné rozebrat její jednotlivé komponenty.

Anatomie asymetrické odpovědi

Ruská taktika „prosakování“ je přímou odpovědí na technologickou a taktickou realitu bojiště definovaného všudypřítomnými drony. Poté, co masivní mechanizované útoky opakovaně selhaly s katastrofálními ztrátami, ruské velení bylo donuceno přehodnotit základní paradigma ofenzivních operací. Výsledkem je disperzní, vícevrstvý model útoku, který se nesnaží obranu prorazit hrubou silou, ale obejít ji a rozložit zevnitř.

Základním taktickým prvkem momentálně nejsou obrněné kolony (byť se stále objevují), ale malé, autonomní pěší skupiny, typicky o síle 2 až 5 vojáků. Hlavní taktickou výhodou tohoto přístupu je minimalizace detekovatelného signálu. Pro ukrajinské průzkumné drony je nesrovnatelně obtížnější odhalit a sledovat tři jednotlivce pohybující se v terénu než tankovou četu. Tento přístup zároveň staví ukrajinské velení před nepříjemnou volbu, nasadit technologicky vyspělý a cenný prostředek, jako je FPV dron, k eliminaci několika málo pěšáků. Z hlediska materiálních nákladů tak Rusko vytváří výhodný opotřebovávací poměr, i když za cenu obrovských ztrát na životech vlastní pěchoty.

Na rozdíl od konvenčních útoků není primárním cílem těchto skupin okamžité obsazení a udržení území. Jejich mise je subtilnější a zákeřnější. Mají tři hlavní priority:

1) Vytváření předmostí (rusky tzv. placdarm), kdy cílem je infiltrovat obrannou linii a uchytit se na nečekaném místě, ve sklepě, v ruině, v hustém porostu, odkud mohou navádět dělostřelectvo nebo sloužit jako záchytný bod pro další skupiny.

2) Degradace týlu, kdy cílem je zaměřit se na narušování logistiky v bezprostřední blízkosti za frontovou linií, kladení min na zásobovací trasy a především aktivní lov vysoce hodnotných cílů.

3) Asymetrické opotřebování, kdy prioritním cílem lovu nejsou řadoví pěšáci v zákopech, ale specialisté, jejichž ztráta je pro ukrajinskou armádu nejbolestivější, operátoři dronů, zdravotníci, spojaři a nižší velitelé.

„Lovci“ a „návnady“

Úspěch této taktiky nestojí jen na bedrech infiltračních skupin. Ty často plní roli „návnad“, tedy postradatelné síly, která na sebe váže pozornost a zdroje obránců. Klíčovou roli hraje druhá, technologicky vyspělá složka, tedy „lovci“. Jedná se o specializované týmy operátorů průzkumných a útočných dronů, jednotky radioelektronického boje (REB) a příslušníky sil speciálních operací. Jejich úkolem je vytvořit podmínky pro úspěšnou infiltraci. V praxi to znamená provádění intenzivního průzkumu k identifikaci slabin v obraně a především vedení aktivního taktického boje proti ukrajinským dronům. Potlačením ukrajinské vzdušné převahy v daném úzkém sektoru na omezenou dobu vytvářejí „okno“, kterým se infiltrační skupina může pokusit proniknout.

Pro rychlý přesun přes otevřený, nebezpečný terén (tzv. „kill zone“) mezi pozicemi začaly ruské síly masivně využívat lehkou, rychlou a levnou techniku, motocykly a terénní čtyřkolky. Ačkoliv je míra ztrát při těchto operacích extrémní, rychlost vozidel má za cíl zkrátit reakční dobu operátorů FPV dronů na minimum. Úspěšnost těchto pokusů je silně závislá na specifických podmínkách, jsou prováděny převážně v noci nebo za zhoršeného počasí (mlha, déšť), které omezuje schopnosti vzdušného průzkumu. Klíčová je pak koordinace s „loveckými“ týmy, které se snaží potlačit obranné prostředky v koridoru průniku.

