Co se ku*va, děje?!

Diplomatický kolaps

Pokud máte pocit, že jste se v posledních sedmi dnech probudili do alternativní reality, kde logika přestala existovat a geopolitická gravitace ztratila svůj tah, nejste sami. To, co sledujeme mezi Washingtonem, Kyjevem a Moskvou tenhle týden, není standardní diplomatická krize. Není to ani běžný politický nátlak, na jaký jsme zvyklí z dob studené války. Je to absolutní, neředěný bizár. Je to přímý přenos rozkladu profesionality, kde se osud čtyřiceti milionů lidí a bezpečnostní architektura Evropy řeší stylem „nepřátelského převzetí krachující firmy“ v zasedačce na Floridě.

Místo Henryho Kissingera nebo Zbigniewa Brzezinského tu máme Steva Witkoffa, realitního magnáta, jehož největším diplomatickým úspěchem doposud bylo, že dokázal prodat nedostavěný hotel v Las Vegas se ztrátou. Místo promyšlených strategických dokumentů se svět řídí podle „28 bodů“, které vypadají, jako by je někdo sepsal na ubrousek po třech dnech flámování s ruskými oligarchy v Miami.

To, co se právě odehrává, je vražda kompetence v přímém přenosu.

Realitní makléř v porcelánu

Abychom pochopili tu absurditu, musíme se podívat na hlavního architekta tohoto chaosu. Steve Witkoff. Jméno, které byste čekali v rubrice o luxusních nemovitostech na Manhattanu, ne v hlášeních o jaderné bezpečnosti. Tento člověk, zvláštní vyslanec USA pro Blízký východ (a evidentně i pro Ukrajinu), přistupuje ke konfliktu, který má kořeny v staleté historii, jako k distressed asset dealu, obchodu s problematickým aktivem.

Witkoffova kvalifikace? Je to golfový partner Donalda Trumpa a člověk, který umí „zavírat obchody“. Problém je, že mezinárodní právo a suverenita států nejsou metry čtvereční kancelářských prostor na Park Avenue. Jeho modus operandi, který v posledních dnech vyšel najevo, je děsivý svou primitivností. Ignoroval ministerstvo zahraničí. Obešel Národní bezpečnostní radu. Zcela vynechal americké zpravodajské služby, které mají desítky let zkušeností s ruskou psychologií. Místo toho si vytvořil vlastní, soukromý komunikační kanál, který by byl směšný, kdyby nebyl tak nebezpečný.

Vrcholem této frašky byla jeho neschopnost v březnu 2025 vůbec vyjmenovat pět ukrajinských regionů, o kterých vyjednává. Představte si chirurga, který neví, kde jsou játra, ale chystá se operovat, protože „má cit pro řezání“. Přesně v této situaci jsme. Witkoff používá kremelské překladatele, protože si nepřivedl vlastní, čímž Vladimiru Putinovi dává taktickou výhodu, o jaké se sovětským generálním tajemníkům ani nesnilo. Každé slovo, každá nuance je filtrována nepřítelem, zatímco americký „diplomat“ se usmívá a myslí si, že buduje osobní vztahy.

Miami Vice: Kde se peče zrada

Pokud se ptáte, kde se vzal onen slavný „28bodový plán“, který v posledních dnech způsobil v Evropě paniku, odpověď musíme hledat na slunné Floridě. Investigativní střípky, které se postupně skládají dohromady, odhalují schůzku z 24. až 26. října 2025 v Miami. Hlavní aktéři? Steve Witkoff a Kirill Dmitrijev.

A tady se dostáváme k jádru problému. Kirill Dmitrijev není řadový diplomat. Je to generální ředitel Ruského fondu přímých investic (RDIF), člověk sankcionovaný americkým ministerstvem financí, bankéř Putina a jeho rodiny. Fakt, že Witkoff, reprezentant americké administrativy, tráví tři dny v soukromí s člověkem, který je v podstatě peněženkou Kremlu, aby sepsali mírový plán pro Ukrajinu, je skandální. Je to konflikt zájmů takového rozsahu, že by v jakékoliv jiné éře vedl k okamžitému vyšetřování Kongresem a obvinění z velezrady.

Výsledkem tohoto „brainstormingu“ není kompromis. Je to seznam ruských přání přepsaný do angličtiny. Uznání anexe Krymu a Donbasu? Check. Zákaz NATO pro Ukrajinu? Check. Omezení ukrajinské armády na úroveň, kdy se bude v lepším případě špatně bránit? Check. A třešnička na dortu, zrušení sankcí a reintegrace Ruska do globální ekonomiky, což by Dmitrijevovi a jeho fondu umožnilo opět legálně prát peníze na Západě.

