Jak Rusové (ne)dobyli Kupjansk

Válka mostů a krtčí tunely

V dějinách každého konfliktu existují momenty, kdy se taktická genialita střetává se strategickou slepotou. Bitva o Kupjansk, která v druhé polovině roku plnila stránky válečných deníků, je dokonalou ukázkou tohoto fenoménu. Měl to být triumfální závěr roku, „dárek“ Kremlu pod stromeček a především vytvoření bezpečné nárazníkové zóny na řece Oskil. Místo toho se ruská ofenzíva proměnila v krvavou noční můru, která vyvrcholila jedním z největších taktických debaklů ruské armády v tomto roce.

Abychom však pochopili, proč dnes u Kupjansku stojí Volodymyr Zelenský a proč je 200 ruských elitních vojáků odříznuto v betonové pasti bez munice a naděje, musíme se vrátit o půl roku zpět. Musíme pochopit ruský plán, který na papíře vypadal bezchybně, ale v realitě ukrajinského bláta se tak trochu zadrhnul.

Fáze 1: Strategie logistického udušení

Na začátku léta čelilo ruské velení v sektoru „Západ“ zásadnímu problému. Kupjansk, rozdělený řekou Oskil na dvě části, byl přeměněn v pevnost. Čelní útoky na ukrajinské linie u Synkivky a Petropavlivky selhávaly a přinášely obrovské ztráty na obrněné technice.

Generálové v Moskvě proto změnili přístup. Místo snahy o proražení hlavou proti zdi se rozhodli pro strategii „logistického udušení“. Cíl byl jasný, zničit všechny pevné mosty i provizorní přechody přes řeku Oskil, odříznout ukrajinské uskupení na levém břehu (Kupjansk-Vuzlovyj a východní část města) od zásobování a donutit obránce k ústupu z nedostatku munice.

Červen a červenec se tak nesly ve znamení letecké kampaně. Ruské letectvo, operující z bezpečné vzdálenosti, začalo masově nasazovat těžké klouzavé pumy FAB-500 a FAB-1500 vybavené moduly UMPK (Univerzální modul plánování a korekce). Tyto "chytré hloupé bomby" dopadaly poměrně přesně na logistické tepny. Ruský účet vysokygovorit v té době téměř denně zveřejňoval záběry z dronů, na kterých mizely pod hladinou kusy betonu a oceli.

Proč to nefungovalo?

Na papíře to byla vítězná strategie. Bez mostů nemůže moderní armáda fungovat. Rusové však fatálně podcenili ukrajinskou schopnost adaptace a decentralizace. Ukrajinci přešli na to, co analytici nazývají „komáří logistikou“.

Místo velkých konvojů náklaďáků, které by byly snadným cílem pro dělostřelectvo a letectvo, začali zásobovat levý břeh pomocí stovek malých člunů, improvizovaných vorů a v noci dokonce pomocí těžkých logistických dronů. Zatímco ruská bomba za desítky tisíc dolarů ničila jeden pontonový most, ženisté o pět set metrů dál zřizovali dva nové, falešné, nebo jen "podhladinové" brody, které nebyly ze vzduchu vidět.

Ruské velení strávilo tři měsíce bombardováním vody, zatímco ukrajinská posádka v Kupjansku nejenže nevykrvácela, ale naopak své pozice posilovala. V srpnu bylo jasné, že strategie udušení selhala. Ruská armáda stála před volbou, buď ofenzívu odpískat, nebo zkusit něco šíleného. Vybrali si to druhé.

Fáze 2: Infiltrace potrubím

Když selhala hrubá síla, sáhli Rusové k řešení, které považovali za geniální inovaci, ačkoliv šlo o recyklaci starého triku. V září 2025 objevila jejich rozvědka staré průmyslové potrubí vedoucí z ruských pozic až hluboko do průmyslové zóny na severozápadním okraji Kupjansku.

