To sou paradoxy, pane Landovský
„Já se přece z principu nemůžu podílet na praxi, s kterou nesouhlasím,“ říká v Havlově Audienci Ferdinand Vaněk sládkovi v trutnovském pivovaru. Sládka, ubohého malého Čecháčka, který kolaboruje s režimem, protože on si nemůže dovolit hájit principy, geniálně ztvárnil Pavel Landovský. „Principy, principy… principy jsou vám milejší než člověk,“ hudruje sládek… „Já jsem tak dobrej na to, abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou.“
Pánbůh má zajímavý smysl pro humor, říkám si, když na stránkách Českého rozhlasu Plus čtu rozhovor se synem Pavla Landovského, Jakubem, ještě nedávno velvyslancem České republiky při NATO. Landovský v něm otevřeně kritizuje prázdné proklamace o podpoře Ukrajiny. Fráze jako „budeme s Ukrajinou, dokud to bude potřeba“ nebo „pomůžeme jí tolik, kolik potřebuje“ jsou podle něj jen slova bez obsahu. Problém je, že ještě donedávna zaznívaly tyto floskule i z jeho úst, což moderátorka neopomene zmínit. Landovského odpověď zní: „Protože jsem byl součástí systému, který měl tuhle komunikační linku, to jsem musel jako velvyslanec České republiky ctít. Dnes už nemusím a můžu říkat věci, jak jsou.“
Je zjevné, že takový přístup považuje za správný. Připomínat Jakubu Landovskému Ferdinanda Vaňka, který se z principu nemohl podílet na praxi, s níž nesouhlasí, by asi bylo zbytečné. Zřejmě by vůbec nechápal, proč to sem tahám. Ferdinand Vaněk přece bojoval s komunisty, zatímco on, Jakub Landovský, sloužil demokratickému státu v pozici kariérního diplomata a jako takový musel ctít komunikační linku, kterou určuje vláda. Ano, jenomže tady se nebavíme o bilaterální smlouvě mezi Českou republikou a republikou Burkina Faso. Bavíme se o vážném vojenském konfliktu nedaleko našich hranic, který od počátku v nejhorším scénáři hrozí přerůst v přímou konfrontaci mezi NATO a Ruskem.
Pravda luxus pro ty, kteří nemají co ztratit?
Na začátku ruské invaze v roce 2022 bylo klíčové položit si pragmatickou otázku: Jak dalece jsme schopni pomoci Ukrajině porazit Rusko? Landovský se dnes otevřeně vysmívá neschopné Evropě, která sice šermuje floskulemi, ale dopracovala to tak daleko, že její reálná šance cokoli ovlivnit je de facto nulová a nic jiného než přijmout americký plán na urovnání konfliktu ji nezbývá: „Aby Evropa mohla skutečně být relevantní, tak by musela být klíčovým faktorem pro situaci na bojišti, nebo nepominutelným faktorem pro uzavření míru. Bohužel ani jedna z těch věcí neplatí, i když se o Evropě v plánu mluví, což je obzvlášť potupné…“
Landovský není sám. Pragmatický pohled na to, jak si Evropa stojí, zaznívá náhle z více stran. A občan, který doteď věřil proklamacím, že na Ukrajině lze zvítězit, musí být zákonitě zaskočen. Otázku, zda jsou evropské sny o porážce Ruska reálné, si pokládá i belgický premiér Bart De Wever. Na území Belgie (v depozitáři Euroclear) je totiž uložena drtivá většina zmrazených ruských státních aktiv, které činí asi 185 miliard eur. De Wever se zásadně staví proti plánu EU tato aktiva konfiskovat a použít pro Ukrajinu, protože se obává právních a finančních rizik pro Belgii v případě, že Rusko nebude poraženo.
Tato prekérní situace – kdy má Belgie nést největší riziko za strategické rozhodnutí EU – donutila De Wevera uvažovat racionálně a pojmenovávat věci pravými jmény. Označuje bez obalu využití zmrazených peněz za krádež, z níž plynou do budoucna kolosální důsledky, protože: “... kdo doopravdy věří, že Rusko na Ukrajině prohraje?“ ptá se a rovnou si odpovídá: „Je to pohádka, naprostá iluze....“
Itálie mezitím odložila schválení dekretu prodlužujícího vojenskou pomoc a zvažuje námitky proti konfiskaci, protože se bojí ztráty svých 13 miliard eur investic v Rusku. Tváří v tvář přímé hrozbě katastrofálních důsledků na vlastní ekonomické a bezpečnostní zájmy se „komunikační linka“ Bruselu hroutí.
