Možná už dávno nejsi na začátku

Poslední týdny si ověřuju jednu věc.

Tenhle text měl v poslední době největší odezvu ze všeho, co jsem napsala. A protože se mnou na Forendors nejsi náhodou, rozhodla jsem se ho poslat i tobě. Třeba si v něm najdeš něco, co právě potřebuješ slyšet. 💛

Já si tenhle týden vytáhla dvakrát kartu Úspěch. A došlo mi, že to není náhoda. Spíš takové jemné (nebo možná dost hlasité) připomenutí, že je čas se zastavit a podívat se zpátky.

Vždycky, když mě nějaká karta začne „pronásledovat“, vím, že před ní nemá smysl zavírat dveře. Naopak. Pozvat ji dál. Nechat ji projít mnou a trochu mi udělat inventuru. A tahle inventura přišla docela v pravý čas.

Poslední dobou hodně přemýšlím nad mojí značkou Pura Vida. Vyrábět oblečení v Česku je čím dál náročnější — finančně, logisticky, energeticky. Neříkám to jako stížnost. Spíš jako pohled pod pokličku.

Možná jsi to už zaznamenal(a) — spousta malých značek v poslední době končí. Ne proto, že by neměly smysl. Ale protože náklady často spolknou skoro všechno. Když jsem Pura Vidu zakládala, měla jsem jednoduchou vizi:

❤️ Aby každá holka — bez ohledu na velikost — věděla, že může nosit barvy.

❤️ Že život může být Pura Vida. Stačí se pohnout. Mentálně. Nebo fyzicky.

Proto většina mých designů nese nějakou větu, motivaci, hlášku. Malý impuls. Povzbuzení, které možná někdo zrovna potřebuje slyšet.

A víš co?

Tohle se povedlo.

Díky lidem, kteří Pura Vidou prošli, vznikla komunita, která se podporuje, nebojí se být vidět a stojí při sobě. A za to jsem neskutečně vděčná.

Ale pak přišla ta otázka:

I ve chvíli, kdy stojím na rozcestí a nevím, jak dál?

A tak jsem si vytvořila malý rituál.

Založila jsem si ve fotkách složku: Pura Vida historie.

A začala do ní házet všechno, co jsem si za těch 10 let ukládala.

Výsledek? Přes 500 fotek.

Deset let práce. Pokusů. Radosti. Chyb. Malých i velkých momentů.

Dala jsem si na to čas.

Někde jsem se rozbrečela.

Někde se usmála.

A hlavně — u každé fotky jsem si dovolila říct: tohle se povedlo.

A najednou to bylo mnohem lehčí.

Uvědomit si, že celou dobu dělám věci nejlíp, jak v danou chvíli umím.

Možná v dalších letech přežijí v podnikání ti, kteří jsou víc „počtáři“ než srdcaři.

Možná je to období, kdy se máme učit víc pouštět.

Ale já pořád věřím, že má smysl dělat věci srdcem. Jen možná potřebujeme najít novou formu, jak to dělat.

A tenhle malý rituál mi přinesl ještě jedno velké wow.

Chtěla jsem si dát dohromady portfolio — takové shrnutí toho, co vlastně umím a kam bych se chtěla dál posouvat.

Protože upřímně…

kdyby jednou Pura Vida nebyla, potřebuju vědět, co je moje další cesta.

Deset let jsem tohle řešit nemusela.

A tak mám občas pocit, že vlastně nic neumím.

Možná to znáš taky…

Že jedeš. Tvoříš. Makáš. A vlastně si vůbec nedáváš kredit za to, co už máš za sebou. Já jsem si ho tenhle týden konečně dala.

Když o sobě začnu pochybovat a přemýšlím, co vlastně umím, většinou mi naskočí jen konkrétní dovednosti.

Ale když jsem se na to podívala jinak, došlo mi, že…

❤️ umím tvořit, i když nevím

❤️ umím pokračovat, i když pochybuju

❤️ umím věci dotahovat, i když to není vždycky jednoduché

❤️ umím budovat něco, co má smysl, i když to občas nedává logiku

A možná nejdůležitější věc:

Možná by stálo za to si tu svoji historii někdy projít taky.

Ne kvůli minulosti.

Ale kvůli tomu, abys viděl(a), kam až jsi došel/došla. Abys viděl(a), že už dávno nejsi na začátku. ✨

💌 Pokud tě podobné texty baví, každý týden vychází nový díl newsletteru Nevím, tak kreslím.