Plán „Truba 3.0“ (Potrubí 3.0) byl na světě. Název, který ironicky použil ukrajinský Deep State, přesně vystihoval podstatu problémům Rusové tento trik nepoužili poprvé. Po úspěchu v Avdijivce a pokusech u Ňju-Jorku to byl již třetí pokus o „krtčí válku“. A právě v tom spočívala jeho slabina.

Když se ruské úderné skupiny proplazily kilometry špíny a vynořily se v týlu ukrajinských pozic u cukrovaru, ruská propaganda explodovala nadšením. Rybar nebo Milinfolive oslavovali „geniální průnik“. Smály se prohlášení ukrajinského Generálního štábu, který suše konstatoval, že o infiltraci ví a „má situaci pod kontrolou“.

„Podívejte se na ně,“ vysmívali se ruští blogeři v půlce září. „Rusové jsou ve městě a oni tvrdí, že to kontrolují.“

Jenže se ukázalo, že ukrajinský generální štáb nežertoval. To, co Rusové považovali za moment překvapení, byla ve skutečnosti očekávaná varianta. Ukrajinci, poučeni z Avdijivky, věděli, že potrubí existuje. Nechali Rusy projít. Nechali je obsadit izolované tovární haly, kam se nedala dostat těžká technika.

Rusové si mysleli, že otevřeli bránu do města. Ve skutečnosti vlezli do pasti. Potrubí se stalo jejich jedinou, extrémně zranitelnou pupeční šňůrou. Nemohli tudy poslat tanky, nemohli tudy rychle evakuovat raněné. Z průmyslové zóny se nestalo předmostí pro útok, ale vězení, které Ukrajinci začali z okolních výšin pečlivě „zamykat“.

To, co v září vypadalo jako ruský triumf, se v následujících měsících proměnilo v logistickou noční můru, kde se každá cesta pro zásoby musela vykupovat krví. A Ukrajinci jen trpělivě čekali, až do té pasti vleze dostatek „kořisti“.

Část 2: Iluze vítězství

Listopad přinesl na frontu nejen první mrazy a lezavou mlhu, ale také jednu z největších kognitivních disonancí této války. Zatímco realita v zákopech byla plná bláta, krve a nedostatku lidí, realita v kremelských sálů se leskla optimismem. Právě tehdy se začaly nůžky mezi hlášeními generálů a situací na zemi rozevírat tak drasticky, že to nemohlo skončit jinak než katastrofou.

Potěmkinova vesnice na řece Oskil

Na začátku listopadu se ruský průlom v průmyslové zóně Kupjansku stabilizoval. Nebo spíše, zastavil. Útočné skupiny, které se tam dostaly oním slavným potrubím, byly vyčerpané. Místo posílení pozic však z Moskvy přišel rozkaz: „Vpřed za každou cenu“.

Politické vedení potřebovalo výsledky. Blížil se konec roku, spekulovalo se o Trumpových mírových plánech a Kreml nutně potřeboval držet Kupjansk jako silnou kartu pro případná vyjednávání. Začala tak fáze, kterou lze nazvat „virtuální ofenzívou“.

Ruské ministerstvo obrany ve svých denních svodkách začalo hlásit dobytí ulic a čtvrtí, do kterých ruská noha ještě nevkročila. Hovořilo se o „operační kontrole“ nad centrem, ačkoliv se boje vedly stále na periferii. Problém byl v tom, že velitelé na zemi, pod tlakem shora, začali posílat hlášení, která velení chtělo slyšet, nikoliv ta, která odrážela pravdu.

Aby tato hlášení alespoň částečně „podložili“, vrhali do úzkého koridoru v průmyslové zóně další a další jednotky. Taktika „lidských vln“ zde nabrala absurdní rozměr. Protože potrubí nestačilo na zásobování těžkou technikou a cesty přes otevřená pole byly pod palbou, Rusové začali používat „mopedovou logistiku“. Na motorkách, čínských buginách a čtyřkolkách se snažili v noci prokličkovat mezi krátery a dopravit k předním liniím munici a vodu.

