Války a ruské zločiny
Hezké pondělí! Aktuálně mám za sebou týden plný ježdění odněkud někam, takže tenhle text píšu až dnes dopoledne a ještě z postele, protože víc nedám.
Využil jsem toho, že mě pracovní povinnosti v úterý zavály do Jiráskova Hronova a po zbytek týdne mě nic zásadního nečekalo, a vyrazil jsem do blízkého Polska, konkrétně do oblíbené Vratislavi.
Mám rád hlavně atmosféru toho města, ale objevili jsme si tentokrát i nějaké nové pamětihodnosti. Letos v lednu třeba kus stranou od centra otevřelo muzeum nazvané Golgota východu, které mapuje zvěrstva, jež na Polácích napáchal Sovětský svaz za druhé světové války.
Expozice není rozsáhlá, zvládnete ji projít třeba za hodinu, ale odcházet budete jako spráskaní psi. Jasně, Polsko je větší než Česko, takže ta čísla by neměla překvapit, ale když vedle sebe dáte zhruba 300 tisíc našich obětí nacistické okupace a stejných 300 tisíc Poláků „jenom“ vyhnaných do Kazachstánu či na Sibiř, působí to skutečně strašidelně.
Novinář Zbigniew Fedus, kterému v roce 1940 bylo deset let, napsal o nedobrovolném exilu v Krasnojarském kraji knihu a na výstavě jsou vidět dvě fotky jeho matky – z roku 1939 a z roku 1946, kdy se rodina vrátila do Polska. Komentář myslím netřeba.
Tohle štěstí mimochodem neměl zdaleka každý. Poslední Poláci se z ruských vězení a pracovních lágrů dostali domů až v roce 1959. Wanda Kiałka, na začátku války 17letá zdravotní sestra, vzpomínala, že když po nástupu Chruščova v roce 1954 propouštěli německé válečné zajatce, ti se jim na odchodu posmívali, že oni sice začali válkou, ale vrací se zpátky první.
Vzhledem k tomu, že pár závěrečných panelů ukazuje, jak Poláky utlačoval už carský režim, lze si asi představit, co by soudobí rusáci připravili jak jim, tak i nám, kdyby na nás svýma nenechavýma prackama dosáhli. Výstava je přístupná zdarma a zvlášť v dnešní době určitě stojí za vidění. (Na následujícím obrázku nástěnka podpory v kavárně Lviv croissants, která by snad brzy měla otevřít pobočku i v Česku.)
Na zpáteční cestě jsem po letech odkládání navštívil Muzeum války 1866 ve Všestarech u Hradce Králové. Bitva u Hradce Králové (nebo taky u Sadové či na Chlumu) byla druhou největší bitvou 19. století a s počtem 436 tisíc nasazených vojáků vůbec největším vojenským střetnutím na našem území.
Rovněž doporučuju k návštěvě. A neotálejte. Muzeum totiž po prázdninách vstoupí do rekonstrukce.
Už dříve jsem vyjádřil jistou nelibost nad tím, že umělá inteligence ve službách Českého rozhlasu oživuje hlas Karla Gotta. Obavy jiného ranku formuluje třeba i uznávaný hudební publicista Josef Vlček.
AI se hodně zmiňuje i souvislosti s „novou“ písní Beatles, jež by měla vyjít do konce roku. Tady ovšem podle všeho došlo ke zmatení termínů. I já jsem si myslel, že se pomocí umělé inteligence bude generovat chybějící vokál Johna Lennona. Je to ovšem jinak. A připomíná to zlatá šedesátá, kdy Beatles dokázali technologie řádně ohnout ke svému prospěchu.
Základem totiž má být Lennonův demosnímek, kde hraje na klavír, zpívá a v pozadí zní televize. S tím si konvenční zvuková technika neuměla poradit. A tak nahrávku poslali týmu režiséra Petera Jacksona, který vyvinul způsob, jak separovat jednotlivé zvuky (a perfektně to využil v dokumentu Get Back). A z Nového Zélandu opravdu přišly zpátky tři stopy – tady máte zvlášť klavír, tady máte zvlášť zpěv a tady máte zvlášť tu telku, pokud ji potřebujete.
Takže zpěv je autenický. Nástroje Paula McCartneyho a Ringa Starra jsou samozřejmě autentické. A z nahrávání The Beatles Anthology z 90. let zůstala nepoužitá kytarová linka George Harrisona. Takže v té písni budou znít všichni čtyři Beatles a jediný asi brutálnější zásah AI je omlazení McCartneyho hlasu, aby duet s Lennonem nezněl nepatřičně. No, já se těším velmi!
Minule jsem psal o českých stopách Barbie a Oppenheimera, dnes bych rád upozornil na článek popisující německý jaderný výzkum za druhé světové války. Pravděpodobně i vy jste uvěřili mýtu, že nacistické Německo se nedopracovalo k atomové bombě proto, že svědomití němečtí vědci svou práci vlastně sabotovali. Filip Grygar z filozofické fakulty Univerzity Pardubice tu dokládá, že „historici vědy postupně prokázali, že mezi genocidní politikou vlády, průmyslem, inženýry, techniky a zejména přírodovědnými vědci napříč obory panovala kontinuální a vzájemná čilá spolupráce. Konkrétně němečtí jaderní vědci pracovali na nacistickém uranovém projektu dobrovolně, ničemu nebránili, výzkum je fascinoval a, na rozdíl od mnohých spojeneckých vědců, netrpěli ani výčitkami svědomí.“
A například fyzik Werner Heisenberg, laureát Nobelovy ceny z roku 1932, „dobře věděl, co za zvěrstva se děje v Polsku, a přesto odjel v prosinci 1943 na přednášku do Krakova a tam bydlel u generálního správce Hanse Franka, spolužáka z gymnázia, tzv. polského řezníka a válečného zločince popraveného v Norimberském procesu“.
Hudební tip na závěr? Ne, bombu ne, pane Reagane!
------
Pokud vás moje newslettery baví a ještě je nedostáváte pravidelně každé pondělí do mailu, můžete se k jejich odběru zcela zdarma přihlásit zde.