Problémy Stranger things sahají hlouběji než Vecnovy šlahouny. O čem se moc nemluví?

Stranger things je pro spoustu lidí ten seriál. Stejně jako své doby LOST nebo Hra o trůny je to projekt, se kterým dospívali. Dá se proto pochopit, že finále budí emoce, ačkoliv pro mě bylo šílenství na sockách místy už za hranou rozumné kritiky. Dneska se ale podíváme na něco, na co jsem v diskusích nenarazil, přičemž je to jeden z hlavních problémů. A co vy víte, třeba si odtud odnesete i něco pro své psaní. 

Ke Stranger Things přistupuju se střízlivým odstupem. Dnes už to tak je. První sérii jsem si zamiloval, byla dospělá, plná skvělých momentů, inteligentních postav a uměla jít proti zajetým klišé. Do té míry, že finálová katarze hajzlíka Steva (po vzoru osmdesátkových bijáků by měl skončit zostuzenej) se propsala i do Hvězd (viz. Kovisova role s baseballkou v závěru).

Přestože jsem se s každou další sérií těšil, až s oblíbenou bandou opět strávím čas, pomalu jsem si díly přestával užívat. Vadilo mi, že jsme se přesunuli do vod goofy komedie. Vadila mi přemíra postav, která byla bolestně patrná už ve čtvrté sérii. Vadil mi nedostatek odvahy tvůrců zabíjet hrdiny, kvůli kterému jsem během scény s útěkem na Kate Bush necítil žádné napětí.

A tak mě virální těšení na poslední sérii míjelo a moje očekávání i emoční investice zůstávaly při zemi, což se podepsalo na tom, jak závěr vnímám. 

Já si totiž finále relativně užil, bavilo mě, fungovalo i po emocionální stránce, a ačkoliv ve mně nezanechalo hlubokou stopu, nebojím se říct, že skončilo důstojně. Teda aspoň do té chvíle, než nad ním začne člověk moc přemýšlet a říká si:

• Když Joyce Vecnovi seká hlavu, nezpůsobila by tím příšernou bolest i Willovi?

• Hopper a Nancy zabili několik vojáků, to je armáda jen tak nechala jít?

• Jak mohla Max odmaturovat, když dva roky ležela v kómatu?

• Není tu o jednu flashbackovou montáž víc než bylo třeba? 

Když nás ale příběh semele po jiných stránkách, spoustu chybek i nelogičností mu jako diváci odpustíme. Kořeny obecné nespokojenosti se proto neskrývají jenom v těchhle „maličkostech“. Vedou hlouběji, až ke struktuře.

Všichni jsme si všimli, že postav je moc.

Tohle mě trápilo už od 3. série, ve 4. dorostlo obludných rozměrů a v 5. vyšlo najevo, že pro to nebyl žádný důvod. Což znamená, že hrdinové nemají prostor, ale hlavně… ho nemá protagonista. Jenže, a teď už se dostáváme k té zásadní otázce, kdo protagonista vůbec je? 

Vol. 1 by svádělo k tomu, že je jím Will. V závěru čtvrtého dílu (midpoint celé série) dojde k uvědomění, získá schopnosti, postaví se Vecnovi. A tohle všechno jen proto, aby zbytek děje strávil na druhé koleji, svůj oblouk uzavřel comingoutem v epizodě 7. a během finále sehrál sekundární roli. Pokud máme všechno vystavěné, chybí tu moment, kdy Will tváří v tvář Vecnovi musí udělat poslední krok, poslední utvrzení vlastní cesty, díky kterému zvítězí. Dufferovi se o něco takového pokusili, ale protože Will hraje v souboji s Vecnou druhé housle, moc to nefunguje a vyšumí do ztracena.

Dobře, takže finálový duel se odehraje mezi Vecnou a Eleven. A je to ostatně ona, kdo musí učinit závěrečnou oběť. Je teda protagonistkou Eleven?

Mohla by být, jenže na to jí scénář nevěnoval dost prostoru, protože jsme trávili čas s jinými hrdiny. Nerozumíme jejímu kontextu ani tomu, jak vypadá její život, když zrovna nepodniká dobrodružství spojená s upside down. Co je pro ni v sázce? Co pro ni znamená obětovat se, o co přesně přijde, kromě „života u tří vodopádů”, což je tak někde plácnuto mezi řečí. Kdo vůbec je Eleven, kromě „dcery“, které není dán dostatek prostoru?