Ukrajinské drony si na nich vybíraly krutou daň. Cesta k cukrovaru se začala lemovat vraky lehkých vozidel, ale v hlášeních pro Moskvu to stále vypadalo jako „udržitelná zásobovací trasa“.

Revolta Z-komunity

Zatímco oficiální média jela vítěznou vlnu, v temnějších zákoutích Telegramu to vřelo. Ruská „z-komunita“, onen specifický ekosystém vojenských bloggerů a “novinářů”, začala cítit průšvih. Tito lidé, kteří mají často přímé kontakty na velitele rot a praporů, viděli, že mapa na obrazovce neodpovídá tomu, co vidí z dronů.

Rybar, který obvykle pečlivě volí slova, začal v polovině listopadu varovat před „nebezpečným optimismem“. Upozorňoval na to, že ruský průlom má tvar úzké nudle, klínu, který je hluboký, ale extrémně úzký. „Naše křídla visí ve vzduchu,“ psalo se v jedné z analýz. „Postupujeme do centra, ale boky nám nikdo nekryje. Pokud Ukrajinci udeří ze severu, past sklapne.“

Ještě ostřejší byl Kirill Fedorov. Ten otevřeně kritizoval velení za to, že se nechává opíjet rohlíkem. „Zase šlapeme na stejné hrábě,“ glosoval situaci, když se objevily zprávy o dalších a dalších útocích na dobře opevněné ukrajinské pozice bez řádné dělostřelecké přípravy.

Blogeři viděli to, co generálové ignorovali. Ukrajinci neustupují v panice. Ukrajinci ustupují organizovaně, dům po domu, a navádějí Rusy přesně tam, kam chtějí.

Ukrajinské ticho

Co se v té době dělo na ukrajinské straně? Ticho. Generální štáb v Kyjevě, skupina Deep State i oficiální stratcom uvalily na sektor Kupjansk přísné informační embargo. Žádná videa zničení techniky, žádné rozhovory s vojáky, jen suché konstatování „těžkých bojů“.

Byla to součást lsti. Ukrajinské velení, vědomo si ruské fixace na postup, aplikovalo učebnicovou „pružnou obranu“. Místo aby za každou cenu bránili vnější perimetr města, stáhli se do připravených pozic uvnitř zástavby. Vyklidili severozápadní průmyslovou zónu, ale nechali ji pod vizuální a palebnou kontrolou z vyvýšených pozic v okolí.

Vytvořili tak klasický „palebný vak“. Nechali Rusy, aby tam nalezli. Nechali je tam navozit zásoby. Nechali je tam zřídit velitelská stanoviště. A hlavně, nechali je uvěřit, že to území kontrolují.

V prosinci se situace vyhrotila. Rusové, přesvědčení o tom, že ukrajinská obrana praskla, přesunuli do špičky svého klínu své nejlepší úderné jednotky. Šlo o elitní útočné oddíly, celkem asi 200 až 300 mužů, kteří měli za úkol provést finální zteč k řece Oskil. Byli to právě tito muži, kteří posílali domů zprávy o brzkém vítězství.

Byli to oni, kdo v rádiové komunikaci hlásili: „Vidíme řeku, zbývá pár bloků.“ Netušili, že jsou jen návnadou v pasti, která se má každou chvíli zavřít. Ukrajinské drony už v té době visely nad jejich jedinou ústupovou cestou a čekaly na povel. Scéna byla připravena pro finální dějství.

Část 3: Ruský návrat do reality

Dnešní probuzení do reality bylo pro ruský informační prostor ledovou sprchou. Zatímco ještě večer předtím propagandisté na státních kanálech sdíleli mapy s virtuálními kleštěmi kolem ukrajinských pozic a předpovídali brzký pád města, ráno přineslo obraz, který nezapadal do žádné z kremelských šablon.

Byla to chvíle, kdy se bublina „virtuální ofenzívy“, nafukovaná měsíce trvajícím zkreslováním reality, s praskotem zhroutila pod tíhou faktů.

