Pozemní roboti mění válku

Třináctého dubna 2026 pochválil Volodymyr Zelenský akci, která se v ukrajinské armádě stala technicky vzato poprvé. Skupina ruských vojáků se vzdala do zajetí, aniž by u toho stál jediný ukrajinský voják. Žádní výsadkáři, žádná pěchota na dostřel, žádné obrněné vozidlo. Pozici převzal pásový robot, přijel na ruský zákop, zkontroloval, kdo předchozí zásah přežil, a tam vytrval tak dlouho, než přeživší jeden po druhém vylezli s rukama nad hlavou. Bez jediného člověka na dostřel.

Zelenský to popsal jako historický okamžik. Historické to skutečně bylo, ale ne proto, že by šlo o technologický zázrak. Historické to bylo proto, že to bylo nevyhnutelné. Žádná geniální vize generálního štábu. Žádný tajný vývojový program, který nakonec vyšel. Jen logika bojiště, která tlačila tímhle směrem tak dlouho, až to praklo. Tenhle článek je o tom, jak se to přiblížilo.

Co se změnilo s kill-zónou

Na začátku plnohodnotné invaze v roce 2022 byla kill-zóna, tedy pás, ve kterém vás nepřítel vidí a může vás okamžitě zasáhnout, hluboká zhruba dva až pět kilometrů. Nebezpečná, ale průjezdná. Pickupy jezdily v noci, občas i ve dne. Ranění se vyváželi auty, a když to klaplo, tak se s nimi stihlo dojet do polní nemocnice v časovém okně, které medicína označuje za zlatou hodinu.

Pak přišly FPV drony v desítkách tisíc, pak varianty s dosahem desítek kilometrů, a nakonec optovláknové drony, které se nedají rušit vůbec ničím. V roce 2025 už drony hlídkují v hloubce patnácti kilometrů od fronty. Cokoliv se hne, je vidět, sledovatelné a zasáhnutelné. V sektorech kolem Pokrovsku nebo Myrnohradu kill-zóna narostla tak, že dnes pozemní drony zvládají devadesát procent veškeré brigádní logistiky. Ne proto, že by chtěli, ale proto, že jiná možnost se fyzicky přestala nabízet.

Plukovník Kostjantin Humenjuk, hlavní chirurg Medicínských sil Ukrajiny, to formuloval bez obalu: „Evakuace raněného z bojiště pomocí jakéhokoli obrněného vozidla je prakticky nemožná. Přišli jsme o zlatou hodinu." A přitom právě čas do první lékařské pomoci rozhoduje, zda raněný přežije. Kill-zóna nezabíjí jen přímou palbou. Zabíjí tím, že ochromí logistiku kolem raněného.

Do téhle mezery vstoupily NRK. Ne z nějaké nové vojenské doktríny, prostě to vyplynulo ze situace. Zásobovací pickup je z kilometru na ruském průzkumném dronu jasně vidět a dá se rozstřelit FPV dronem za několik stovek dolarů. Robot se plazí po rozbitých polních cestách, má minimální tepelný otisk a jeho ztráta je nepříjemná, ale ne tragická. „Buď tohle dneska uděláme, nebo kluci na nule nepřežijí, protože nemají jídlo a vodu," popsali operátoři z jednotky K-2.

Odhaduje se, že do konce roku 2026 se kill-zóna rozšíří až na padesát kilometrů od linie dotyku. Každý další kilometr je kilometr, kde lidský řidič vjet nemůže — a kde robot bude jediným řešením. Takže ta revoluce, o které se mluví, není primárně o robotech. Je o tom, co dělá armáda, když jí fyzika bojiště zapoví přístup do vlastního zásobovacího prostoru.

Kolik stojí robot?

