Křižovatky - 2. kapitola

Debra mě přivítá zprávou o Mirkově návštěvě dřív, než za sebou stihnu zavřít dveře. Věta z ní vyletí s takovou radostí, až se jí roztřese paruka kolem úzkého obličeje. Odpovím pozdravem a sundám si boty. Ona zprávu zopakuje. Odpovím stejným pozdravem, protože mi nepřipadá, že by po mně chtěla souhlas nebo cokoliv jiného. Tím získám si její pohled, v němž se mísí výčitka, nadšení a potřeba dál mluvit.

Viki sedí ve druhém pokoji u počítače. Zpoza dveří se ozývá klapání kláves, rovnoměrné a studené, jako kdyby někdo sypal hrách na plech. Věnuju se nákupu. Jogurty do horní police, salám vedle sýrů, pečivo na stůl. Lednice zavrčí tak hlasitě, že Debřino třetí oznámení o Mirkovi na okamžik skoro zanikne. Skoro.

Její paruka má neurčitou barvu mezi unavenou hnědou a špatným rozhodnutím. Tmavý make-up jí sedí na obličeji ve vrstvě, která by možná přežila i menší povodeň. Občas mě napadne, že by jí slušelo něco jiného. Pak si vzpomenu, že mi do toho nic není, a hlavně že se mi nechce mluvit.

Únava na mě sedne najednou. Před obchodem jsem měl pocit, že vydržím celý večer. V pokoji s jednou postelí, druhou postelí, dvěma skříněmi a Debřinou radostí mi tělo ztěžkne. Natáhnu se na svoji matraci. Ulička mezi postelemi připomíná hranici dvou států, kde nikdo nekontroluje pasy, protože na to obě strany rezignovaly.

Zvonek dole v domě se rozdrnčí tak silně, že by probral i člověka po narkóze. Kovový zvuk projede schodištěm, dveřmi, zdí i mým čelem. Debra okamžitě ožije. Mirek je tady.

Ležím a čekám, až se zvedne. Jenže Debra stojí v pokoji, rozzářená, s růžovými střevíčky u postele a s výrazem člověka, který uvnitř hlavy přivítal návštěvu, ale k otevření dveří se zatím nedostal. Nakonec jí připomenu realitu domu, zvonku a schodů. Nazuje si je a vycupitá z pokoje tak rychle, jak jí to pantoflíčky dovolí.

Schodiště spolkne její kroky. Já si podepřu hlavu dlaněmi a snažím se probrat. V krku mám sucho, v hlavě vatu a v pokoji světlo, které se přes zaprášené okno jen neochotně protlačilo dovnitř. Radši bych si nacpal do uší kus ručníku a spal až do pondělí.

Mirkův hlas poznám ještě na chodbě. Má v sobě lehkost člověka, kterého svět zatím nedonutil pravidelně nadávat na budík, nájem a vlastní život. Vchází s několika denním strništěm oholeným sotva před hodinou a s úsměvem, který by ve mně v jiném rozpoložení vyvolal chuť zjistit, kde ho kupuje.

Pozdravím ho bez zvednutí hlavy. V jeho hlase se objeví starost, a k ní další kroky. Ty nepatří Debře. Debra klape. Tohle je měkčí zvuk, opatrnější, skoro zadržený. Otevřu oči právě ve chvíli, kdy zahlédnu drobnou odbarvenou světlovlásku v upnutých džínách a tílku.

Mirek ji představí jako Ivu. Čokoládové oči, malé poprsí podepřené látkou, která má v úmyslu dělat víc, než zvládne, a výraz dívky, která si prohlíží cizí byt bez zbytečného údivu. První myšlenka je uklidňující. Jsem na brunetky a černovlásky. Navíc patří k Mirkovi. Tím by měla celá patálie skončit dřív, než začne.

Debra to samozřejmě zařídí jinak. Vrhne se na Ivino tílko, jako by šlo o důkaz v procesu století. Kde ho koupila, jak dlouho ho má, jestli sedí, jestli je pohodlné. Věty z ní padají rychleji než drobné z kapsy děravých kalhot. Iva se na mě stihne podívat jen na zlomek vteřiny. Podám jí ruku. Její dlaň je menší, teplá a suchá. Řekne svoje jméno, i když ho před chvílí vyslovil Mirek.

Debra se tomu směje, protože podle ní se vlastně neznáme. Moje obočí vyjede nahoru úplně samo. U Debry stačí jediný pohyb obličeje a má důvod k výkladu, který by vyplnil cestu vlakem z Prahy do Ostravy. Začne vysvětlovat, kdo koho odkud zná, jak se kdo s kým potkal, kdo komu co řekl a kde se u toho kupovalo oblečení. Z jejího hlasu se stane nepřetržitý proud uječeného zvuku. Čaj se objeví na stole. Hrnek cinkne o podšálek. Iva se usadí a já cítím její nevraživý pohled přes Debřino štěbetání. Možná jí vadí, že jsem ji přivítal moc stručně. Možná jen čekala jinou reakci.

Mirek se snaží zjistit, co večer plánujeme. Debra ho přehluší další otázkou na tílko, takže ukážu rukou ke dveřím na lodžii. Zasklený balkon je jediná část bytu, kde se dá na chvíli předstírat soukromí. Dvě židle, malý stolek, popelník a výhled na domky a dvorky pod námi. V létě se tam drží horko, v zimě zima a po celý rok moje poslední zbytky trpělivosti.

Sedneme si proti sobě. Mirek usrkne čaj a znovu otevře téma večera. Do téčka se jede až příští pátek, tak navrhne kulečník. S cigaretou mezi prsty souhlasím a čekám, že začne mluvit o Ivě. Jenže mlčí. Dívá se do hrnku, jako by v čaji plaval návod k použití vlastního života.

Mirek odloží nedopitý hrnek a vrátí se do chodby. Skrz pootevřené dveře ke mně dolehnou zvuky z pokoje: Debřin hlas, Ivino tišší odpovídání, cinknutí lžičky, šustění látky. Pak Ivino rozloučení. Moje jméno vysloví zastřeněji, než by musela. Zvednu hlavu, jenže dveře bytu už bouchnou. Mirkovo protáhlé pardón se rozlije chodbou po ráně, která se ještě chvíli drží ve zdech.

Sedím na lodžii s nedopalkem mezi prsty a dívám se na zavřené dveře. Drobná blondýna s čokoládovýma očima odešla stejně rychle, jako přišla. V pokoji po ní zůstal jen Debřin hlas, v chodbě otisk jejího kroku a ve mně nesmyslná potřeba vědět víc. Připíšu ji nudě.