První, kdo prorazil informační mlhu, nebyla ruská média, ale ukrajinský analytický Deep State. Analytici známí svojí zdrženlivostí, obvykle čekají s potvrzením postupu několik dní, aby neohrozili operace. Tentokrát však přišla zpráva, která měla charakter blesku z čistého nebe.

„V důsledku úspěšné operace Obranných sil byl zablokován nepřítel v Kupjansku a vyčištěn celý severozápadní okraj města,“ stálo v suchém hlášení. Pro vojenského analytika však tato věta znamenala jediné. Ukrajinci „uřízli“ ruský výběžek u kořene.

Dále mluvili o „kacapské enklávě“. Nejde totiž o souvislou frontu. Ruské úderné skupiny, které se v předchozích týdnech nechaly vylákat hluboko do průmyslové zóny, byly rozbity na izolované ostrůvky odporu. Ukrajinské velení využilo momentu, kdy Rusové vyčerpali své zálohy v marných snahách o rozšíření průlomu do stran.

Ve chvíli, kdy ruská logistika (ona slavná „mopedová flotila“ a potrubní zásobování) mlela z posledního, udeřily ukrajinské síly na týl tohoto uskupení. Koridor se uzavřel. Těch přibližně 200 vojáků, kteří měli být hrotem útoku, se náhle ocitlo v betonové kleci továren bez munice, bez jídla a bez cesty zpět.

Zelenský jako důkaz

Pokud zpráva Deep State byla ranou do břicha, to, co následovalo, byla rána na solar. Volodymyr Zelenský se objevil v Kupjansku. Ne v bunkru, ne na bezpečném předměstí, ale přímo u vjezdové stély do města. Geolokace (49.693367, 37.585661) byla pro ruskou propagandu dosti nemilosrdná.

Zelenský stál na místě, které podle ruských map mělo být buď pod jejich kontrolou, nebo v zóně smrtící palby. Jeho klidné video, ve kterém hovořil o odolnosti obránců, bylo v přímém kontrastu s hysterickými zprávami ruských kanálů o „neustálých útocích“.

Pro ukrajinskou morálku to byl obrovský impuls. Pro tu ruskou to byl signál selhání jejich rozvědky a velení. Jak může prezident nepřátelského státu navštívit „obklíčené“ město? Odpověď byla jednoduchá, město nikdy obklíčené nebylo. Byla to jen lež, kterou si ruští generálové malovali do map, aby potěšili diktátora.

Ruská kocovina

Reakce ruské strany, když se tato fakta dostala na veřejnost, byla směsicí šoku, popírání a vzteku. Sledovat ruské Telegram kanály v odpoledních hodinách bylo jako sledovat pět fází smutku v přímém přenosu. Kirill Fedorovo, jeden z největších ruských vojenských blogů, musel s trpkostí kapitulovat před realitou.

„Po zprávách o ofenzívě sem přijel sám Zelenskyj, aby natočil projev.“ V tónu příspěvku byla cítit rezignace. Bloger, který ještě ráno doufal v úspěch, najednou viděl, že zatímco ruští vojáci umírají v obklíčení na severu, ukrajinský prezident se fotí na jihu města. Ještě tvrdší byl ve svém hodnocení Rybar.

Ten vydal analýzu s krásným titulkem „Opět na ty samé hrábě“. Rybar, který má blízko k ruskému generálnímu štábu, ale často si zachovává kritický odstup, napsal: „Když jsme psali o osvobození Kupjansku, opatrně jsme pochybovali o některých prohlášeních...“

To je v diplomatickém jazyce ruských milbloggerů přiznání: „Věděli jsme, že nám lžou.“ Rybar popsal situaci jako systémové selhání, kdy velitelé hlásí úspěchy, které neexistují, a posílají vojáky do pastí, jen aby vykázali činnost. „Hrábě“ v tomto případě znamenají opakování scénáře, kdy se Rusové nechají vtáhnout do boje ve městě, kde ztratí svou převahu v dělostřelectvu a nechají se rozstřílet v křížové palbě.

