Začít je prý nejtěžší...

Je středa 18. března, váha 109,7 kg

Chci začít psát blog. Nejtěžší je prý začít. Ne! Nejtěžší je plank. Zejména pak, když už se chýli ke konci první minuta, která musela začít někdy před středověkem, celé tělo se mi třese, zuby se klepou a začíná se kolem nich tvořit pěna, a pomalu začínám přemýšlet, jestli to nejsou první příznaky parkinsna, a do toho dýchám jako astmatický pes po třech bypassech, ale můj šestiletý syn si svým odborným okem vyhodnotí, že evidentně ještě mám ještě velké výkonnostní rezervy a skočí mi na záda...

Každopádně v moka konvičce už bublá káva a je krásné ráno. Někde jsem četl, že pro kvalitní probuzení je třeba po vstání z postele otevřít okno nebo vyjít před dům a navnímat denní světlo. Jak to mám udělat tady v Beskydech v březnu něco po čtvrté ranní, se tam úplně asi nepsalo, ale budiž. Otvírám okno. Tma jako v pytli. Chce se mi zařvat: Dobré ráno, čuráci! (a slibuju si, že to jednou udělám). Čerstvý vzduch se dere dovnitř. Velmi čerstvý, až mrazivý teda. Pár (asi jebnutých) ptáků krásně zpívá, by jeden řekl, ale já jsem přesvědčen, že píčujou na to, jaká je kosa, a chystají se lynčovat toho, kdo je sem dotáhl z teplých krajů tak brzo.

Takže, jak mám doprdele psát blog, když mi myšlenky pořád lítají sem a tam? O čem bude? Nu, bude vypadat přesně jako tyhle dva odstavce výše - o všem možném. Budu psát o dětech, o hubnutí, o jebnutých ptácích zpívajících po ránu, nebo že jsem se právě pobryndal kafem... Doprdele, teď se můžu jít převléknout a přemýšlet, jestli to někoho bude bavit číst.

Je právě 5:15. Fičím do práce... Dobré ráno!

Váš Dračí tátá

PS: a pokud vám ta váha v úvodu něco připomína, tak ano, mám rád Deník Bridget Jonesové.

Díky, že jste sem dorazili a přečetli si tenhle článek. Jestli se líbil, tak nezapomeňte dát like a třeba nechte koment :-) A hledám si čtenářskou základnu, takže jestli dáte follow, nebo nasdílite tenhle článek, velmi mě to potěší ;-)