Příčiny úspěšnosti

Úspěch taktiky „prosakování“ nelze přisuzovat genialitě ruského velení, ale spíše jeho schopnosti pragmaticky a brutálně se adaptovat na existující podmínky a cíleně zneužívat konkrétní, systémové zranitelnosti na ukrajinské straně. Ruská strategie je navržena tak, aby maximalizovala dopad těchto slabin.

Klíčovým faktorem, který ruské taktice otevírá dveře, je bezpochyby nedostatek personálu na ukrajinské straně ve vztahu k enormní délce frontové linie. Udržet po celé délce přes tisíc kilometrů souvislou, hermeticky uzavřenou a dostatečně hustou obranu je s omezenými lidskými zdroji, kterými Ukrajina disponuje, matematicky nemožné. Nevyhnutelně tak vznikají „švy“, méně bráněné úseky, mezery mezi opevněnými pozicemi a oblasti s nižší hustotou vojsk. Právě na vyhledávání a pronikání těmito mezerami je celá ruská taktika postavena. Nejde o útok proti síle, ale o infiltraci skrze slabinu, přičemž ruské velení investuje značné prostředky do průzkumu s cílem mapovat tyto zranitelné body v reálném čase.

Na tento strukturální problém navazuje opotřebování a únava jednotek. Mnoho ukrajinských brigád je na frontě nasazeno dlouhé měsíce bez adekvátní rotace a odpočinku. Dlouhodobé bojové nasazení vede nejen k fyzickému a psychickému vyčerpání vojáků, ale prokazatelně snižuje jejich bojovou efektivitu. Klesá ostražitost, prodlužují se reakční časy a zhoršuje se koordinace se sousedními jednotkami. Ruské síly se cíleně zaměřují na úseky fronty držené těmito vyčerpanými jednotkami, protože představují nejsnazší cíl pro infiltraci. Průlom u Dobropillja v srpnu 2025 byl učebnicovým příkladem, kdy ruské skupiny pronikly právě na styku dvou unavených brigád Národní gardy.

Taktika malých skupin navíc staví ukrajinské velitele před neustálé a vyčerpávající dilema alokace zdrojů. Každá infiltrační skupina musí být nalezena a zničena, což vyžaduje nasazení prostředků. Otázkou je, jakých. Použít drahocenný dělostřelecký granát na dva pěšáky? Riskovat zkušeného operátora FPV dronu, aby zničil cíl, jehož hodnota je zlomková? Ruská strategie vědomě nutí Ukrajinu k neefektivnímu obchodování, k výměně technologicky vyspělých a omezených zdrojů za nejlevnější a nejhojnější komoditu, kterou Rusko má, lidské životy. Toto asymetrické opotřebovávání, opakované stokrát denně po celé frontě, nutí ukrajinské síly do reaktivní obranné pozice. Místo držení stabilní linie jsou nuceny neustále „hasit požáry“, což nejenže vyčerpává personál a materiál, ale také předává iniciativu útočníkovi.

Potenciál a limity „prosakování“

Je zásadní chápat, že „prosakování“ není všelékem na ruské problémy. Má svůj jasně definovaný potenciál, ale také kritické limity, které určují jeho celkovou strategickou (ne)efektivitu. Potenciál této taktiky spočívá v její schopnosti dosahovat lokálních úspěchů za přijatelnou (z ruského pohledu) cenu. Umožňuje udržovat neustálý tlak na ukrajinské obránce, pomalu je opotřebovávat a postupně, metr po metru, zabírat území. V ideálním případě, jak ukázal zmíněný Dobropilljský průlom, může úspěšná série infiltrací vytvořit v ukrajinské obraně natolik významnou trhlinu, že otevře příležitost pro nasazení větších, mechanizovaných jednotek k využití průlomu. Je to tedy především nástroj k vytváření taktických příležitostí a k udržování setrvalého tlaku.

