Rok, který změnil hudbu

Good morning from London! Letošní cestování mě tentokrát zavedlo na otočku do Británie a musím říct, že i navzdory brexitu se to odehrálo bez komplikací. Pasovou kontrolou jsem na Ruzyni i na Stanstedu prošel bez jediného kontaktu s živým úředníkem nebo policajtem a do centra jsem se dovezl vlakem a metrem stejně jako v roce 2019. Prostě pohoda. Poprvé je tu taky teplo. Nevím, proč jsem do Anglie vždycky jezdil jen od října do dubna. Byla to chyba!

A co tu vlastně dělám? O tom až později…

V mediálním světě se v uplynulém týdnu ještě stále řešil nový generální ředitel České televize. Já mu asi umím odpustit, že je z Brna, že chce navyšovat koncesionářské poplatky i že považuje StarDance za špičkovou zábavu. Ale co mu nemůžu odpustit, že když si před deseti lety základal účet na Twitteru zvolil si úplně debilní handle „@HonzaSouek“. Ano, všichni víme, jak to vzniklo. Tehdejší brněnský ředitel byl tak IT negramotný, že nevěděl, že do uživatelských jmen na internetu diakritiku co? Nepíšeme!

Život je jako na houpačce, takže předminule jsem Český rozhlas káral, minule chválil a dnes budu opět minimálně povytahovat obočí. ČRo se totiž rozhodl připravit audioknihu z autobiografie Karla Gotta Má cesta za štěstím, kterou zpěvák dokončil těsně před svou smrtí, ale namluvit už ji nestihl. A veřejnoprávní instituce se teď holedbá tím, že zapojí moderní technologie – konkrétně umělou inteligenci, která Gottův hlas vygeneruje.

To je samozřejmě pozoruhodný počin. Kdyby jej spustil jakýkoliv jiný subjekt než z poplatků nás všech placené rádio.

V čem je problém? Tak zaprvé knihu v roce 2021 vydala Karel Gott Agency, což je eseróčko stoprocentně vlastněné Ivanou Gottovou. Proč má za soukromou firmu dělat práci Český rozhlas? Kromě uměle vytvořeného Gotta bude knihu namlouvat také herec Igor Bareš. Bude ho platit Rozhlas, nebo Gottová? A pokud Rozhlas, co z toho bude mít? Na to „překvapivě“ článek na zpravodajském webu iRozhlas.cz neodpovídá (mrk mrk).

Zadruhé, není žádným tajemstvím, že ač se kniha díky fanouškům stala bestsellerem, přináší jednostranný pohled na život, jak to tak u autobiografií bývá. Nic proti tomu. Jenže takřka paralelně vyšla i kniha Gott – československý příběh, v níž publicista Pavel Klusák nasvěcuje zpěvákovu kariéru v dost odlišných odstínech.

Chci po veřejnoprávním médiu opravdu tolik, když žádám bazální vyváženost, kterou participací na Gottově autobiografii zcela jistě nenaplňuje? Chápu, že podlézání Gottovým nekritickým fandům zní pro Reného Zavorala lákavě, ale v čem je to jiné než jeho podlézání dezolátům angažováním „Xavera“ Veselého nebo Alex Mynářové do vysílání?

Pokud chce Český rozhlas zapojit nové technologie (a nic proti tomu), ať pomocí umělé inteligence rozmluví třeba projevy prvorepublikových politiků nebo podobné skutečně veřejnoprávní záležitosti. Je mi líto. Za mě je tohle obrovský přešlap.

V oficiálních výsledcích formou tabulek to nezjistíte, ale pod tohoto rovněž oficiálně zveřejněného grafu je nad slunce jasné, že nejvíc hlasů získal v anketě Podcast roku náš podcast Ostatní. Je to anketa popularity, cenu proto se Starým mrzoutem, Tomášem i Markem s vděkem přijímáme a nehodláme se tomu bránit. Stavět se tomu na odpor by byl opravdový zločin.