Je to dokument, který nepsali stratégové, ale obchodníci, kteří si dělí kořist. Ukrajina v tomto scénáři není partnerem u stolu, ale položkou v menu.

Ultimátum Díkuvzdání

To nás přivádí k událostem tohoto týdne, konkrétně k „noční můře“, jak diplomaté označili páteční schůzku v Kyjevě. Administrativa, vědoma si toho, že jejich plán je pro Ukrajinu fakticky rozsudkem smrti, se rozhodla pro taktiku hrubé síly. Vyslali tajemníka armády Dana Driscolla, nikoliv diplomata, ale muže, který drží prst na tepně zásobování municí, aby doručil vzkaz: „Podepište to do Dne díkůvzdání, nebo končíme.“

Tento „Thanksgiving Pivot“ je ukázkou absolutního cynismu. Stanovit ultimátum spojenci, který krvácí v zákopech u Pokrovska, na den amerického svátku obžerství a rodinné pohody, je perverzní symbolika. Driscoll nepřijel vyjednávat. Přijel oznámit, že nájemní smlouva na obranu Ukrajiny končí a majitel (USA) chce nemovitost vyklidit, aby ji mohl prodat novému zájemci (Rusku).

Reakce v Kyjevě, směs šoku, hněvu a zoufalství, byla pochopitelná. Zelenský byl postaven před volbu, která není volbou, kapitulace teď, nebo obrovské problémy o pár měsíců později bez munice do Patriotů. To není diplomacie 21. století. To je Mnichov 1938, jen s tím rozdílem, že Chamberlain alespoň věřil, že zachraňuje mír. Witkoff a jeho parta vědí, že jen uzavírají deal, který jim uvolní ruce pro byznys s Araby a Rusy.

Když se podíváme na tuto první fázi, vidíme dokonalou bouři nekompetence smíchanou se zlým úmyslem. Ale to je jen povrch. To, co se děje uvnitř administrativy, boj mezi „institucionalisty“ a „trumpisty“, a role evropských spojenců, kteří náhle zjistili, že jsou v tom sami, si zaslouží hlubší ponor.

Schizofrenie na Potomacu

Abychom plně docenili hloubku této tragikomedie, musíme nahlédnout za oponu ve Washingtonu. Tam totiž neprobíhá standardní formování zahraniční politiky. Probíhá tam vnitřní válka klanů, kde na jedné straně stojí zbytky institucionální paměti a profesionální diplomacie, a na straně druhé sešikovaná legie „loajalistů“, pro které je odbornost sprosté slovo.

Podívejte se na Marca Rubia. Ministr zahraničí, nedávno ještě jestřáb, který roky budoval svou kariéru na tvrdém postoji vůči autoritářským režimům. V posledních měsících se proměnil v tragickou figuru, mluvčího, který musí před senátory a spojenci obhajovat plán, který nepsal, nečetl a který pravděpodobně nenávidí. Když ho senátoři jako Angus King grilovali, jestli je oněch 28 bodů „ruským seznamem přání“, Rubio kličkoval jako zajíc na poli pod palbou. Musel tvrdit, že jde o „americký návrh“, ačkoliv zpravodajské služby vědí, že metadata dokumentu smrdí Moskvou a Miami.

Rubio a ministerstvo zahraničí byli degradováni na úklidovou četu. Skutečnou moc drží Witkoffova stínová buňka, která operuje mimo jakoukoliv kontrolu. Je to privatizace zahraniční politiky USA. Witkoff a jeho tým, posílení o lidi jako Dan Driscoll, nevidí v Ukrajině spojence, ale překážku. Pro ně je Kyjev jako ten nájemník, který neplatí, stěžuje si na topení a brání prodeji baráku developerovi. Jejich cílem není spravedlivý mír, jejich cílem je „exit“, vypadnout z Evropy, ušetřit peníze a vrhnout se na to, co je skutečně zajímá, tedy Čína a domácí kulturní války.

Evropské procitnutí do mrazu

Reakce Evropy na tento týdenní vývoj se dá popsat jediným slovem. Panika. Telefonát mezi lídry „E3“ (Německo, Francie, Británie) a Zelenským nebyl jen zdvořilostní výměnou názorů. Byla to krizová porada v hořícím domě. Paříž, Berlín a Londýn si náhle s hrůzou uvědomily, že bezpečnostní deštník, pod kterým se Evropa schovávala 70 let, není jen děravý, on tam prostě není.

Americký návrh na „neutralitu“ Ukrajiny a omezení její armády na 600 000 mužů totiž neohrožuje jen Kyjev. Je to přímý vzkaz Evropě: „Jste v tom sami.“ Pokud USA donutí Ukrajinu k faktické kapitulaci a částečné demilitarizaci, vytváří tím na východní hranici NATO vakuum, které Rusko dříve či později zaplní. Friedrich Merz a Emmanuel Macron, ačkoliv politicky odlišní, čtou tuto mapu stejně. Vidí, že Witkoffův plán dává Putinovi právo veta nad evropskou bezpečnostní architekturou.