Kolik ale takový robot (NRK - nazemnyi robotozovanyj komplex) stojí? TerMIT od Tencore stojí kolem dvanácti tisíc dolarů. Ratel H, těžší logistická a evakuační platforma s nosností čtyři sta kilogramů, se pohybuje mezi osmi a osmačtyřiceti tisíci dolary. Průměrný robot zvládne sedm až osm misí, než ho zasáhne FPV nebo mina. Po započítání amortizace tak jedna mise stojí zhruba dva až dva a půl tisíce dolarů. Za to robot odveze sto padesát až dvě stě kilogramů munice, vody nebo zdravotnického materiálu na místo, kam by se žádné vozidlo s řidičem nedostalo.

Ta kalkulace je srozumitelná každému, kdo si někdy v soukromém sektoru dělal jednotkové náklady. Pickup je levnější než robot, ale pickup se ztrátou řidiče není „ztracený pickup", je to ztracený člověk, a těch momentálně Ukrajiny nemá nazbyt, což potvrzuje i major Afanasjev z 3. útočné brigády, který říká, že si „Ukrajina může dovolit ztratit roboty. Nemůže si dovolit ztrácet bojeschopné vojáky."

A tady je rozdíl oproti západním aliančním konceptům pozemní robotiky, který je mimochodem často přehlížený. Milrem THeMIS nebo Rheinmetall Mission Master se pohybují ve stovkách tisíc dolarů za kus. Na téhle cenovce se platforma prostě nemůže používat jako spotřební zboží. Musí se chránit, servisovat, zásobovat náhradními díly. Na Ukrajině s tím dávno počítají jinak, robot jede na misi, misi splní nebo nesplní, a když ho nepřítel zasáhne, brigáda si objedná další. Sedm až osm misí je přijatelná životnost.

V říjnu 2025 přepravily ukrajinské NRK na přední linii tři sta tisíc kilogramů zásob. Od munice, stravy, přes vodu a palivu. Důvod pro takový nárůst je zřejmě, konvenční logistika přestala v určitých úsecích existovat, a ceny domácí výroby umožnily mít platforem tolik, že nedávalo žádný smysl riskovat lidské životy.

Ekosystém místo programu

Na jaře 2025 Ukrajina spustila Brave1 Market, který nabízel přes 1 000 obranných technologií včetně pozemních robotů. Desítky různých platforem od různých firem, z nichž většina vznikla po roce 2022 a nezanedbatelná část přímo z frontových dílen. Devětadevadesát procent NRK v ukrajinské armádě je domácí výroby, čtyřicet různých firem, víc než dvě stě modelů. Tohle číslo samo o sobě popisuje přístup, který v moderní vojenské historii nemá obdobu, jak jsem popisoval ve svém minulém článku.

Klasický obranný průmysl funguje přesně opačně. Stát definuje požadavek, vypíše tendr, vybere jednoho nebo dva výrobce, uzavře víceletou smlouvu a čeká. Výsledkem je zpravidla jeden systém, pěkně zdokumentovaný, standardizovaný, interoperabilní. A pomalý. Na Ukrajině tenhle model selhal ne proto, že by byl špatně navržený, ale proto, že válka běží v jiném časovém měřítku než mírové zbrojní programy. Jen v první polovině roku 2025 kodifikovalo ministerstvo obrany téměř třicet nových vzorků NRK, o třetinu víc než předtím a generální štáb oznámil plán vybavit každou bojovou brigádu rotou NRK pro logistiku, palebnou podporu, minování i evakuaci.

Výrobek, který na tržišti nikdo nekupuje, zmizí bez rozhodnutí jakékoli komise. Výrobek, který funguje, se škáluje. Výrobce Ratel za jediný rok přibližně zpětinásobil produkci. Celkem bylo v roce 2025 do armády dodáno patnáct tisíc NRK, což je sedminásobek oproti roku 2024. Státní tržiště DOT-Chain Defence za sedm měsíců do března 2026 dodalo bojovým brigádám prostředky v hodnotě 23,3 miliardy hřiven, přičemž v nabídce mělo sedm modelů NRK od šesti výrobců. A aby byla smyčka úplná, 3. útočná brigáda si za body získané potvrzenými zásahy přímo objednávala nové robotické komplexy, tedy stejná logika e-bodů, kterou Fedorov zavedl pro drony, funguje i pro pozemní techniku.