Dopady její oběti chápeme víc v kontextu Hoppera. Je teda protagonistou Hopper? Ostatně on si taky projde obloukem. To on si musí uvědomit, že se chová sobecky – stejně jako Joel v Last of Us (kterému taky zemřela dcera Sára). Že svou náhradní dceru omezuje, protože do ní projektuje vlastní bolest. Ok, ale proč tu možnost volby nedostane? Proč nemáme scénu, kdy má Hopper možnost El z upside down vytáhnout, ale neudělá to, aby ctil to, co si ona sama přála?

Proč? Jeho prostor tady totiž zabírá Mike.

Pokládat otázku, jestli je protagonista Mike, asi nemá smysl, protože před finálovým dílem odříká možná 30 řádků dialogu. Nehledě na to, že s Eleven mají dvě scény, kde působí spíš jako kamarádi než jako zamilovaná dvojce. Jasně, ono rozloučení nakonec funguje, protože Dufferovi si vypomůžou berličkou flashbackové montáže a dojemné hudby, ale přesto tomu chybí něco víc. 

Netvrdím, že příběh může mít jen jednoho protagonistu, ale ve Stranger Things se bohužel stalo, že jedna postava začala oblouk a jiná ho za ni podivným způsobem dokonala. Jiná, která v předchozích dílech nedostala prostor a důležitou výstavbu, protože jsme trávili čas s Robin, Vickie, Jonathanem, Nancy, Holly, Max nebo Lucasem, který, stejně jako Mike, celou dobu prostě „tak nějak je“. Nechci soudit, která postava tu neměla být, většina z nich je zábavná nebo zajímavá, ale tady je nutné ptát se, jak která z nich přispívá k finální katarzi?

Což nás konečně vede k zabíjení postav.

Co jsem měl na mysli, když jsem doufal, že si seriál obhájí počet hrdinů? Smrt postavy je totiž skvělej způsob, jak dát rozhodnutím váhu. Váš příběh by totiž měl být o tom, jaká rozhodnutí hrdinové dělají a hlavně – co je tyhle rozhodnutí stojí. A největší cena, kterou můžou zaplatit, je smrt někoho z blízkých. Doufal jsem proto, že ansámbl se rozrůstá, protože pátá série bude epická, půjde se na dřeň a bude se platit ta nejvyšší cena.

Smrt postavy v rukou záporáka taky zvyšuje sázky dává prostor k demonstraci jeho kompetencí. Něco podobného skvěle funguje v Infinity War. Thanos v první scéně přemůže Hulka a zabije Lokiho. Od začátku nám tak scénář komunikuje, že s ním nebude prdel. Něco podobného chybělo v jednom z prvních dílů Stranger Things, který by naznačil, že tady už jde o všechno. Slovy Aryi Stark „Anyone can be killed“. Ale tohle se nestalo. Nestalo se tak ani v midpointu, ani v bodu krize v sedmém díle.

A tak nám zůstala jen plná šachovnice pěšců, zatímco my jsme hledali krále (i královnu).

Jako někdo, kdo se ve filmu pohybuje, mám zároveň pro Duffery kus empatie. Uzavřít seriál s podobnou základnou příznivců, zatímco internetem kolují teorie a extrémní očekávání, je sakra těžká práce.

Nemyslím si, že závěr Stranger Things je havárka z ranku Hry o trůny. Dufferovic do cíle sice nedopluli s pompou Breaking Bad nebo The Wire, jejich bárka je děravá jako cedník, ale pořád se drží na hladině. Mně to stačilo, ale možná je to jen proto, že mě předchozí série naučily, že víc čekat nemám.

Pokud jste dočetli až sem, a chtěli byste víc podobných tipů, dorazte na webinář a.k.a. klubový call v neděli 25. 1. v 18:00 na Discordu. Budeme probírat pilot Stranger Things, ukážeme si, co dělá skvěle a hlavně co si odtud můžete odnést pro svoje psaní. Vstup pro všechny členy ultimátního nášupu, tak si ho zařiďte už teď, ať vám nic neunikne. Těším se!