Když se právo silnějšího přestane líbit

Je ráno 3. ledna 2026. V moskevských, petrohradských a stalingradských kuchyních pomalu oxidují zbytky novoročního salátu Olivier a šampaňské už dávno ztratilo bublinky. Měla to být doba líného svátečního “bezčasí!, kdy se patriotická část Ruska oddává sledování repríz starých sovětských komedií a čeká, až generál Gerasimov ohlásí dobytí další bezejmenné vesnice na Donbasu.

Jenže když ruští „vojenkoři“ a z-bloggeři, ona specifická kasta internetových válečníků, kteří vyměnili novinářskou etiku za taktické vesty a telegramové kanály, sáhli po svých telefonech, místo “nudných svodek” z fronty na ně z displejů vyskočila noční můra.

Nešlo o Ukrajinu. Šlo o Caracas. A především šlo o zrcadlo, do kterého se nikdo v Kremlu nechtěl podívat.

Zatímco Rusko už čtvrtým rokem krvácí v zákopech u Kupjansku a snaží se posunout frontu o stovky metrů za cenu tisíců životů, Spojené státy právě předvedly, jak vypadá imperiální válka v 21. století. Žádné “dlouhé přípravy”, žádné „červené linie“, žádné varování v OSN. Operace „Půlnoční kladivo“ netrvala roky, ale hodiny.

Elitní jednotky Delta Force se snesly na Caracas, vypnuly v hlavním městě světlo a než se venezuelská generalita stačila probrat z drogového opojení, diktátor Maduro seděl v poutech na palubě americké výsadkové lodi USS Iwo Jima a mířil před federální soud v New Yorku.

Reakce ruské z-sféry nebyla ani tak odsouzením agrese, jako spíše směsicí toxické závisti a hlubokého, existenciálního děsu.

„Vtipy stranou, tu operaci provedli Amíci gramotně. Jistě se takhle zamýšlela i naše SVO. Rychle, efektně a s výsledkem,“ hořce konstatoval telegramový kanál Dva Majora, který obvykle zásobuje své čtenáře optimistickými reporty o ruské nepřemožitelnosti.

Tady leží jádro problému. Ruská propaganda léta budovala narativ, že „řád založený na pravidlech“ je přežitek, západní lží, kterou je třeba zničit. Volali po multipolárním světě, kde si velmoci mohou vteřinou urvat to, co jim podle jejich názoru historicky náleží. Chtěli svět, kde platí právo silnějšího, Lex Fortissimum. A teď, když se mlha nad Karibským mořem rozplynula, zjišťují, že jejich přání bylo vyslyšeno. Ten svět je tady.

Jenže v tomhle novém, dravém světě bez pravidel, po kterém tak toužili, Rusko najednou nevypadá jako ten obávaný medvěd, ale spíše jako stárnoucí cirkusové zvíře, kterému v aréně právě vběhl do cesty skutečný predátor. Donald Trump, kterého mnozí v Moskvě naivně považovali za „svého člověka“, nebo alespoň za užitečného izolacionistu, právě ukázal, že pokud právo neplatí, tak neplatí pro nikoho. A pokud si Rusko může vzít Krym, protože „může“, co brání Americe vzít si Venezuelu, a s ní i největší zásoby ropy na světě?

Telegramové kanály jako Zhivoff nebo Mig41 se okamžitě zaplnily lamentováním nad „koncem mezinárodního práva“, což je z úst lidí, kteří tleskali bombardování ukrajinských měst, ironie tak hustá, že by se dala krájet nožem. „Slabé bijí,“ napsali lakonicky autoři kanálu Mig41, aniž by si plně uvědomili, že v této rovnici se právě oni ocitli na straně těch, kteří inkasují údery.

Kde byly Buky? Aneb když se červená linie změní v rohožku

Zatímco v Caracasu se zvedal prach po přistání amerických transportních Chinooků, na ruských telegramových účtech začal další, mnohem bolestivější proces (a pro Rusko typický) hledání viníka. Ruská válečná komunita, která se poslední roky utěšuje mýtem o nezničitelnosti ruských zbraní, najednou čelila obrazu, který se do tohoto mýtu nehodil. Venezuela, země, kterou Moskva léta krmila systémy protivzdušné obrany S-300VM a Buk-M2E, se nechala odzbrojit, aniž by vystřelila jedinou raketu.

