Knížecí rada monarchistům - Jak unést pravdu
Shodou okolností se mi minulý týden dostal do rukou časopis Rodina a škola. A v něm jsem si s chutí přečetl článek Jak unést pravdu s podtitulem Obranné mechanismy naší psychiky.
Text obsahoval na třináct strategií s jejichž pomocí se vyrovnáváme s nepříjemnou pravdou. Platí to i pro republikány, platí to obecně, ale já jsem se rozhodl využít článku k pochopení dění na české monarchistické scéně.
Asi jsme už všichni slyšeli o pěti fázích vyrovnání se s tragickou realitou, špatnou diagnozou atp. - popírání skutečnosti, hněv, smlouvání, rezignace a smíření. Třináct obranných mechanismů je o něčem trochu jiném - s jejich pomocí nás naše nevědomí "chrání" před nepříjemný poznáním skutečnosti.
Článek uvádí tyto mechanismy: agresy, regresy, projekci, popření, disociaci, racionalizaci, přesunutí, reaktivní formaci, intelektualizaci, kompenzaci, útěk do fantazie a sublimaci. Snad jsem žádný nevynechal. Ve shrnutí autorka (Pavla Koucká) uvádí, že nám sice obranné mechanismy umožňují cítit se v danou chvíli lépe, z dlouhodobého hlediska nás ale omezují, stojí nás spoustu energie a obecně škodí naším zájmům. Některé mechaniky (například sublimace) jsou jistě méně škodlivé než jiné, ale odolní jedinci by měli být dost silní na to, aby si mohli přiznat své slabiny...
Proč jsem si tento článek spojil s českými monarchisty? Protože si myslím, že by měli být dostatečně vnitřně silní, aby ustáli i špatné zprávy a neúspěchy a neutíkali se do bezpečí "obranných mechanismů". Konkrétně mám na mysli tyto...
Disociace - ignorace (vytěsnění) určitých faktů. Koruna Česká (KČ) jako monarchistická strana opakovaně prohrává jedny parlamentní volby za druhými, vždy s výsledkem na hranici jednoho až dvou promile hlasů. Aniž by se ve společnosti cokoliv zásadního změnilo, vždy po čtyřech letech zapomene na fakta a znovu usiluje o vstup do Sněmovny opřena o průzkumy slibující potenciál pěti či deseti procent. To je nad síly TOPky či KDU a logicky zcela mimo dosah KČ.
Popření - odmítání příliš zraňující skutečnosti. Monarchie bez krále není možná. Restaurace monarchie je o vrácení určité dynastie na trůn. Tento proces se nedá otočit. Tragický budiž příklad Francie, která v roce 1871 měla po porážce s Pruskem v parlamentu jasnou většinu poslanců monarchistů, kteří se však nedokázali shodnout na osobě panovníka, veškeré naději jim protekly mezi prsty a vše skončilo zformováním Třetí republiky. Mimochodem, když už jsem u té Francie, často se uvádějí různé příklady obnovy/založení monarchie - Norsko, Španělsko atd., ale právě francouzský příklad je nám nejbližší. Zmatky, střídání režimů, problémy legitimismu, diktatura...
Intelektualizace - odmítnutí negativních faktů jejich usilovným studiem. Stoupenci monarchie na setkáních, v médiích atd. neustále prokazují detailní znalosti tématu. Vyjasňují jemné nuance dávných událostí (Císař Karel První se v roce 1918 nezřekl koruny, jen podílu na moci a vládě), detailně se zabývají ústavními pořádky, pilují detaily pravomocí budoucího panovníka, citují nástupnické právo, jako kdyby se jím někdo v praxi hodlal řídit.
Kompenzace - nahrazení. Koruna Česká je politická strana a monarchismus je politický směr. A o čem píše KČ na webu? Pouť na Madeiru, slavnostní mše a vánoční přání jsou poslední tři novinky. Je to skutečně politika?
Útěk do fantazie. Setkání monarchistů na fotografiích vypadá spíš jako setkání milovníků rakousko-uherské armády. Licousy, prapory a uniformy.
Abych byl upřímný, ve všech výše zmíněných mechanismech se sám nacházím a poznávám. Ale stále živím naději a utěšuji se, že dokážu pohlédnout pravdě do očí.
Ano, Habsbursko-Lotrinský rod byl naším posledním panujícím rodem. Ale nevládl jen nám, vládl také pětině Evropy, dvanácti dnešním státům. Proto lze o něm jen těžko hovořit jako o českém panovnickém rodu z dnešního pohledu.
Tak jako prezidentem se jen těžko stane ten, kdo o tu funkci nestojí a neusiluje o ní, tak se králem nestanete tak, že vás donutí sednout na trůn a vnutí vám korunu na hlavu. Je třeba snaha. Je tu ta snaha? Vnímá ji někdo?
V české společnosti neprobíhá debata o obnově monarchie. Jen tu a tam ji otevře některý již přesvědčený monarchista. Ani deset let Zemana na Hradě v této věci nic převratného nezměnilo. Lidé jen doufají, že příští prezident bude lepší. Bude? Nebude.
Myšlenku monarchismu v ČR nepropaguje žádná silná a výrazná osobnost. Při vší úctě ke spolu-kandidátům takovou osobností není ani Gabriel-Max Nathaniel Filip Aras, ani JUDr Vacek, v podstatě žádné jméno na kandidátce nevedlo ke spadnutí čelisti, hvízdnutí si a spokojenému zamnutí rukou.
Na podzim nás čekají senátní volby, ve kterých historicky uspělo již mnoho malých stran a sdružení. Senátní volby mají pro KČ téměř ideální formát, protože se lze soustředit na předem vybrané obvody a nasadit do nich výraznou osobnost bez nutnosti shánět dlouhé seznamy předem poražených jako-kandidátů. Tak uvidíme, kolik monarchistů KČ nasadí, kolik se jich přehoupne přes procento hlasů, kolik projde do druhého kola a zda některý usedne do senátorské lavice.