První kapitola románu PRODANÁ, který nyní koupíte v sérii jako celou knihu. Užijte si ochutnávku.

Kapitola 1.

Annie seděla tiše v koutě a očekávala návrat otčíma. Práci měla hotovou a na svých šestnáct let jí zvládla opravdu hodně. Otčím vlastně nic moc nedělal. Všechno bylo na ní. Dostala seznam v krátkých příkazech a jiné věci musela dělat automaticky každý den.

V tomhle malém, pomalu se rozvíjejícím městě byla jen sirotkem a její otčím ji dával denně najevo, že žije jen díky němu a také že je mu přítěží. Což rozhodně nebyla pravda. Nebýt jí, neměl by denně teplé jídlo a uklizený domek, který stál na okraji města. Každé ráno donesla ve dvou vědrech vodu a než otčím vstal, musela být hotová snídaně. Kdykoliv něco nestihla nebo se mu nezdál úkol dokonale splněný, využil to jako záminku k tomu, aby ji uhodil. Někdy dokonce i zbil. Jako onehdy, když utekla do kůlny, aby se v klidu vyspala. Nemohl ji najít a myslel si, že mu utekla. Když ji našel spát v kůlně, bil ji hlava nehlava. Dával si však pozor, aby ji nic nezlomil, jinak by nemohla pracovat. Jak ráda by utekla! Neměla však kam jít ani z čeho žít.

Otčím chodil domů dost pozdě, někdy až k ránu a býval také často opilý. Když se Annie na svém prostém lůžku třásla pod dekou strachy, věděla proč. Nejednou k ní vklouzl pod mizernou děravou deku a vzal si, co chtěl. Přilehl k ní a zezadu jí vyhrnul sukni. Ze začátku potom vždy plakala. Po čase jen tupě zírala před sebe se zhnuseným výrazem ve tváři a čekala až odejde. Pak ji poplácal jako koně po zadku a odpotácel se na svoji postel, která byla na protilehlé straně malého domku.

Byla radši, když byl více opilý. Sice ji pak vždy bil, ale v posteli se na nic nezmohl.

Před třemi lety její matka zemřela. Annie tak zůstala odkázaná vlastně na úplně cizího muže, který si kdysi vzal její matku. I ta byla tehdy v zoufalé situací. Jako vdova s dítětem neměla kde hlavu složit. Henry se tehdy zdál jako výhra. Ani jedna netušila, čím se vlastně živí. Měl svůj dům ve městě a slíbil, že se o ně o obě postará.

Pozdě její matka zjistila, koho si vzala. I když tehdy ještě tolik nepil, pochopila, že se živí zlodějinou. Ukradl, co mohl, nejraději však koně a dobytek. Jejich finanční situace byla tedy velmi nestálá. Jednou peníze byly, pak zase ne. Poprvé její matku uhodil tehdy, když se ho zeptala odkud má peníze, že se kovbojům, co hnali stádo kolem města, ztratily nějaké krávy.

Odpověď byla rychlá a bolestivá.

Henrymu už bylo dnes jedno, co si kdo o něm ve městě myslí. Lidé museli vědět, jak se Annie na kraji města žije s opilcem a násilníkem. Všichni se ovšem tvářili, že je vše v pořádku. Nikdo se nechtěl plést do toho, co se u nich dělo.

Jednoho dne se ovšem stalo něco šíleného. Otčím přišel domů hned po setmění, což na něj bylo neobvykle brzy. Byl hrozně naštvaný a vypadalo to, že se něčeho nebo někoho bojí. Občas se podíval z okna, poodhrnul záclonku, pak nadával a kopl do vědra s vodou. Pak se zarazil. Chvíli se díval na Annie, drobnou hubenou holku, jež mu sloužila jako otrok za trochu jídla a střechu nad hlavou.

Uplivl si a přispěchal až k ní. Chytil ji za paži, a to velmi silně a bolestivě. Řekl jen:

"Pojď."

"Kam?", špitla v obavách.

"Neptej se hloupě a pojď. Aspoň budeš jednou užitečná a pomůžeš mi z bryndy."

Vlekl ji až do centra města. Zastavil se uprostřed ulice a přemýšlel.

Mezitím přicházel k saloonu jakýsi vazoun neurčitého věku. Z tmavé uličky k němu přistoupil jiný muž a položil mu ruku na rameno. Vazoun se ohnal rychlostí blesku a jednou ranou dotěru srazil k zemi. Vešel do saloonu. Už se neohlédl. Byl to místní podivín, co bydlel pět mil za městem, v malém, ale udržovaném srubu. Měl pověst rváče a hrubiána. Také na to vypadal. Muži, jež ho znali se mu raději vyhýbali, ale občas něčí instinkty prostě spaly. Jako nyní u tohoto opilce z tmavé uličky.

Otčím se ještě rozhlížel a pak zděšenou Annie táhl do saloonu. Párkrát tam byla, když ji otčím poslal pro kořalku nebo něco vyřídit. Vždy však většinou ve dne.

Ze saloonu se ozýval hluk popíjejících mužů, smích lehkých žen a cinkání skla. Klavír mlčel.

Vazoun stál u baru a zrovna si poroučel pivo. Henry stál ve dveřích, držíce stále Annie za paži. Rozhlížel se a přemýšlel. Annie netušila, co má za lubem, jen se hrozně bála, že jí bude chtít prodávat mužům na hodinu. I když si tím nebyla jistá, protože majitel saloonu na to měl vlastní děvčata a Henryho by nejspíše hnal.

Možná ji tu našel práci, aby donesla i nějaké peníze.