Vojenkor Kotenok a analytici z kanálu Rybar se v hysterii ptali, kde byli operátoři? Proč radary mlčely, když se nad prezidentským palácem Miraflores vznášely americké bitevníky Viper jako vosy nad shnilým mangem? Odpověď, kterou jim nepřímo poskytl nový americký ministr obrany Pete Hegseth, byla pro ruské ego zničující.

S úšklebkem prohlásil, že ruská PVO „asi nefungovala tak dobře“. V překladu do jazyka reality, buď byla technika nefunkční, nebo ji venezuelská generalita, prolezlá korupcí a agenty CIA, prostě vypnula výměnou za beztrestnost. Pro z-bloggery to byl dvojitý políček. Nejenže jejich spojenec padl bez boje, ale pád odhalil, že ruský „deštník bezpečnosti“ je v tropickém dešti poněkud děravý.

Ale to pravé ponížení, ta skutečná geopolitická facka, která na tvářích moskevských jestřábů zanechala otisk pěti prstů, přišla z chladných vod severního Atlantiku.

Příběh tankeru Marinera (dříve Bella 1) by mohl sloužit jako scénář pro tragikomedii o upadající velmoci. Představte si tu scénu, tanker plný venezuelské ropy prchá před americkou pobřežní stráží. Kapitán, ve snaze zachránit náklad před sankcemi, vytahuje poslední trumf, který mu zbývá. Ne, není to tajná zbraň. Je to štětec a barva. Posádka narychlo přemalovává název lodi a vytahuje na stožár ruskou trikolóru. 24. prosince 2025 loď oficiálně mění registraci. Z pohledu mezinárodního práva, toho práva, kterým Rusko tak rádo operuje, když se mu to hodí, se paluba tankeru stává výsostným územím Ruské federace.

V myslích kremelských stratégů to měl být geniální tah. „Šach mat, Ameriko,“ mnuli si ruce. Kdo by si dovolil vstoupit na loď pod ochranou jaderné supervelmoci? Vždyť to by byl casus belli, důvod k válce! K tankeru byly dokonce vyslány ruské válečné lodě a ponorka, aby tuto iluzi síly podepřely.

Jenže v novém světě, který si Rusko tolik přálo, na gestech nezáleží. Záleží na tom, kdo má rychlejší lodě a větší odvahu. Americké komando se na Marineru nalodilo v mezinárodních vodách, ruskou vlajku ignorovalo jako cár hadru a posádku, včetně ruských občanů, zajalo. A ona ruská flotila, která měla tanker chránit? Podle zoufalých zpráv kanálu Vojenacher a Dva Majora to nestihla. Chybělo jí patnáct, možná dvacet hodin. V moderní válce je to celá věčnost.

Reakce ruského internetu byla explozivní. „Bezprecedentní akt agrese! Útok na Rusko!“ křičel kanál Zhivoff. „Naši lidé budou souzeni v New Yorku!“ bědovali další. Čekali, že Putin bouchne do stolu, že Medveděv pohrozí jaderným úderem na Washington, že se stane něco. Místo toho přišlo z Ministerstva dopravy a MZV jen suché, byrokratické prohlášení o „znepokojení“ a výzva k „humánnímu zacházení“.

To ticho, které následovalo po obsazení lodi, bylo hlasitější než jakákoliv siréna. Byla to chvíle, kdy si i ten nejfanatičtější z-patriot musel přiznat krutou pravdu. V tomhle novém světě divokého západu, který pomáhali stvořit, není Rusko šerifem. Je jen jedním z osadníků, kterému právě ukradli koně, a on s tím nemůže udělat vůbec nic.

Fantazie o Kyjevě vs. realita v Bachmutu

Pro průměrného spotřebitele ruské propagandy musí být leden 2026 kognitivním peklem. Představte si, že čtyři roky posloucháte pohádky o tom, jak je ruská armáda „druhá na světě“ (hned po té americké, a i to jen možná), jak jsou „rozhodovací centra“ v Kyjevě na mušce a jak stačí jeden povel, aby se Zelenský houpal na kandelábru. A pak, v přímém přenosu na CNN, vidíte, jak to vypadá, když to opravdu někdo umí.

