TIME FEELS FAKE

Minulý týden jsem vezla přítelkyni na vlak do vesnice - říkejme jí třeba Tam za sady a vrakovištěm a pak se vrátila domů. Pracovala jsem a odpoledne pak jela sama na vlak do jiné vesnice - říkejme jí třeba Za zahradnictvím.

Přítelkyně totiž potřebovala být v Praze ráno a já až večer a vlaky od nás jezdí podivně ze dvou různých nádraží. To proto. A taky proto, že máme jen jedno auto.

Do vesnice Za zahradnictvím vedou všehovšudy tři cesty, dvě z nich jsou už půl roku uzavřené, protože se (asi) opravují. Když jsem ten den jela třetí a poslední možnou cestou do vesnice Za zahradnictvím na vlak, ukázalo se, že i tu silničáři uzavřeli. Po pár metrech mě uvítala příkazová značka zákaz vjezdu. Nuže zavrhla jsem návrh mé navigace vzít to přes pole a rozhodla se na vlak dostat dvakrát delší objížďkou přes sedm dalších městysů.

Když jsem si to tak meditativně uháněla přes jámy a výmoly, uvažovala jsem, jak se ráno moje přítelkyně dostala našim autem do vesnice Za zahradnictvím na vlak a proč mi neřekla, že je ta poslední třetí cesta taky uzavřená. Uvažovala jsem nad tím celou cestu do Prahy a dokonce jsem přítelkyni napsala zprávu: “Proč jsi mi neřekla, že je cesta do Za zahradnictvím uzavřena?” Trochu mě udivilo, že moje přítelkyně nereagovala, ale pustila jsem to z hlavy.

Máme jen jedno auto.

Ráno jsem tím stejným autem vezla přítelkyni na vlak do úplně jiné vesnice.

V noci jsme se vracely společně a když jsme si to uháněly přes výmoly a metrové díry z vesnice Za zahradnictvím, znovu jsem jí vyprávěla svoje odpolední trauma a zeptala se jí (smrtelně vážně), jak se ONA DOSTALA RÁNO AUTEM NA VLAK DO VESNICE ZA ZAHRADNICTVÍM?!

Teprve tehdy si přítelkyně odkašlala a něžně mi oznámila, že jsem ji přece ráno vezla já sama a ještě k tomu úplně jinam.

Zhruba osm až devět hodin mi nepřipadalo divné, že se naše auto rozdvojilo a navíc jsem naprosto a zcela zapomněla, co jsem ráno dělala (vezla jsem přítelkyni na vlak úplně jinam).

Vím už dlouho, že nejsem mindfull a mám toho opravdu hodně a jsem přepracovaná a ve stresu a dělám minimálně sedm věcí najednou, ale že jsem až takhle mimo, to jsem netušila.

Tenhle můj malý přešlap zavánějící Alzheimerem byl něco jako wake up call.

Zpomal.

Zpomal.

Zpomal.

Zastav.

Necítíte to taky?

Že jako křeček běžíte na rozjetém kole, které nemá konce? Že netušíte, kam se poděl týden, měsíc, rok?

Kamarád mi nedávno napsal: “Time feels fake.” A já se dívám kolem sebe a hlava se mi točí z toho, jak fake time feels a snažím se vyřešit záhadu, jak se na okamžik zastavit. Jak nevstávat se seznamem tisíce položek, co je třeba udělat, jak vnímat, co dělám a kdy a ještě u toho něco cítit.

Už si nechci myslet, že auto, které řídím, je současně zaparkované na nádraží na místě, kam teprve jedu. Opravdu ne.

Jak z toho ven? Víte někdo? A taky vám čas přestal dávat smysl?