Proč jste to neřekli dřív?
Landovský otevřeně přiznává, že “Evropa vlastní alternativní plán nemá a nemá ho od začátku války.” Bylo by to sympatické, kdyby se takto ostře nevymezil až teď, když už nemá co ztratit. Abych mu nekřivdila – že „je třeba být realistou“, opatrně naznačoval už dřív, ale jasná slova od něj slyšíme až po skončení mandátu. Nic mu nebránilo být „Vaňkem“ – třeba i za cenu rezignace na svou funkci – a mluvit otevřeně, když jde o otázky života a smrti tisíců lidí. Na hlas rozumu jsme přitom celou dobu čekali. I my – nejen Jakub Landovský – jsme věděli, že z Bruselu od počátku ruské invaze na Ukrajinu znějí jen prázdné floskule a přeceňování vlastních možností.
Chladnokrevně analyzovat situaci a zvážit východiska přitom nutně neznamená bezpodmínečně kapitulovat, ale naopak zvýšit šance na úspěch, protože bez racionální analýzy nelze přijmout správnou strategii. A vlastně nelze vyhrát. „Pokud znáte své nepřátele a znáte sami sebe, nebudete ve sto bitvách ohroženi; pokud neznáte své nepřátele ani sebe, budete ohroženi v každé bitvě,“ říká legendární stratég Sun Tzu ve svém slavném traktátu Umění války. Vítězství nelze dosáhnout tím, že si nalžeme do kapsy. Landovský přiznává, že bruselské špičky dělají právě tohle. A on s nimi, protože „musel“. Musel? Může se člověk zpronevěřit své cti v takto zásadní otázce?
Nejde jen o peníze, do masomlejnku došli muži
Situace na frontě je kritická, a za lži politických elit platí Ukrajinci svými životy. Průměrný věk na frontě je už kolem 47 let. Jak říká válečná zpravodajka Lenka Klicperová o situaci v Myrnohradu, kde vojáci postrádají pěchotu a jsou někdy i týden bez jídla: „Je to ještě větší hrůza, než to vypadá z médií..."
Přesto Brusel odmítá americký plán na ukončení konfliktu, a chce v bojích pokračovat, k čemuž chce využít zmražené ruské peníze. Bruselské elity lžou dál. I kdyby Belgie peníze uvolnila, nebude to pravděpodobně znamenat žádný zvrat, chybí totiž vojáci. A peníze nakonec patrně stejně zmizí na soukromých kontech jako už tolikrát předtím. Ostatně možná o to tady jde především.
Kdyby totiž Západ skutečně chtěl, aby Ukrajina válku vyhrála, nemohli bychom tak dlouho přihlížet tomu, jak je většina peněz na vedení války rozkradena. Ne nějaké drobné – zásadní objem peněz, který měl jít na podporu Ukrajiny, skončil bůhvíkde. Jakto, že si to donátoři nechali líbit? Národní protikorupční úřad Ukrajiny ve spolupráci s FBI dnes odhaluje, jak korupce pronikla až do nejvyšších pater ukrajinské politiky, aniž by to partnery na Západě přimělo k rychlé a tvrdé akci.
Západní politici museli tušit, že na soukromých kontech Zelenského nejbližších spolupracovníků mizí miliardy. Ostatně po celou dobu války si o tom cvrlikají vrabci na střeše. Oficiálně se ale “držela komunikační linka”. Výsledkem není nic menšího než zplundrovaná země, rozkradené miliardy, zmařené životy a vítězství v nedohlednu. Možná to tak nemuselo dopadnout… jen kdyby aspoň někteří tak vehementně “nedrželi lajnu”.
Držet lajnu nebo narovnat záda?
Václav Havel ukázal, že nejde o abstraktní dilema, které řešíme až ve chvíli, kdy nám na dveře zaklepe totalita. Naopak: rozpor mezi životem v pravdě a životem v lži se odehrává každým dnem v těch nejobyčejnějších rozhodnutích. Havlovo “nemůžu se podílet na věcech, s nimiž v principu nesouhlasím,” je jednoduchý návod na život. Není to hrdinský čin vyhrazený výjimečným okamžikům – je to každodenní disciplína, bez níž se jednoho dne probudíme v systému, kde pravda je luxusem vyhrazeným těm, kteří nemají co ztratit, a zbabělost se stává normou. Jsou to ale paradoxy, pane Vaněk, že na zásadních věcech, s nimiž (jak sám přiznal) v principu nesouhlasil, se podílel zrovna Landovský. Škoda že se toho nedožil Havel, možná by o tom napsal nějakou absurdní hru.