Ruský přístup je zrcadlově opačný. Například projekt Kurjer vznikl jako dobrovolnický projekt v rámci Kulibín-klubu Lidového frontu, sériová výroba je organizovaná přes síť regionálních dílen s logikou „když každý region vyrobí deset kusů, pokryjí se potřeby bojovníků".

Dalším příkladem je Impuls-M, který vyvíjí společnost Gumič pod křídly Rosteku, klasický centralizovaný model s jedním výrobcem a pomalým iteračním cyklem. Oba přístupy postrádají adaptabilitu a výsledek tomu odpovídá,

Od zásobování k útoku

Loňská čísla ukazují, že sedmačtyřicet procent všech misí NRK byla logistika a evakuace raněných, pětadvacet procent inženýrské úkoly, dvanáct procent bojové operace. Situace se ale rychle mění. Za poslední rok se z tahače zásob stal prostředek boje.

První zlom přišel v září 2025. Jednotka 3. útočné brigády nasadila pozemní robot naložený výbušninou ke zničení mostu, a roznětku obstaral FPV dron, který přiletěl jako rozbuška. Logistická platforma se stala municí. Kombinace pozemního a vzdušného systému dala výsledek, který by žádný z nich sám nedosáhl, a taky to ukázalo, jak rychle se na tomhle bojišti stírají kategorie.

Přibližně ve stejné době začala 93. brigáda provozovat NRK vybavené kulomety pro přímý boj s pěchotou na krátkou vzdálenost.Robotické věže přestaly být prototypy a staly se zavedenou taktikou. V prosinci 2025 šla situace ještě dál, pásový komplex DevDroid TW 12.7 z 3. útočné brigády držel bojovou pozici čtyřicet pět dní bez přítomnosti jediného vojáka. Operátor ovládal systém z úkrytu, robot potlačoval pokusy o průlom a hlásil stav. Pěchota se do vzdálenosti přímého kontaktu fyzicky nedostala.

Speciálně vytvořená jednotka NC13 v rámci 3. útočné brigády dnes provozuje bojové moduly DevDroid TW 12.7 jako primární zbraňový systém pro držení linií. Podle hodnocení ze systému DELTA je 3. útočná brigáda lídrem efektivity nasazení NRK v celé ukrajinské armádě a za splněné úkoly získává e-body, za něž si objednává nové komplexy. Ta smyčka výkon–odměna–výkon, kterou Fedorov navrhl pro drony, funguje u pozemních robotů úplně stejně.

Přeměna pak vrcholí v únoru 2026, kdy Ratel H dostal tovární úpravu, čtyřmístné odpalovací zařízení pro FPV drony řízené přes optické vlákno.

Zásobovací robot se stal mobilní odpalovací základnou. V březnu 2026 pak NRK ze skupiny „Kryla Omega" provedl fyzický náraz a zlikvidoval ruský optovláknový FPV dron, který čekal v záloze na konsťantinovském směru. Robot jako protidronová zbraň. A v dubnu 2026 to zmíněné zajetí ruských vojáků, při kterém v dostřelu nebyl jediný člověk.

Celá evoluce trvala kratší dobu než vývojový cyklus běžné munice. Od zásobovacího vozíku k systému, který drží frontu, zahajuje útok a přijímá kapitulaci. Žádný z těch kroků nebyl důsledkem laboratorního vývoje. Každý z nich si vynutila konkrétní frontová situace.

Rusko v závěsu

V březnu 2025 zaútočilo několik ruských pásových komplexů Kurjer vybavených automatickými granátomety AGS-17 na ukrajinské pozice u Avdijivky. Všech šest bylo zničeno. Ruské velení si z toho odneslo následující závěry.