Američané v Caracasu nepředvedli žádné zázraky. Udělali jen to, co Rusové slibovali v únoru 2022, přiletěli, obsadili letiště, naložili prezidenta a odletěli na večeři. Celá akce trvala méně času, než trvá průměrnému ruskému mobilizovanému vojákovi cesta z odvodového střediska do márnice.

Zatímco Nicoláse Madura vozili jako exotické zvíře z Amazonie (doslova, v kleci na kolečkách, jak si s hrůzou všimli autoři kanálu Belorusskij Silovik), ruští generálové se stále dohadují, kdo z nich lépe „kontroluje“ ruiny někde na Donbase. Bloggeři jako Rybar se utápějí v detailních mapách posunu o padesát metrů u Kupjansku a snaží se sami sebe přesvědčit, že tohle je ta pravá válka. Že takhle se to má dělat. Pomalu. Bolestivě. S desítkami tisíc mrtvých.

Ten kontrast je tak ostrý, že z něj bolí oči. Kanál Dva Majora se v záchvatu upřímnosti neudržel a zasnil se: „Proč my jsme takhle nesebrali Zelenského? Proč si hrajeme na civilizované?“ Odpověď je krutá a jednoduchá. Protože nemůžete. Protože ruská „speciální operace“ není chirurgický řez skalpelem, ale opilý řezník, který se snaží amputovat nohu tupou lžící.

Vojenkor Kotenok a další teď volají po krvi. Chtějí odvetu. Chtějí, aby Rusko uneslo... koho vlastně? Zelenského? Budanova? Nebo snad Ursulu von der Leyenov? Ve svých vlhkých snech vidí ruský specnaz, jak se slaňuje na střechu Bundestagu nebo Elysejského paláce. Jenže realita je taková, že ruské námořnictvo nestihne doplout ani k vlastnímu tankeru v Atlantiku, natož aby projektovalo sílu někam, kde by se mohlo setkat s opravdovým odporem.

Je to tragikomická podívaná. Lidé, kteří léta oslavovali „právo silnějšího“ a vysmívali se „bezzubé OSN“, teď pláčou u dveří té samé OSN a mávají Chartou jako jediným papírem, který jim zbyl. „USA porušily mezinárodní právo!“ křičí Zhivoff, zatímco si utírá slzy do maskáčového kapesníku. „Tohle je konec pravidel!“ lamentuje politolog Markov.

Ano, soudruzi, je. A vy jste k tomu tleskali. Vy jste ten svět chtěli. Chtěli jste svět, kde si velmoci berou, co chtějí, a slabí musí trpět, jak musí. Chtěli jste návrat do 19. století, do éry sfér vlivu a imperiální arogance. A teď, když se ten svět zhmotnil, zjišťujete, že v téhle hře na impéria nejste hráči, ale figurky. Že vaše „červené linie“ jsou namalované vodovkami na chodníku a první déšť je spláchne do kanálu.

Konec stínové flotily a sen o krávě na severu?

Největší strach, který teď prosakuje skrze digitální šum ruského Telegramu, ale není osud jednoho jihoamerického socialistického diktátora. Je to uvědomění si, že „stínová flotila“, ona pýcha ruského obcházení sankcí, právě ztratila svou imunitu. Jestliže mohlo Trumpův „Půlnoční kladivo“ udeřit na Marineru uprostřed Atlantiku a ignorovat ruskou vlajku, pak žádná z tisícovky lodí převážejících ruskou ropu pod pochybnými registracemi není v bezpečí.

Vojenkoři jako Zhivoff už začínají svým čtenářům dávat rady, které znějí spíše jako z příručky pro přežití po jaderné apokalypse než jako analýza velmoci. „Od dnešního dne mezinárodní právo de facto neexistuje. Začněte si hledat pozemek o deseti arech, abyste si v roce 2030 mohli pořídit krávu a chovat slepice!“ napsal Zhivoff 3. ledna. Je to fascinující moment, během pár hodin se tón změnil z „ovládneme svět a zničíme dolar“ na „kupte si krávu, než nás všechny zavřou nebo vyhladoví“.