Podle nových pravidel, který si na sebe a hodnocené filmy od příštího ročníku ušila americká Akademie filmového umění a věd, už by snímky jako Králova řeč, Tahle země není pro starý, Zamilovaný Shakespeare, Titanic, Anglický pacient, Forrest Gump, Kmotr, Amadeus, ba nejspíš ani Schindlerův seznam neměli ani možnost získat nominaci na Oscara.

Ano, konkrétně třeba Schindlerův seznam sice zobrazuje období největšího utrpení Židů, ale předpokládám, že zrovna z pohledu Hollywoodu nejsou dnes Židé považovaní za „podprezentovanou skupinu“.

Je to další bizarní bitva amerických kulturních válek, které se zatím za velkou louží můžeme jenom smát. Ale vězte, že ono to k nám v té či oné podobě dojde. Naštěstí si myslím, že to bude vokalizovat A2larm a pár účtů se stovkou followerů na Twitteru, čili to bude mít význam nulový, až záporný. Ale byla by legrace, kdyby tuzemské filmové štáby kromě snahy zapracovat menšiny do scénářů (což je jistě záslužné a naštěstí se to aspoň trochu děje, namátkou mě napadá třeba snímek Na střeše), flikovaly své šance na úspěch rómskými ženami v cateringu na sílu najímanými homosexuálními Vietnamci coby třeba osvětlovači).

No a teď už konečně k tomu, proč jsem se vyskytl v Londýně. Po čase se tu opět konala přednášková show předního historika Beatles Marka Lewisohna, tentokrát s názvem Evolver 63, a tedy logicky zaměřená na šedesát let staré události roku 1963. Lewisohn se svým hostem, hercem a komikem Kevinem Eldonem, probírali rok, kdy Británie naplno okusila beatlemánii a na jehož konci měla kapela více méně jasno, že prorazí i na nejdůležitějším trhu, tedy ve Spojených státech.

Popisovat ty dvě hodiny by zabralo mnoho stránek textu, protože to bylo nejen zábavné, ale taky nabité informacemi. V podstatě jsme si poslechli vyprávění o roce, kdy čtyři kluci z Liverpoolu svou cílevědomostí neudělali nic menšího, než že kompletně přepsali podobu celého hudebního průmyslu. Lewisohn to kromě jiného srovnával na dvou žebříčcích časopisu NME.

Na tom z dubna 1963 byly jen dvě kapely v podobě, jaká je pro nás dnes běžná – tedy ne jen hlavní zpěvák a nějaký jeho doprovod, ale skutečně dohromady fungující těleso, které si píše i vlastní písně. Beatles s From Me to You a Gerry and the Pacemakers s (tedy v tomto případě ne jejich vlastní) How Do You Do It. A zbytek? Různí zpěváci, zpěvačky a vokální uskupení…

V dubnu 1964 už to byla jiná pohádka. Máme tu Rolling Stones, Dave Clark Five, Manfred Mann, Hollies, Animals, Merseybeats, Fourmost… a samozřejmě i Beatles, tentokrát s písní Can’t Buy Me Love (kterou jsem mimochodem zmiňoval ve svém nedávném vlákně o Beatles na Twitteru).

Mrzí mě jediné – v sobotu měl Lewisohn jako hosta Johnnyho Marra z The Smiths. Prý si přinesl i harmoniku a cosi s ní předváděl. To mohlo být skutečně velkolepé! (Vlastně mě mrzí i to, že výstava fotek Paula McCartneyho začíná v Londýně asi až za 10 dní. Ale to se dá napravit další cestou třeba v září.)

Asi teď čekáte, že jako píseň na závěr bude něco od Beatles, ale nikoliv! Já se vrátím ještě ke Gottovi, kterého J.A.R. zmiňují v písni Herečky píšou z nového alba Jezus Kristus Neexistus? A myslím, že je to zdařilé. Nepouštět v dosahu dětí, a pokud jste útlocitní. Jinak přeju hezký poslech!

Pokud vás moje newslettery baví a ještě je nedostáváte pravidelně každé pondělí do mailu, můžete se k jejich odběru zcela zdarma přihlásit zde.