Kurjer přestal být prezentován jako útočná platforma a přeorientoval se na role, kde jeho slabiny nejsou smrtelné. Nové mise zahrnují tvorbu kouřových clon délky sto až sto padesát metrů pro maskování pohybu vojsk, a pak roli nosiče laserové instalace Ignis pro dálkové odminování na vzdálenost až dvě stě metrů. Rusové zároveň sahli k instalaci ochranných klecí (tzv. „mangalů") a maskovacích sítí, aby Kurjer chránili před ukrajinskými FPV drony.

Průmyslová základna ruské pozemní robotiky má přitom strukturální problémy, které se frontovými úpravami zakrýt nedají. Jak jsem psal výše Kurjer vznikl jako dobrovolnický projekt Kulibín-klubu, organizace, která koordinuje regionální výrobu na principu „když každý region vyrobí deset kusů, pokryjí se potřeby bojovníků". Sériová výroba je lokalizovaná v Burjatsku s distribuovanou sítí dílen. To je přesný protiklad ukrajinského modelu, místo čtyřiceti firem, které si konkurují na digitálním tržišti, je to jedna platforma šířená přes politické struktury.

Impuls-M, těžší platforma vyvíjená firmou Gumič pod křídly Rosteku, deklaruje nosnost pět set kilogramů na palubě a až tunu a půl na vlečném přívěsu, s autonomním návratem při ztrátě signálu. Parametry na papíře jsou konkurenceschopné. V praxi jde o centralizovaný program s jedním výrobcem, jedním zákazníkem a pomalým iteračním cyklem. Přesně model, který Ukrajina v roce 2023 opustila a nehodlá se k němu vracet.

Kreativitu ruské strany ale nelze úplně přehlížet. Platforma Muravej funguje jako pozemní matka dronů. Jde dálkově ovládaný vozík, který přepravuje libovolný počet dronů v režimu spánku a aktivuje je vzdáleně. Kultivator je improvizovaný salvový raketomet na pásovém podvozku, osazený dvěma leteckými bloky UB-16-57 pro dvaatřicet neřízených raket S-5, s efektivním dostřelem dva kilometry. Oba koncepty jsou frontovými improvizacemi, rychlými a vynalézavými, ale mimo systematický výrobní program.

Celkový obraz je ale číselně jednoznačný. Zatímco Ukrajina ke konci roku 2025 nasadila patnáct tisíc NRK, odhadovaný počet ruských pozemních robotů všech typů na frontě ve stejnou dobu činil přibližně patnáct set kusů. Poměr deset ku jedné. Samuel Bendett z Center for a New American Security to shrnul následujícími slovy: „Rusko stále spoléhá silně na fragmentované, dobrovolnicky vedené úsilí na frontě."

Decentralizace v ukrajinském provedení dává sílu, v ruském chaos. Stejný princip, úplně jiný výsledek, a rozdíl dělá institucionální rámec.

Ukrajinské nedostatky

Výroba roste, ekosystém se škáluje, tržiště funguje. A přesto existuje prvek celého systému, který se tímhle tempem neškáluje a o kterém se v reportech o ukrajinské robotice mluví výrazně méně než o počtech kusů a bojových statistikách: operátoři.

Viktor Pavlov, zakladatel školy NRK při 3. útočné brigádě, v říjnu 2025 popisoval jeden zásadní nedostatek. Škola po rozšíření instruktorského sboru dosahuje kapacity maximálně tisíc vojáků ročně, tedy přibližně pětaosmdesát absolventů měsíčně při plném vytížení. Čekací listina na kurzy byla tenkrát obsazená sedm měsíců dopředu. Tisíc operátorů ročně z jedné školy, zatímco armáda přijímá patnáct tisíc NRK za rok.

Základní vojenský kurz trvá dva týdny, s volitelnou měsíční stáží přímo na frontě. Do konce listopadu 2025 prošlo plným kurzem přes sto padesát vojáků od spuštění plnohodnotného vojenského programu, pár desítek měsíčně v reálném provozu, tedy ještě před dosažením teoretické kapacity. Školou neprocházejí jen lidé z 3. brigády, ale taky příslušníci SSO, HUR, Národní policie, Pohraniční stráže i Národní gardy. Jeden výcvikový uzel pro celé ozbrojené síly.