Nejde jen o území. Jde o precedens. Pokud projde bod o tom, že se v ukrajinské ústavě zakáže vstup do NATO a omezí se její suverenita výměnou za vágní americké „bezpečnostní záruky“ (které mají hodnotu papíru, na kterém jsou vytištěny, vzpomeňme na Budapešť 1994), znamená to konec mezinárodního práva v Evropě. Znamená to návrat k sférám vlivu, kde si velmoci parcelují menší státy u večeře. Evropští lídři si uvědomili, že v tomto novém Trumpově světovém řádu nejsou partnery, ale jen diváky, kteří mají platit účty za rekonstrukci, zatímco o hranicích se rozhoduje v back-channel hovorech mezi realitními makléři a agenty KGB.

Ženevský náraz do zdi a Trumpův úkrok

Všechno toto napětí vrcholí dnes v Ženevě. Měla to být korunovace Witkoffova „geniálního“ plánu. Místo toho to byla srážka s realitou. Když se americká delegace (Rubio, Witkoff, Driscoll) posadila proti Ukrajincům (Jermak, Umerov) a narychlo přizvaným evropským bezpečnostním poradcům, stalo se něco, s čím „The Art of the Deal“ nepočítá, druhá strana řekla „ne“.

Zelenský, zahnaný do kouta, vytáhl svou poslední kartu, veřejné mínění a morální apel. Jeho projev o „důstojnosti“ nebyl určen Witkoffovi (ten emoce nemá), ale americkému Kongresu a evropským voličům a především Ukrajincům. A fungovalo to. Tlak byl tak silný, že i Donald Trump, člověk, který nerad couvá, musel provést taktický ústup. Jeho prohlášení, že plán „není finální nabídkou“, bylo přiznáním, že to přehnali.

Trump funguje na bázi instinktu vítěze. Nechce být spojován s prohrou. A krach jednání hned na začátku, doprovázený možným kolapsem ukrajinské fronty a masivním vražděním civilistů (jako v Ternopilu), by nevypadal jako „vítězství mírotvorce“, ale jako slabost. Trump si uvědomil, že pokud Ukrajinu zlomí příliš rychle a příliš brutálně, vina padne na něj. Proto ta změna rétoriky z „podepiš, nebo zemři“ na „je to pracovní dokument“.

Nenechme se ale mýlit. Cíl zůstává stejný. Jen metoda se změnila z frontálního útoku na pomalé vaření žáby. Ženeva není vítězstvím diplomacie, byla jen odkladem popravy. Witkoff a Dmitrijev dál tahají za nitky. Mechanismus, který vytvořili, propojení byznysu, vydírání a geopolitiky, běží dál.

Co zbylo z důvěry?

Největší obětí tohoto týdne není ani tak konkrétní území, jako spíše důvěra. Vztah mezi Washingtonem a Kyjevem je silně poškozen. Jak může Zelenský nebo jakýkoliv budoucí ukrajinský lídr věřit bezpečnostním zárukám od země, která mu v nejkritičtější chvíli války přiložila pistoli k hlavě a nutila ho podepsat kapitulaci sepsanou nepřítelem?

Tento týden ukázal, že pro současnou část americké administrativy je Ukrajina jen obtížný hmyz na čelním skle dějin. Ukázal, že profesionalita, analýza a strategické myšlení byly nahrazeny impulzivností, arogancí a nekompetentností. Sledujeme demontáž Západu v přímém přenosu, režírovanou lidmi, kteří by měli problém najít Kyjev na slepé mapě, ale nemají problém rozhodovat o jeho existenci.

Jsme svědky normalizace šílenství. To, co by před pěti lety bylo námětem na špionážní thriller o infiltraci ruských vlivových agentů do Bílého domu, je dnes oficiální politikou USA. A pokud se Evropa rychle neprobere z letargie a nezačne brát svou bezpečnost do vlastních rukou, tedy vyrábět zbraně, ne jen o nich pořádat konference, může být příští „mírový plán“ sepsán už ne pro Kyjev, ale pro Tallinn nebo Varšavu. Protože v realitním byznysu, jak nám Steve Witkoff právě předvedl, je na prodej úplně všechno. I svoboda.

Vážení čtenáři,

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, a zároveň chcete podpořit nezávislé zpravodajství, máte několik možností. Můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší a pomůže mi v další práci.

Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá koruna pomůže v boji proti lžím a manipulaci, které se snaží prostoupit každou sféru veřejného prostoru.

Děkuji za pozornost a za vaši podporu. Bez vás by to nemělo smysl.