Jak jsem letěl hovnocucem do vesmíru. Nejzajímavější ale nebyla tahle raketa

Když jsem se dozvěděl, že na Mariánské náměstí přijede osmnáctimetrová raketa SpaceBuzz, představil jsem si něco mezi kosmickou lodí a moderním simulátorem letu.

Před Magistrátem na Mariánském náměstí v Praze skutečně přijelo cosi, co na první pohled připomíná raketu. Celá raketa dlí na návěsu kamionu. Když jsem se na to vozidlo zadíval z boku, ale i zezadu, připomnělo mě to spíše vůz na vývoz splašků (v dětství jsem ho ale rád pozoroval), než raketu mířící ke hvězdám. Jenže není důležité, jak vypadá zvenku. Podstatné je, co se odehrává uvnitř a kolem něj. A tak jsem se přišel i při včerejším dešti podívat.

Přišel jsem radši o hodinu dříve, ale zájem byl překvapivě menší, než jsem čekal. To bylo asi tím deštěm. Ani zaregistrované školy z monstra nevycházely. Obsluha si dopřála polední pauzu a tak jsme si počkali do 15 hodin, první skupina měla jít do rakety v 15:10, ale jak to tak bývá u startu raket, vše se opozdilo o dalších deset minut, ale ušetřený čas se podařilo velmi pěkně zužitkovat. Za chvíli o tom napíšu.

Organizátoři rozdávali symbolické letenky a po skupinkách posílali návštěvníky do útrob „rakety“. Uvnitř je devět úzkých sedaček, virtuální brýle a šestiminutový film.

Po nasazení brýlí se člověk ocitne v kosmické lodi. Může otáčet hlavou do stran a vidí, že sedí v kosmické lodi. Sedačka se při startu zakloní dozadu, mírně se pohybuje a snaží se navodit pocit skutečného letu. Srovnával jsem se simulátorem skoků na lyžích a slalomu ve sportovním areálu zimních sportů v Oslu – tenkrát nebyly virtuální brýle, ale krabice s diváky se hýbala víc.

Během několika minut raketa opustí Zemi, dostane se na oběžnou dráhu a návštěvník sleduje naši planetu z výšky stovek kilometrů. Virtuálním průvodcem, tedy tím, kdo nám situaci komentoval do sluchátek, byl český astronaut Aleš Svoboda, který by se měl v buď ještě letos na podzim nebo na jaře příštího roku podívat na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS).

Přiznám se, že jsem čekal něco trochu silnějšího. Když to srovnám například s projekcí vesmírné stanice při natáčen í speciálního pořadu Meteoru Cesta na Mars v pražském Planetáriu, měl jsem z projekce v Planetariu silnější vizuální zážitek, možná i proto, že jsme seděli bez brýlí.

Na celé akci mě ale zaujalo něco úplně jiného. Pod raketou stál stánek s účastnicemi projektu Zero-G, které vydávaly vstupenky do SpaceBuzz a s kterými se dali do hovoru čekající a tak jsem se přitočil a poslouchal jejich povídání. Nenápadná brigáda v uniformách České kosmické agentury, kterou si považovaly jako další odměnu od organizátora České cesty do vesmíru. Byli to studentky, které si samy prošly výběrem připomínajícím nábor astronautů.

Vyprávěly o několika kolech testů, pohovorů, psychologických prověrek i zkoušek z angličtiny. Neustále prý dostávaly stejnou otázku: Proč chcete letět? Odpověď „protože je to zážitek“ organizátorům nestačila. Chtěli slyšet něco víc. Jakou mají motivaci? Chtějí se věnovat vědě? Technice? Kosmonautice? Po několika měsících už jim prý připadalo, že na stejnou otázku odpovídají posté.

Nakonec se dostaly do finále projektu, který umožnil českým studentům zažít stav beztíže na palubě speciálně upraveného francouzského letadla Airbus A310. Stroj během letu opakovaně stoupal a následně klesal po parabolické dráze, údajně až někde nad Krkonošemi. Právě v horní části paraboly vzniká na několik desítek sekund stav podobný tomu, který zažívají astronauti na oběžné dráze.

Studentky s úsměvem vzpomínaly i na méně romantické stránky přípravy. Preventivně dostaly léky proti nevolnosti – kinedryl – možná prý s kofeinem, aby celý let neprospaly, mladší do 15 let nějakou slabší dávku, absolvovaly školení a do poslední chvíle si nebyly jisté, kdo skutečně poletí. Ještě den před tím mělo letět jen 20 účastníků, dokonce to naaranžovali tak, že bylo připraveno šest židliček, kam si odsednou ti, co nepoletí. Každý samozřejmě chtěl letět a přál to i dalším, po měsících výcviku se z nich stali kamarádi.

Kolem projektu se pohybovali novináři, známé osobnosti jako například Daniel Stach z vědecké redakce ČT nebo Maroš Kramár ze Zázraků přírody, politici .... Přijel se podívat a potřást jim rukou i prezident Petr Pavel.

SpaceBuzz není ve skutečnosti o šestiminutovém filmu, ani o získání podpory veřejnosti pro investice do kosmického výzkumu, i když to asi taky trochu. Není ani o virtuální realitě. Je součástí mnohem většího projektu nazvaného Česká cesta do vesmíru, která hledá mezi mladými studenty talenty, vzdělané a motivované lidi ke spolupráci.

Panely rozestavěné na Mariánském náměstí připomínají, že Češi dnes nefigurují v kosmonautice jen jako diváci. České firmy vyrábějí součásti družic a kosmických sond. Akademie věd se podílí na mezinárodních misích Evropské kosmické agentury. Připravují se experimenty pro Mezinárodní vesmírnou stanici a Aleš Svoboda absolvuje výcvik, který ho může dovést až na oběžnou dráhu.

Některé technologie vznikají v Brně, Plzni nebo Praze. Některé experimenty připravují čeští vědci. A někteří dnešní středoškoláci možná jednou usednou do skutečné kosmické lodi.

Když jsem z Mariánského náměstí odcházel, neodnášel jsem si nejsilnější vzpomínku na virtuální let. Mnohem víc mi v hlavě zůstalo povídání mladými studentů, kteří si svůj malý krok do vesmíru už vyzkoušeli. A právě o tom celá akce byla.

A na konec zajímavost nebo zázhada?

Na jednom z panelů výstavy je skutečně napsáno:

„27 studentů, 6 výběrových kol, 1 životní zážitek.“

A hned pod tím:

„Získalo 27 z nich jedinečnou příležitost...“ (tedy prošlo výběrem)

Jenže o několik řádků níže panel uvádí:

„Na palubu nakonec usedlo 26 českých studentů.“

Ve veřejně dostupných materiálech projektu se dnes už všude objevuje číslo 26 studentů. Například na oficiálním webu mise Zero-G je už uvedeno pouze 26 studentů.

Zajímavé je, že starší materiály Ministerstva dopravy z února 2025 mluvily dokonce o plánované finálové dvacítce studentů.

A následné reportáže z letu už shodně uvádějí, že letělo 26 studentů a studentek. Co se stalo s tím 27. studentem? To jsem v dostupných zdrojích nenašel. Zkusil jsem se zeptat do profilu na Facebooku.