NENÍ KOUČ JAKO KOUČ #103

Minule jsem slíbil, že se příště rozepíšu o tom, jak stavím svůj YouTube kanál. Tak je to tady. Čekal jsem, že napíšu pár vět o natáčení. Nakonec je z toho článek o třech dnech rozhovoru s AI, která mi ani jednou neřekla, že mám skvělý nápad, o videu, díky kterému jsem pochopil, proč to celé dělám.

Minule jsem popisoval, jak jsem strávil několik hodin přípravou na hodinu a půl podcastu s Markem Bartošem. Psal jsem i o věcech, který se do toho natáčení nakonec vůbec nevešly. Třeba celá ta myšlenka, že rodič funguje jako jazykový model trénovaný vlastní rodinou, ve studiu skoro nezazněla.

Marek mi pak po natáčení u kafe slíbil, že mě označí, až si konečně založím vlastní YouTube kanál. Tak jsem si řekl, že to teď fakt rozjedu. Sedl jsem si hned ten večer po natáčení k počítači, otevřel Claude Code a měl jednoduché zadání. Pojďme se bavit, jak by ten kanál mohl vypadat.

Krátké vysvětlení, ať víš, o čem mluvím. Claude Code je AI, se kterou pracuju přímo nad svým druhým mozkem. To je složka na disku, kde mám atomicky uloženou celou metodiku, studie, zápisy z klientských sezení, strategii, závěrečnou studijní práci na Newtonu, prostě všechno. Začal jsem ten druhý mozek stavět před pár týdny a píšu tady o něm skoro pokaždé.

Začalo to tím, že mi AI řekla ne

Čekal jsem, že mi to nadšeně vysype deset nápadů na videa a já si vyberu. Stal se pravý opak. Claude mě zabrzdil.

Místo „jdeme na to" mi vrátil tři rozpory, které by ten kanál položily dřív, než vznikne.

První. Moje vlastní strategie zapsaná v brainu říká nespouštět obsah, dokud nestojí web, kam lidi vést. OK, můj nový web jsem tedy dokončil.

Druhý. Markovo publikum jsou přemýšliví lidé kolem AI a filozofie, ne rodiče sportovců. Takže první vlna diváků je dosah, ne klienti, a je dobré s tím počítat dopředu, ať pak nejsem zklamaný z čísel.

Třetí, a ten nejnepříjemnější. Co ten kanál vlastně prodává? Zůstávalo to nedořešené a muselo se to rozhodnout dřív než cokoliv vizuálního.

Tady mi došla věc, o kterou se chci podělit, protože platí daleko za hranice YouTube. Hodnota AI nebyla v tom, že se mnou souhlasila. Byla v tom, že mi oponovala. Když ti nástroj jenom přitakává, je k ničemu. Většina lidí má AI nastavenou jako hodného asistenta, co chválí každý nápad. Já ji chci jako parťáka, který mi řekne „počkej, tohle si protiřečí".

Nastav si ji tak, aby ti odporovala. Jinak je to drahá zrcadlová stěna, co ti vrací tvoje vlastní chyby.

I když mě Claude někdy tou svoji kritičnosti až prudí.

Druhý mozek, který si pamatuje to, co já zapomenu

Někdy uprostřed té debaty jsem rozhodl jednu věc o tom, komu kanál slouží. Claude se ozval, že to obrací poznámku, kterou jsem si do brainu uložil o pár dní dřív. Sám bych to nikdy nezahlédl, protože si po týdnu nepamatuju, co jsem si v pondělí myslel. Claude si to bude pamatovat klidně i za rok. Druhý mozek plus AI, co ho umí přečíst, je hlídač konzistence, jakého jsem jako člověk nikdy mít nemohl.

Tři verze jednoho videa

Pak se rozjelo to nejlepší. Připnuté video. To je ta první věc, kterou každý nový divák na kanálu uvidí, takže má jednu jedinou práci. Říct, kdo jsem a proč to dělám.

První verze byla manifest. Chytrá, vyladěná, ale taková tuhá. Druhá verze bylo slušné představení kanálu, ale pořád to znělo jako stovka jiných koučů. Pak jsem řekl „počkej, dej tam můj příběh" a video se proměnilo v něco úplně jiného.

Pro koho ten kanál vlastně je

Když jsme dopsali scénář, rozhodl jsem jednu věc natvrdo. To připnuté video půjde primárně na rodiče. Ne na chytré lidi kolem AI, i když ti přijdou jako první vlna z Marka. Na rodiče.

Ve sportu se totiž skoro každý věnuje dítěti. Trenér, kondičák, skaut, výživář, fyzioterapeut. Rodiči se nevěnuje skoro nikdo. Přitom je to právě rodič, kdo tvoří prostředí, ve kterém dítě buď roste, nebo se zavře. Chci, aby rodič, kterého kolem sportu jeho dítěte roky nikdo neviděl, měl po těch pár minutách pocit, že přestává být přehlížený.

