Ve stínu tvých křídel

Habsburkové. Jedno slovo, desítky konotací. Zapomeňme na středověk, Rudolfy, Albrechty a Ladislavy Pohrobky. A začněme možná nečekaně v Nizozemí, do kterého se přiženil Maxmilián První roku 1477. S Marií Burgundskou vyženil bohaté věno - Nizozemí. A také silného nepřítele - Francii.

V roce 1515 dohodl Maxmilián První s Jagellonci sňatkové smlouvy. Pro nás je důležitý hlavně sňatek Anny Jagellonské s Ferdinandem Habsburským.

Maxmiliánův syn Filip Sličný se stal díky dalšímu šikovnému sňatku králem Kastilie. Do Španělska právě začalo proudit americké stříbro a zlato, když se Filipovi v roce 1500 narodil syn Karel (Pátý). Habsburkové mířili na pomyslný vrchol. Karel byl vládcem rodových držav - rakouských dědičné země a burgundského Nizozemí, dále Španělska s jeho državami v jižní Itálii – Neapolským, Sicilským a Sardinským královstvím, v Americe pokračovala španělská kolonizace. O území, kterému Karel v Evropě a Americe vládl, se vyjadřoval jako o říši „ nad níž slunce nikdy nezapadá“. Kromě toho byl roku 1519 zvolen králem Svaté říše římské. Do doby panování Karla Pátého spadá nástup protestantismu (Martin Luther), s kterým se Karel Pátý chtěl vypořádat mečem, ale nejprve vyčerpal finanční zdroje a následně přijal (1555) tzv. Augšpurský smír se zásadou “čí země, toho náboženství“. Koordinace nesmírně rozsáhlé říše byla přespříliš komplikovaná, takže Karel svěřil “střední Evropu” svému bratrovi, “našemu” Ferdinandovi Prvnímu. Zklamání ze selhání v boji za univerzální svatou říši (boje s Osmany a protestanty) a podlomené zdraví dovedly Karle k rozhodnutí rezignovat a rozdělit dynastii na španělskou a rakouskou větev. Syna Filipa (Druhého) oženil s anglickou Marií Tudorovnou “Krvavou” (sestrou Alžběty První) a pověřil ho vládou nad španělskou větví rodu (včetně Nizozemí), bratrovi Ferdinandovi ponechal “rakouskou” část říše a císařský titul.

Ferdinand První, mladší bratr Karla Pátého, vyženil s Annou Jagellonskou českou korunu (a také uherskou) a od bratra převzal rakouské “dědičné země”, ve kterých byl paradoxně za cizince, nehovořil německy, a musel čelit několika povstáním. Rokem 1526 vzniká personální unie zemí, které spojovala jen postava panovníka. Tento stav se začal postupně měnit až po porážce stavovského povstání a přijetím Obnoveného zřízení zemského (1627). O skutečném “Rakousku” jako centralizované koncepci státu můžeme hovořit až od dob Marie Terezie (1747 zrušila českou Dvorskou kancelář) a Josefa Druhého.

Tímto obšírným úvodem jsme se chtěli dostat k jádru sdělení. Dějiny našeho prostoru jsou minimálně od roku 1526 dějinami osudů Habsburské dynastie. Byli jsme jednou z držav rodu. Jen tímto prizmatem porozumíme válkám s Francií či Turky, jen tímto prizmatem pochopíme pnutí mezi “rakouskou” a “uherskou” částí říše. Nevyhnutelný konec podunajské monarchie nastal v okamžiku, kdy se její národy přestaly vnímat jako “majetek” svých králů. František Josef První zřejmě dobře věděl, že konstitucí jen odkládá nevyhnutelné. S pádem dynastie (1918) se rozlomily vazby mezi jednotlivými části monarchie a každá část se vydala vlastní cestou.

Dějiny našeho prostoru jsou minimálně od roku 1526 dějinami osudů Habsburské dynastie.

Chceme-li se pustit dál v úvahách o českém monarchismu, bude zřejmě nezbytné zaměnit podmět s předmětem. Habsburkové nejsou součástí českých dějin, to my jsme součástí habsburských dějin. Habsburkové ovládali prostor, ve kterém mimo mnoha jiných národů žili i Češi. S koncem absolutismu, s koncem poddanství, s nástupem jazykového nacionalismu, s vítězstvím liberalismu, kritické žurnalistiky a se zformováním občanské společnosti odumřel koncept, ve kterém panovníkovi náleží země a národy jako přirozené državy. 

Tento proces proběhl všude v Evropě jako součást přirozeného vývoje, řekněme politické emancipace středních vrstev a v jejím důsledku s prosazením myšlenky všeobecného volebního práva. Zbyly po ní relikty monarchismu, vznešené rodiny panovníků bez reálné moci, případně skutečných panovníků států bez reálného významu (Monako, Lichtenštejnsko). Pokud by dopadla válka v roce 1918 jinak, mohli mít dnes Britové prezidenty a my konstitučního císaře, barevný symbol bez skutečného vlivu na chod státu. 

Pokusy vymazat Habsburky z českých dějin jsou absurdní, protože bez Habsburků nedávají české novověké dějiny smysl. Dnešní historikové to již otevřeně sdělují a je otázka času, kdy na to kývne i lhostejná většina společnosti. Naše spojení s Habsburky ovšem končí rokem 1918, který byl méně krutou alternativou vymření starších panovnických dynastií Přemyslovců, Lucemburků či Jagellonců. Civilizace přeci jen pokročila, takže Habsburkové nemuseli být zbaveni života, aby přišli o moc. Důsledky jsou ale stejné - uvolněný trůn. 

Na počátku habsburského vzmachu stál Karel Pátý s představou univerzální říše. S jeho konceptem vlády by ovšem asi dnes málokdo v lidovém referendu souhlasil. Pouhých padesát let dvacátého století (1918-1968) proměnilo české země víc, než předchozích tisíc let. Padla tisíciletá monarchie založená prvními Přemyslovci, byly přervané po staletí budované vazby na jih a západ, zásadně se proměnila demografie země nejprve vyvražděním Židů, následně vysídlením Němců a definitivně silnou emigrační vlnou po Srpnu. Byl zdevastován tradiční venkov, rozvrácena drobná řemesla. Nyní tu vyrůstá pátá generace plně adaptovaná na nové poměry. Číst Haškova Švejka je dnes pro mladé Čechy četbou o neznámém světě plném neznámých reáliích, stejně jako četba o Dostojevského Rusi.

Pokud se bavíme o obnovení českého království, musíme se dobře rozhodnout, co přesně chceme. Usilujeme o stabilní ústavní systém, ve kterém dědičný panovník vyvažuje volené politiky, nebo o návrat Habsburků? Nemusí se to vylučovat, ale musí si být jistí, co chceme. Vladařské představy Karla Pátého vyhovovaly právě do okamžiku, kdy bylo nutné transformovat roli králů z pozice (absolutní) výkonné moci do role "milovaného" a "nezpochybnitelného"  symbolu národa. Z role otců živitelů do řekněme pozice laskavých až pohádkových dědečků. V našem případě ze světácké Vídně do provinční Prahy. Na roli českých králů jsou Habsburkové z výše uvedených důvodů zřejmě příliš velcí, slavní, nadnárodní. A ambiciózní. Každopádně se sami nepovažují za Čechy. Takže máme dvě cesty - habsburský evropský projekt zaštítěný novodobým císařem Karlem, nebo musíme hledat místní, český, všemi respektovaný symbol, o které je v tuto chvíli jasné jen to, že ho nemáme.