Limity této strategie jsou však stejně tak zřejmé a významné. Zaprvé, taktika je extrémně náročná na lidské zdroje a ztráty útočících skupin jsou enormní, podle některých odhadů dosahují až 80 % v konkrétních operacích. Dlouhodobá udržitelnost takovéhoto přístupu je sporná i pro Rusko. Zadruhé, přeměna taktické infiltrace v operační úspěch je velmi obtížná. Úzké a hluboké průniky, vytvořené touto taktikou, jsou extrémně zranitelné vůči protiútokům na křídlech. Infiltrované jednotky mohou být snadno odříznuty od zásobování a zničeny, což se ukrajinským silám opakovaně daří. Zatřetí, taktika je silně závislá na specifických podmínkách, počasí, terénu a schopnosti vlastních „loveckých“ týmů potlačit ukrajinské drony. V případě, že tyto podmínky nejsou splněny, pokusy o infiltraci se mění v sebevražedné mise s téměř nulovou šancí na úspěch, což omezuje její univerzální použití a činí z ní nespolehlivý nástroj pro dosažení rozhodujících strategických cílů.

Ukrajinská adaptace

Ukrajinská armáda, konfrontována s touto vytrvalou a opotřebovávací taktikou, nezůstala pasivní. V průběhu posledních měsíců vyvinula a implementovala víceúrovňovou strategii protiopatření, která kombinuje taktické inovace, operační manévry a zásadní strategické změny v přístupu k obraně. Tato reakce je stejně tak adaptací na ruskou hrozbu jako snahou znovu převzít iniciativu.

Na taktické úrovni došlo k posunu od statické obrany k modelu „aktivní obrany“. Místo snahy o neprodyšné uzavření každého metru fronty se ukrajinské velení zaměřilo na vytvoření mobilních, rychlých zásahových jednotek. Tyto „čistící týmy“, často vybavené lehkými obrněnými vozidly jako jsou BTR-4, nebrání konkrétní zákop, ale operují v pohotovosti za frontovou linií.

Jejich úkolem je po identifikaci průniku okamžitě vyrazit do daného sektoru, zablokovat postup infiltrační skupiny a zničit ji dříve, než se stihne opevnit nebo způsobit větší škody. Souběžně s tím Ukrajina zintenzivnila vlastní technologický boj. V reakci na ruský lov na operátory dronů zavedla systémy odměn a „gamifikace“, které motivují vlastní operátory k systematickému vyhledávání a ničení i těch nejmenších pěších skupin, čímž přímo narušují ruskou opotřebovávací kalkulaci. Probíhá také neustálý závod ve vývoji a nasazování dronů s pokročilým nočním viděním a termovizí, které jsou klíčové pro odhalování pokusů o infiltraci za snížené viditelnosti.

Na operační úrovni se ukrajinské síly naučily obracet ruskou taktiku proti ní samotné. Místo paniky při vzniku úzkého a hlubokého ruského průniku jej často nechají záměrně do určité míry postoupit. V momentě, kdy je skupina zranitelná a logisticky napjatá, soustředí masivní dělostřeleckou a dronovou palbu na jeho “základnu” a křídla. Tímto manévrem efektivně „odříznou“ špičku ruského útoku od zbytku sil a promění celý výběžek v předem zaměřenou „palebnou past“ či „kotel“. Ruské jednotky, uvězněné hluboko v ukrajinském území bez zásob a posil, se pak stávají snadným cílem pro systematickou likvidaci. Úspěšná ukrajinská protiofenzíva, která v říjnu a listopadu 2025 zlikvidovala Dobropilljský výběžek, je dokonalou demonstrací tohoto operačního umění v praxi.

Nejvýznamnější a nejtrvalejší odpovědí je však změna na strategické úrovni. Úspěchy ruské infiltrace, byť lokální a dočasné, odhalily zásadní slabinu ukrajinské obrany z let 2023-2024, tedy přílišné spoléhání na mobilní obranu a technologickou převahu (drony) bez dostatečně robustních, statických opevnění. V reakci na tuto skutečnost zahájila Ukrajina s podporou západních partnerů masivní program budování nových, hluboce členěných obranných linií.

Tento projekt, může v mnohém připomínající ruskou „Surovikinovu linii“, zahrnuje budování rozsáhlých minových polí, několika řad betonových „dračích zubů“, protitankových příkopů a železobetonových bunkrů a palebných postavení. Tento krok pak představuje strategickou adaptaci a tiché přiznání, že v dlouhé opotřebovávací válce proti početně silnějšímu nepříteli nemůže technologie plně nahradit hodnotu oceli, betonu a pečlivě připravených obranných pozic, které fyzicky omezují pórovitost fronty a násobí efektivitu obránců.

