Náhodné nenáhody

Předevčírem jsem při večerním venčení ztratila mobil.

Kvůli sněhu a problémům, které má Vero s packami, se aktuálně držíme kratších tras. Okruh, kde jsem mohla mobil ztratit, byl tedy naštěstí docela malý. Měla jsem pocit, že mi nejspíš vypadl z kapsy při setkání se dvěma psy.  Jeden malý utekl majitelce za plot, kde jsem zrovna stála i já, a druhý, obrovský černý pes, se k Verovi dlouhodobě chová dost nevybíravě...

Právě kvůli němu jsem nepokračovala domů. Tak jako tak se ale ten černý obr opět rozhodl projevovat své agresivní sklony, majitelka ho nedokázala zavolat zpět a prostě z toho byl tak trochu nepříjemný zmatek (p. s. když máte psa, který se vůči dalším chová agresivně, prosím, nepouštějte ho v zabydlených oblastech navolno).

Ihned poté jsem zjsitila, že nemám telefon. Začala jsem ho ihned hledat, obešla znovu trasu, ale marně. Tak jsem letěla dom, rozevřela dveře dokořán a zařvala na pana V: ZTRATILA JSEM MOBIL!

LUCKY ADÉLA

iPhone byl pořád lokalizovaný v ulici, kde vlastně bydlíme. Tak jsme se všichni zvedli a šli ho hledat... 

Nic se nenacházelo.

Ale pak na chodníku, jen pár metrů před námi, šel nenápadný mladík. Netuším, odkud se tam vlastně vzal. Protože to vypadalo, že mobil ještě nechípl, pan V. mi ještě jedno zkusil zavolat. A v tu chvíli ten kluk před námi Vovovi telefon zvedl! 

„Adéla, you are lucky,“ zasmál se pan V. Mladík se otočil na nás. A bum, bylo. Tak se ke mně mobil vrátil zpět.

MOMENTUM MOMENTI

Znovu jsem si říkala, jak dokáže být náhoda někdy až PO-DEZ-ŘE-LE  NE-NÁ-PAD-NÁ. Jak strašně málo stačilo, abychom se minuli... 

Velké nebo „správné“ okamžiky máme tendenci vnímat jako něco promyšleného, naplánovaného. Jenže není to vlastně často přesně naopak? Nemluvím teď o svatbách nebo životních milnících, které se připravují měsíce dopředu. Myslím spíš na ty drobné chvíle, které působí bezvýznamně. A přesto všechno změní.

Když jsem si kdysi říkala, že bych zase vyjela na zkušenou do zahraničí a nechtěla jsem už být v Praze, Polsko na mém seznamu rozhodně nebylo. 

ALE během jedné pětiminutové přestávky ve škole, kde jsem učila, jsem během přípravy kávy otevřela internet a náhodou na mě vyskočilo výběrové řízení do Gdaňsku.

Byl to moment, spíš impulz než rozhodnutí. Řekla jsem si něco ve stylu „co už no“, vyplnila údaje pro HR a žila si dál, jako by se nic nestalo. Ale ono se stalo...

Kdybych to tehdy neudělala, nepotkala bych svého současného partnera. Nestrávila bych rok v jižní Evropě. A nejspíš bych se nikdy nedozvěděla, že ve varšavském útulku čeká na domov jeden miloučký kříženec jménem Versace. 

A možná právě o tom to celé je. Občas ten život tolik nekontrolovat. Nechat ho plynout, důvěřovat mu. Věřit, že i když přesně nevíme jak, věci se nějak poskládají. A často to dopadne mnohem lépe, než bychom si sami plánovali.

P. S. Včera jsme při večerním venčení u nás v ulici opět potkali lišku.

P. P. S. Fotky z našeho malého velkého života v Trojměstí si ukážeme příště.

A.