Putinovo safari a chybějící bezdomovci

Abychom však plně docenili hloubku tohoto ruského ponížení, musíme opustit Telegram a podívat se do samotného Kremlu. Protože to, co se dnes stalo v Kupjansku, nedělá hlupáky jen z generálů, ale především z Putina.

Vraťme se o pár týdnů zpět, do 30. října. Ruský diktátor se tehdy v záchvatu velkorysosti a sebejistoty obrátil na světová média. „Jsem připraven nařídit zastavení palby na 5 až 6 hodin,“ prohlásil tehdy bohorovně. Jeho nabídka byla prostá, chtěl, aby zahraniční novináři přijeli do Kupjansku a na vlastní oči se přesvědčili, že ukrajinská armáda je v „kotli“. S neskrývaným pohrdáním tehdy naznačoval, že ukrajinští obránci jsou v rozkladu a připomínají spíše „bandu bezdomovců“ než pravidelnou armádu.

Byl to vrchol arogance. Putin věřil, že má vítězství v kapse. Chtěl dělat safari pro novináře, chtěl ukazovat „trofejní“ město.

Tato iluze byla ještě posílena 20. listopadu. Tehdy se generálplukovník Kuzovlev v přímém přenosu postavil před svého vrchního velitele a s kamennou tváří zasalutoval: „Útočné oddíly dokončily osvobození města Kupjansk.“ Putin se tehdy spokojeně usmál a přijal to jako hotovou věc. V jeho světě, ve světě červených složek a servilních hlášení, válka skončila vítězstvím.

Dnes vidíme, jak moc se tenkrát spletl. Volodymyr Zelenský se prochází místy, kde podle Kuzovleva měli už měsíc vlát ruské vlajky. Žádní „ukrajinští bezdomovci“ se nekonají. Naopak, ukrajinští vojáci v plné zbroji, s moderní technikou a s disciplínou, kterou jim může ruská armáda jen závidět, právě dokončili operaci, která vejde do dějin jako „past u cukrovaru“.

Kdo je tady bezdomovec?

Ironií osudu se Putinova slova o „obklíčených ubožácích“ nakonec naplnila. Jenže se týkají jeho vlastních lidí.

V průmyslové zóně na severozápadě města se v tuto chvíli krčí zbytky oněch „elitních“ útočníků, kteří měli město dobýt. Jsou odříznutí. To oni jsou teď těmi, kdo vypadají jako bezdomovci. To oni jsou tou „rozloženou armádou“, kterou chtěl Putin ukazovat novinářům.

Možná by měl Kyjev Putinovu nabídku z října přijmout. Možná by měl teď, když je past zavřená, skutečně pozvat CNN a BBC, aby se přijeli podívat. Aby natočili ty „vítězné“ ruské vojáky, kteří lezou kanály jako krysy a prosí o evakuaci, která nepřichází, protože generál Kuzovlev přece nemůže poslat pomoc do města, které už oficiálně „osvobodil“.

Jak vidíme, ruská armáda není neporazitelná. Nepostupuje vždy a za každých okolností. A jen tak mimochodem, v posledních dnech ukrajinské bezpilotní síly trhají jeden rekord za druhým v počtu zlikvidovaných a zraněných okupantů. Poměr je v lepším případě 1:1, někdy i 2:1 ve prospěch zlikvidovaných. Ukrajina má karty. Jen je Trump odmítá vidět. A tak možná právě ukrajinské vítězství u Kupjansku vrátí amerického prezidenta do kolejí relativní příčetnosti.

Vážení čtenáři,

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, a zároveň chcete podpořit nezávislé zpravodajství, máte několik možností. Můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší a pomůže mi v další práci.

Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá koruna pomůže v boji proti lžím a manipulaci, které se snaží prostoupit každou sféru veřejného prostoru.

Děkuji za pozornost a za vaši podporu. Bez vás by to nemělo smysl.