Stíny a masky: Co se děje za oponou? 2. sada zjištění České touhy
V rozhovorech pro knihu Česká touha jsem znovu a znovu narážela na rozdíl mezi tím, co lidé žijí uvnitř, tím, co o sobě ukazují – a co by doopravdy chtěli. Druhá ze čtyř sad mých zjištění při psaní knihy odkrývá propast mezi obrazem a realitou.
Propast mezi digitálním obrazem a vnitřní realitou. Příběhy z rozhovorů se často dramaticky lišily od toho, co lidé sdíleli na sociálních sítích. Navenek jsme jiní než uvnitř, tu masku ale nemusíme číst jako lež. Je to hra a způsob, jak si nedostatky kompenzovat a jak se z nich pomalu dostávat. Sociální sítě a interakce na nich jsou berličky, které pomáhají zvládat vnitřní nejistotu – a někdy mohou být i funkční. Je skvělé, když si lidé zkoušejí žít svá nová „já“, lepší, než navždy uvíznout v těch starých. Sexualita se ostatně proměňuje celý život.
Škála studu a naučené mlčení. Jeden stud chrání naši intimitu – díky němu ji neprožíváme s každým. Je to ten stud, který s blízkými dokážeme postupně odkládat a učí nás stanovovat si hranice. A pak je tu druhý stud, který nám sexualitu blokuje, i když bychom ji chtěli prožívat. Je to pocit, že je s námi něco v nepořádku, že jsme vadní. Vyrůstá ze zranění, ze zvnitřněné viny (často úplně nevinných) i z prudérní výchovy. Když dojde na domlouvání o sexu, vstupuje na scénu ještě jeden typ studu: naučené mlčení. To paralyzuje komunikaci – a s ní i prožitek, protože se k tomu, co si doopravdy přejeme, přes ticho těžko dopracujeme. Mlčet o sexualitě nás naši předkové naučili tím, že o ní prostě nemluvili. Dobrá zpráva je, že se dá „odstudovat“ – učit se mluvit, cítit a jednat víc v souladu se sebou. Začít se dá třeba rozhovorem sám se sebou.
Bagatelizace vlastních potřeb nás ničí. Vede naši sexualitu do podzemí a ilegality – do tajených, studem obalených podob, o kterých nemluvíme, nežijeme je otevřeně a často kvůli nim nevyhledáváme pomoc. A právě proto pak tak snadno zazlíváme ostatním, že jdou svou cestou: jejich svoboda nám bolavě připomíná všechno, co jsme si sami museli zakázat, a stud se překlápí v odsudek.
Život podle cizích očekávání je cesta k napětí. Když hlídáme víc slast druhých než svou, neumíme říkat „ne“ a ani upřímné ano vlastní slasti. Sex pak „má nějak vypadat“ a ctíme cizí normy na úkor vlastního těla. Napětí pak v ložnici nahrazuje uvolnění a přirozenou radost.
Léčivá moc jednoho upřímného rozhovoru. Tajemství a touhy, za které se lidé roky stydí, ztrácejí svou ničivou sílu ve chvíli, kdy jsou vyslovena v bezpečném prostoru. Přináší to velkou úlevu. A pak zbývá odpovědět si, jak si takový bezpečný prostor vytvořit.
O sexualitě není dobré mluvit povrchně. Protože to není neutrální téma. Každá věta může někoho zranit – tím, že v něm posílí stud, znejistí ho, odradí od vyhledání pomoci – nebo ho naopak podpořit, aby o svém těle a vztazích rozhodoval informovaněji a bezpečněji. Když zaměňujeme dojmy a „silné názory“ za fakta, přidáváme chaos a stigma, zatímco kvalitní a srozumitelné informace mají prokazatelně dobré dopady na zdraví, vztahy i pocit svobody v sexualitě.