Tato náhlá touha po zemědělské soběstačnosti je nejlepším důkazem toho, jak moc z-bloggeři podvědomě chápou realitu. Vědí, že Rusko v této nové hře “nemá karty” (haha). Mají sice jaderné zbraně, o kterých Medveděv mluví pokaždé, když se mu ráno nepodaří otevřít lahev vína, ale jak trefně poznamenal kanál Zhivoff: „Jaderné zbraně jsou sice silný argument, ale mají slabinu – lidi, kteří musí otočit klíčem. A každý z nich bude přemýšlet, jestli mu ta koruna není příliš těžká.“

V Caracasu se nikdo nebránil. Venezuelská generalita, která se ještě v listopadu fotila u maket a slibovala hrdinný odpor, se rozplynula v ranní mlze. A ruští bloggeři se teď třesou, že stejný „vnitřní parazit“ zrady a korupce, který vyžral Venezuelu, právě hoduje i na ruském velení. Jejich nářek nad Marinerou je nářkem nad vlastní zranitelností. Pokud se Rusko nedokáže postavit za jeden tanker v mezinárodních vodách, jak chce „chránit“ své zájmy v Africe, v Arktidě nebo kdekoli jinde?

Zatímco v Pentagonu podle „Pizza Indexu“ (který vojenkoři fascinovaně sledovali jako věštbu z kávové sedliny) objednávali v noci na 3. ledna stovky krabic margherity pro unavené plánovače, v Moskvě se jen bezmocně sepisovaly diplomatické nóty. Američané jedli pizzu a Rusové „znepokojení“.

Pointa za 50 milionů dolarů

Směšnost celého ruského postoje nejlépe ilustruje fakt, že zatímco oni budovali své impérium na ideologii „tradičních hodnot“ a „duchovních svazků“, Trump ho rozebírá jako starou realitku. Pro něj není Venezuela země, ale „majetek s největšími zásobami ropy“, který byl „ukraden Americe“. A Maduro? To není hlava státu, ale „obviněný zločinec“, na jehož hlavu byla vypsána odměna. Američané se ani neobtěžovali vymýšlet si složité záminky o zbraních hromadného ničení. Prostě řekli: „Jdeme si pro naši ropu a pro toho chlapa, co nám dluží peníze.“

Z-bloggeři teď vypadají jako parta rváčů z vesnické diskotéky, kteří si mysleli, že jsou králové parketu, dokud nedorazil skutečný profesionální vyhazovač. Chtěli jste svět bez pravidel? Tady ho máte. Je to svět, kde se diktátoři kradou z postele v pyžamu a tankery se přebarvují za jízdy jako v díle Rychle a zběsile.

Tragédií ruského „vlastence“ roku 2026 je poznání, že právo silnějšího funguje skvěle jen do chvíle, kdy narazíte na někoho, kdo je silnější, bohatší a má méně skrupulí než vy. Ruští vojenkoři si dnes nevyčítají, že by snad agrese byla špatná. Vyčítají si, že Rusko není tou agresivní velmocí, kterou si vysnili ve svých telegramových bublinách.

A tak jim nezbývá nic jiného než nářek. Nářek nad Marinerou, nářek nad Madurem v poutech a tiché, vyděšené listování inzeráty na prodej pozemků s pastvinou pro krávu. Protože na digitálním horizontu roku 2026 už není vidět vítězná ruská trikolóra, ale jen stín amerického dronu, který se neptá na mezinárodní právo. Ptá se jen, kolik stojí vaše ropa a jestli náhodou nespíte příliš tvrdě.

Vítejte v novém světě, soudruzi. Je přesně takový, jaký jste si ho vyprosili. Jen v něm bohužel pro vás nejste vy těmi, kdo drží kladivo.

Vážení čtenáři,

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, a zároveň chcete podpořit nezávislé zpravodajství, máte několik možností. Můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší a pomůže mi v další práci.

Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá koruna pomůže v boji proti lžím a manipulaci, které se snaží prostoupit každou sféru veřejného prostoru.

Děkuji za pozornost a za vaši podporu. Bez vás by to nemělo smysl.