Občas někomu tajně vypomohla a dostala pár centů. Za necelé dva roky ji bude osmnáct a ráda by si našetřila na dostavník, aby odsud mohla zmizet.

Mezitím k vazounovi přistoupil další opilec a brblal:

"Kámo, nechceš mě pozvat na panáka? No tak, kámo!"

To, co následovalo, očekával od vazouna každý. On nikdy nesmlouval. Rovnou mu dal ránu pěstí a ten se svezl po baru na zem, kde zůstal v prapodivném polo sedu. Vazoun upil ze svého půllitru. Annie se na něj nikdy nedívala. Nechodil do města často a když už kolem něj musela projít, sklopila zděšena zrak. Věděla, že jejího otčíma někdy vyprovokoval jen její nevinný pohled. Nechtěla zkoušet, jestli to má tenhle zjizvený vazoun stejně. Předpokládala, že ano. Málokdy prošel městem bez jediné rány.

Otčím přistoupil s Annie až k baru a postavil se na délku paže vedle vazouna. Ještě chvíli se rozhlížel po lokále a Annie nepouštěl. Pak si sjednal pozornost.

"Chlapi, mám pro vás jedinečnou příležitost. Vidíte tu holku? Za sto babek může být vaše, napořád."

Annie se zděšeně podívala otčímovi do tváře.

"To nemůžeš!", zajíkla se.

"Živím tě, můžu. Jsi moje! A mlč!", a hned ji jednou ranou přes tvář umlčel.

"Neváhejte, chlapi. Nezdá se, ale umí makat a neremcá. A v posteli", uchechtl se, "drží jako ovečka."

Muži se po sobě dívali. Bylo tu hodně místních, pár kovbojů a mužů, co jen projížděli městem. Mnozí se po sobě udiveně dívali. Henry měl pozornost všech, zájem však žádný.

Annie byla naprosto strnulá a zděšená. Zírala do země a ač jindy bledá, nyní celá zrudla. Jak ráda by odsud zmizela.

Henry se nadechl, aby případné zájemce více navnadil přednostmi jeho nevlastní dcery, když v tom vazoun vedle něj promluvil.

"Ukaž ji."

Henry nadšeně přitáhl Annie, která stála za ním, vedle sebe. Ta poprvé pohlédla vazounovi do tváře a ihned se rozplakala.

Muž byl nejméně o hlavu vyšší než ona. Měl široká ramena a zápasnickou postavu. To nejstrašnější však byla jeho tvář. Stále zamračené tmavé husté obočí bylo děsivé samo o sobě. Vypadal, jako by byl stále naštvaný. To nejhorší na něm byla však dlouhá jizva, táhnoucí se od levého obočí šikmo přes nos až pod pravé oko, kde končila na tváři.

Annie zoufale prosila otčíma, aby to nedělal. Připomínala mu svoji matku i vlastní užitečnost. Slibovala všechno možné, prosila a naříkala. Henry se na ni otočil, aby ji opět uhodil. Vazoun zabručel:

"Moment, abys mi ji moc nepoškodil. Takové zboží bych nekoupil. Vyrazíš jí zub a já jí budu muset ještě koupit jiný."

Henry se zarazil v úderu a usmál se na Vazouna.

"Jak je libo, však ty už si ji srovnáš sám, hádám.", a zasmál se.

Vazoun si dívku prohlížel se zájmem. Vzal do dvou prstů kousek látky její sukně a zatřepal s ním. Hleděl ji do tváře a pak na paže, vyčuhující zpod krátkých rukávů, špatně padnoucích šatů. Ačkoliv rostla, nové ji otčím zřejmě dlouho nekoupil.

Pak vazoun zabručel:

"Dám ti za ní maximálně padesát. Je vyhublá a slabá, šaty se na ní rozpadají a ruce má samou modřinu. Budu ji muset obléct, nakrmit a kdoví jestli takhle dobytá něco zvládne. Koupím ji jen proto, že je ještě mladá, a proto chvíli vydrží.", a uplivl si.

Annie se rozklepala. Už nic neříkala. Věděla, že to nemá smysl. Podle pověsti, kterou muž měl, se stejně nejspíše nedožije rána. Třásla se a tekly ji slzy.

Henry se chvíli rozmýšlel. Vazoun podotkl:

"No, moc zájemců zrovna nemáš.", zasmál se. „Tvoje zboží je dost chatrné a poškozené.", dodal.

Annie se cítila neskutečně ponížená. Byla pouhým poškozeným zbožím.

Henry naštvaně skřípal zuby a rychle přemýšlel. Rozhlížel se, ale muži při setkání s jeho pohledem, odvraceli zrak. Podíval se tedy na zjizveného vazouna a usmál se.

"Tak tedy dobrá, ale vydělals. To si piš. Jmenuje se Annie, ale říkej jí, jak chceš."

Plácli si a Henry si hned objednal láhev kořalky. Vazoun odpočítal z kapsy vytažené bankovky a podal Henrymu padesát dolarů. Zbyl mu jediný. Otčím schoval peníze nadšeně do kapsy a přistrčil mu dívku. Ta se stále třásla a hleděla do země. Zjizvený vazoun vzal dívku kolem ramen, a aniž by dopil pivo, odcházel s ní pryč. Skoro ji tlačil svou paží, ačkoliv kráčela vedle něj. Při jeho doteku jí přejel mráz po zádech.

Opustili saloon a za chvíli i město. Vešli do temné noci. Stále ji vedl s paží kolem jejích ramen a neřekl jediné slovo, stejně jako ona. Ji však zcela ovládla hrůza. Pohltila je tma.