Perspektivy

Současná fáze války na Ukrajině je soubojem dvou protichůdných, ale vzájemně provázaných strategií. Na jedné straně stojí ruská taktika „prosakování“, která představuje metodický pokus o pomalou erozi ukrajinské obrany skrze tisíce malých, lokálních útoků, jejichž cílem je opotřebovat obránce a využít jejich slabin. Na straně druhé je komplexní ukrajinská protiadaptace, která kombinuje taktickou flexibilitu, operační vynalézavost a nově i strategický důraz na budování masivních opevnění. Ruské postupy tedy nejsou známkou obnovené strategické síly, ale výsledkem brutální, opotřebovávací doktriny, která je lokálně efektivní právě proto, že je navržena na míru klíčovým ukrajinským zranitelnostem, především nedostatku personálu na extenzivní frontové linii.

Budoucí vývoj bude s největší pravděpodobností formován jako závod s časem mezi těmito dvěma přístupy. Pro Rusko je to závod o to, zda dokáže skrze neustálý tlak a enormní ztráty vyčerpat ukrajinskou armádu a zlomit politickou vůli Kyjeva a jeho spojenců dříve, než se neudržitelnost vlastních ztrát a postupující ekonomická degradace projeví v plné síle (ekonomicky i v otázce lidských zdrojů). Každý metr získaného území je vykoupen způsobem, který je z dlouhodobého hlediska pro Rusko devastující, ale v krátkodobém horizontu udržuje iluzi postupu a vyvíjí maximální tlak na obránce.

Pro Ukrajinu je to naopak závod o co nejrychlejší dokončení a obsazení nových obranných linií, které by měly zásadně snížit „pórovitost“ fronty a ztížit tak ruskou infiltraci. Souběžně s tím musí Ukrajina vyřešit kritickou otázku mobilizace a výcviku nových vojáků, kteří tyto linie obsadí, a zároveň si zajistit stabilní a předvídatelný přísun munice a vojenské techniky od západních partnerů. Úspěch či neúspěch v tomto závodě bude přímo určovat, zda se Ukrajině podaří ruskou taktiku otupit a stabilizovat frontu, nebo zda bude pomalá eroze pokračovat.

Výsledek tohoto střetu bude záviset na několika klíčových proměnných. První je udržitelnost západní podpory pro Ukrajinu, jakákoliv nejistota nebo zpoždění v dodávkách hraje přímo ve prospěch ruské opotřebovávací strategie. Druhou je schopnost ruského režimu a společnosti absorbovat další masivní ztráty a odolávat rostoucímu tlaku na ekonomiku a průmysl, který je cílem ukrajinských úderů do hloubky ruského území. Třetí a neméně důležitou proměnnou je pokračující technologický závod, především v oblasti bezpilotních systémů a radioelektronického boje. Schopnost Ukrajiny udržet si kvalitativní a inovační převahu je klíčová pro kompenzaci ruské kvantitativní převahy. Maďarova kampaň na to, aby síly bezpilotních letounů představovaly 5 % počtu ukrajinských ozbrojených sil je pozitivním signálem. Koneckonců, jen 2 % působí třetinu ztrát lidské živé síly.

Válka na Ukrajině se tak transformovala z boje o manévr v boj o odolnost. Taktika „prosakování“ proměnila rozsáhlé úseky fronty v mlýnek na maso, kde se o výsledku nerozhoduje v jedné velké bitvě, ale v kumulativním součtu tisíců střetů o jednotlivé zákopy, sklepy a lesní pásy. Není to souboj o brilantní strategii, ale o to, čí systém, vojensky, ekonomicky a společensky dokáže déle odolávat pomalé, ale vytrvalé erozi.

Vážení čtenáři,

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, a zároveň chcete podpořit nezávislé zpravodajství, máte několik možností. Můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší a pomůže mi v další práci.

Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá koruna pomůže v boji proti lžím a manipulaci, které se snaží prostoupit každou sféru veřejného prostoru.

Děkuji za pozornost a za vaši podporu. Bez vás by to nemělo smysl.