To je pro mě důležitější než rychlý růst odběratelů. Páteř celého kanálu se vejde do jedné věty. Tvůj klid není jen tvůj, přenáší se. Když zvládneš sebe, držíš tím i svoje dítě. Nejde přitom o to být pořád v pohodě. Stabilita není pohoda. Stabilita je, když pohoda nepřijde a ty stejně víš, co máš dělat.

Jak se učím mluvit do kamery

Teď to nejčerstvější, protože mezitím jsem to první video fakt natočil. Narazil jsem u toho na trapně přízemní problém. Jak mluvit do kamery, aby to neznělo jak robot, který předčítá příbalový leták. Postavil jsem si vlastní appku jako teleprompter, byl jsem na ni pyšný, a pak zjistil, že když u natáčení čtu odrolovaný text, vypadám přesně jak ten zaseknutý robot.

Tak jsem to první video nakonec namluvil z patra. Appku teď beru jen jako pár záchytných bodů po straně a učím se mluvit z hlavy. Mimochodem, podobně mi pak vznikla i druhá malá appka na náhledy k videím, ale o té až někdy příště, ať to tu nezahltím nářadím.

Tady přichází ta věc, kvůli které jsem tenhle kus vlastně chtěl napsat. Můj YouTube feed mi teď hází jeden návod za druhým, jak se učit mluvit do kamery. Saju to jako houba. Většina těch videí jsou sice schované reklamy na vlastní kurz a smrdí to tím americkým „vydělej dvacet tisíc dolarů měsíčně", ale pod tím obalem bývá pár věcí, který fakt sedí. Já si je beru a ten zbytek nechávám být.

Narazil jsem na jednoho chlápka, co učí kouče mluvit před kamerou, a on má jedno pravidlo, který mě dostalo. Říká mu pravidlo kavárny. Mluv do kamery přesně tak, jak bys to řekl kamarádovi u stolu v kavárně. Kdyby ta věta zněla divně naživo kámošovi přes stůl, bude znít divně i na kameru.

Druhá věc od něj. Přestaň lidem sypat roztroušený tipy. Tip jedna, tip dva, tip tři, který spolu nedrží, je povrchní. Hodnotu to má, až když z toho uděláš rámec, který někoho provede z jeho problému do toho, kam chce dojít. V tu chvíli mi došlo, že přesně tohle já mám.

Nemám sbírku náhodných rad pro rodiče. Mám jeden propojený svět, kde do sebe zapadá, jak tělo reaguje dřív než hlava, jak se nervové soustavy navzájem ladí, jak výkon dítěte nevzniká v dítěti, ale v celém prostředí kolem něj. To je moje výhoda, kterou mi nikdo neokopíruje. Jeden tip si vezme za víkend kdokoliv. Celý ten rámec ne, protože ten vyrostl z několika let praxe a desítek hodin nad reálnými daty.

Na co se můžeš těšit ty

Tenhle newsletter zůstává místem, kde tě beru do zákulisí. Budu sem psát, jak ta videa reálně vznikají, co funguje a co byl průšvih, jak se učím mluvit do kamery (zatím dost nemotorně) a jak při tom používám AI, aniž bych ztratil část sebe.

Tyhle rozhovory s Claudem jsem totiž začal schraňovat. Dělám si z nich sbírku příběhů o tom, jak může AI pomáhat lidem v pomáhajících profesích, protože o tom budu od podzimu přednášet a tohle jsou moje živé případy z praxe.

Tak jsem to video natočil. Jestli jsi rodič a kolem sportu tvého dítěte se ti dlouho nikdo nevěnoval, jsi přesně ten, pro koho to celé je. No, ale mrkni i když teda nejsi rodič sportovce. A napiš mi, jaký z toho prvního (a krátkýho) videa máš pocit.

A jestli si ten první odkaz na můj včera spuštěný Youtube kanál minul, tak cesta k němu vede tudy.

Ještě něco na konec.

Tohle číslo je zdarma. Ostatní newslettery posílám každý pátek jen těm, co se mnou jdou o kousek dál a mají předplatné.

To úplně nejbližší, co dorazí příští pátek, je přesně jeden z nich. Napsal jsem ho o jedný větě, kterou jsem zaslechl v jednom byznys videu. Učíš dřívější verzi sebe. Zní to neškodně, jenže když jsem si ji otočil, vylezlo mi z toho něco o čase a o tom, jak tě ten člověk, kterým se teprve staneš, mění už dneska.

Proč ráno vstaneš na běh, i když se ti nechce. Proč je tvůj klid v autě po prohraném zápase vlastně vzkaz do budoucna, vašemu vztahu, kterej spolu teprve budete mít.