Křižovatky - 1. kapitola

Páteční odpoledne mají poslední měsíce stejný tvar. V práci mizím hned, jak to klouzavá doba dovolí, nacpu se do tramvaje mezi kabáty, tašky a cizí pot a nechám se odvézt k místu, které má v občance podobu adresy. Slovo domov se k němu lepí špatně, asi jako stará cenovka na sklenici od okurek.

Domov nemusí mít číslo popisné ani zvonek se jménem. Někdy stačí náruč, v níž by člověk vydržel bez řečí ležet celé odpoledne, s tváří zabořenou do svetru, který voní kouřem, mýdlem a cizím tělem. Takovou náruč nemám. Mám dvě spolubydlící, dvoupokojový byt a postel oddělenou od Debřiny úzkou uličkou, kam se vejde sotva noha v pantofli.

Bydlím se dvěma lidmi, kteří se vydali směrem, pro který moje rodina nemá slovník a hospodští u piva mají slov až moc. Přesto jsem v tom bytě cizí hlavně já. Debra má svoje růžové střevíčky, Viki počítač a sluchátka, já krabičku cigaret, unavenou hlavu a pocit člověka, který se omylem připsal na špatný nájemní list.

Reproduktor v tramvaji vyplivne Pobřežní a já se protlačím ke dveřím. Vůz za mnou zůstane stát v kovovém skřípnutí, uvnitř horký vzduch, zapařená okna a lidé, kteří se tváří, že ostatní cestující vznikli jen proto, aby překáželi. Na chodníku je líp jen o tolik, že mi nikdo nedýchá za krk.

Jdu kolem nevzhledné kostky, která kdysi musela někomu připadat jako důkaz pokroku. Mezi secesními domy trčí hranatá, šedivá a urputná. Nápis POTRAVINY už z ní zmizel, starý neon někdo sundal a nahradil ho cedulí diskontního řetězce, která vypadá levněji než zboží uvnitř. Betonový sokl před vchodem svádí k usednutí, jenže pátek neznamená odpočinek. Pátek znamená nákup.

Do obchodu vstupuju s taškou v ruce a s vědomím, že další dva dny budu muset přežít vlastní kuchyní, protože vařím jen v sebeobraně. Hrnce používám v krajní nouzi, pánvičku při ztrátě pudu sebezáchovy a troubu beru jako zařízení, které z bytu udělá požární cvičení. Roštěnka, která by uměla vařit, by se hodila víc než nové ponožky, ale takové zboží diskont v regálu u mouky nevede.

Stav nouze nastal před půl rokem, kdy rodiče usoudili, že jejich syn už dost dlouho využíval výhody rodinné pohostinnosti. Sami své rodiče neopustili ani po mém narození, což mi na celé věci dodnes připadá jako drobná historická nespravedlnost. Doba byla prý jiná. Byty na příděl, fronty na všechno, velké dějiny za oknem a člověk byl rád za jeden pokoj. Já mám pokoj sdílený s Debrou a lednici, která vrčí, jako by v ní někdo zavřel starý motor.

Rozhrkaný košík táhnu mezi regály a házím do něj stejné věci jako minulý týden. Chleba, rohlíky, salám, sýr, pár jogurtů, něco, co se tváří jako zelenina, a balení těstovin pro případ, že by přišel skutečný hlad. Mezi konzervami a pracím práškem mi zbyde dost místa v hlavě na plán volných osmačtyřiceti hodin. Zní to honosně. Ve skutečnosti se to vejde mezi páteční nákup, sobotní nic, nedělní blbou náladu a pondělní budík.

U jediné otevřené kasy stojí fronta, která se nehýbe. Další pokladny zejí prázdnotou, jako by na nich někdo vyhlásil státní smutek. Pokladní s těžkýma rukama posouvá zboží přes pás, částku zahučí bez zájmu a já platím tři sta osmdesát pět korun za víkend, který se už teď tváří příliš dlouhý. Taška se mi zařízne do prstů hned za dveřmi.

Úzkou ulicí mířím k domu. Omítka na něm drží spíš ze zvyku, schody ve vchodu voní prachem, starými botami a něčím kyselým z popelnic. Pátek, čtyřicet osm hodin bez povinností, a mně se už při odemykání chce zase odejít. Jen není kam.