Pavlova škola není jediná, je ale vlajkovou lodí. Škola „Varan" vykázala přes čtyři sta absolventů do začátku srpna 2025. V listopadu 2025 ministerstvo obrany certifikovalo prvních sedm soukromých škol pro přípravu operátorů NRK. To je signál, že stát si sám přiznává, že státní kapacita nestačí, a otevírá prostor soukromým aktérům. Celkově bylo v roce 2025 ve sjednoceném certifikačním rámci vyškoleno přes pět tisíc operátorů, převážně vzdušných dronů, s NRK školami integrovanými do stejného systému.

„Největší problém už není výroba. Je to nedostatek vycvičených lidí, kteří by ty roboty uměli provozovat."
— shrnutí z Modern War Institute po návštěvě frontových jednotek

Pět tisíc operátorů ročně při patnácti tisících nových platformách. Poměr tří platforem na jednoho nově vycvičeného operátora sám o sobě nutně krize není, jeden operátor obvykle obsluhuje víc strojů a brigády mají vlastní vnitřní výcvik. Znamená to ale, že nejpomalejším prvkem celého systému není tovární linka. Je to člověk.

512. samostatný opravárenský prapor 3. útočné brigády tenhle fakt vzal v potaz a transformoval opravárenské kapacity na technologický hub, kde se souběžně vyvíjí automatizovaná evakuace, modernizují se stávající NRK a školí technici přímo v operačním prostředí. Výcvik a vývoj paralelně, ne sekvenčně, protože sekvenční model je na tohle tempo moc pomalý.

Bottleneck operátorů je mimochodem oboustranný problém. Rusko ho řeší ještě méně systematicky, dobrovolnická výroba Kurjeru nemá za sebou žádnou srovnatelnou školu s tisícovkou absolventů ročně. Co Ukrajina vybudovala, byť pomaleji, než by bylo potřeba, je aspoň funkční instituce. Co v tomhle směru vybudovalo Rusko, otevřené zdroje nedokumentují, což bývá v takových případech samo o sobě odpověď.

Závěrem

Války se málokdy otáčejí v okamžiku, kdy si toho všimnou všichni. Mnohem častěji se otáčejí v sérii drobných zlomů, o kterých se psát moc nedá, protože jednotlivě za moc nestojí, změnou zásobovací trasy, cenou jedné mise, tím, kdo může a kdo nemůže vjet do konkrétního pruhu terénu. Ukrajinská pozemní robotika je jeden z takových zlomů. Nešlo o rozhodnutí generálů ani o technologickou vizi. Vyžadovalo to bojiště, kterému se bylo nutné přizpůsobit, nebo přijít o logistiku.

Přizpůsobili se. A v okamžiku, kdy zásobování začalo fungovat přes roboty, ukázalo se, že týž princip drží pro evakuaci. Pak pro minování. Pak pro držení pozic. Pak pro útok. Každý krok byl vynucený, ale jejich souhrn představuje doktrinální posun, který bude studovat víc armád než jen ta ukrajinská.

Ratel X, šestikolová platforma s nosností čtyři sta kilogramů a dosahem sto dvacet kilometrů, zahájil v lednu 2026 sériovou výrobu. DevDroid TW 12.7 drží pozice bez lidské přítomnosti po dobu čtyřiceti pěti dnů. UA DroneID rozšiřuje identifikaci přítele a nepřítele na pozemní a hladinové platformy. Žádný z těch kroků není sám o sobě dramatický. Dohromady ukazují, kterým směrem se systém pohybuje.

Vážení čtenáři,

pokud pro vás moje analýzy mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Každá podpora mě upřímně potěší.

Kdo chce, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné. Ale právě díky vašim příspěvkům můžu trávit hodiny ověřováním zdrojů, čtením ukrajinských a anglických originálů a skládáním analýz, které jinde v češtině příliš nenajdete.

Děkuji za každou podporu i za každé sdílení.