Vulgarity a bouchání bílou holí do lidí. Takhle fakt ne.

Je mi z toho smutno, ale bohužel se to stává. Každý člověk je prostě svůj. Je jedno, jestli má zrakový hendikep nebo ne. Co tím myslím?

Vulgarity a bílá hůl jako zbraň

Vidíte na ulici nevidomého, který se snaží zorientovat v nepřehledné situaci. Nabídnete mu pomoc. Místo, aby ji přijal, je na vás hrubý. Odstrkuje vás holí, píchá holí do dalších lidí v blízkosti, chová se vulgárně a nepřístojně. Taková zkušenost vás odradí od pomoci někomu dalšímu. Vůbec se vám nedivím, bohužel stává se to. A mě osobně je z toho smutno.

Lidé se zrakovým hendikepem ve většině případů pomoc uvítají a rozhodně nejsou vulgární a nepříjemní. Bohužel i v této komunitě se najdou jedinci, kteří se za mě neumí chovat. Nevím, čím toho chtějí dosáhnout, ale já tohle rozhodně neschvaluju.

Pokud zažijete negativní zkušenost při pomoci zrakově handicapovanému, nenechte se odradit od pomoci dalším. Většina z nás pomocnou ruku na cestách ocení. I kdyby šlo o drobnost. Dohledání správného vchodu do budovy, pomoc přes přechod, potvrzení konkrétního čísla spoje MHD, zastávky pro výstup a jiné.

Jak nabídnout pomocnou ruku?

Určitě jsem o tom už nejednou psal nebo to najdete v mnoha článcích, videích na Youtube, podcastech od jiných, takže to vezmeme jen stručně. Nicméně opakování nikdy neuškodí.

Úplně na začátku nás oslovte. Promluvte na nás a svá slova doprovoďte letmým dotekem na rameni ať máme potvrzeno, že opravdu mluvíte na nás.

Zeptejte se co potřebujeme a nechte si poradit, jak nám můžete pomoci.

Rozhodně nám nepomáhejte tak, že k nám dojdete, chytnete nás za ruku a někam nás odtáhnete. I drobné vychýlení z naší trasy stačí, abychom byli zmatení a ztracení.

V MHD nebo prostě všude tam, kde nás chcete někam nasměrovat, neříkejte pouze tady, támhle, tady si můžete sednout, tady je vchod, tady je pult, pokladna a jiné. My nevidíme kam ukazujete a kde je tady. Musíte nám prostě vzít ruku a položit ji na konkrétní místo. Opěrátko sedadla, klika dveří, pult v obchodě a jiné.

Hlavně prosím nedělejte, že pro vás neexistujeme. Stává se mi často, že se někde někoho na něco snažím zeptat, slyším, že je v blízkosti dost lidí, ale můj dotaz padne do prázdna. Stojíte vedle mě, takže ho určitě slyšíte, ale neodpovíte, i když slyším, že se bavíte s někým jiným.

Ano, dotaz zrakově handicapovaného nemá konkrétní cíl, není směřován na konkrétní osobu. Je vypuštěn do větru a čeká, že ho někdo zachytí. Proč? Nedokážeme s vámi navázat oční kontakt nebo vám dát nějak jinak najevo, že mluvíme zrovna na vás. Pokud tedy zaregistrujete člověka s bílou holí, jak se na něco ptá, zkuste zareagovat. Zeptat se, jestli něco nepotřebuje. Nic tím nezkazíte a nemusíte si vůbec připadat trapně.

Pud přežití

Mně osobně nevadí, když mě někdo osloví s nabídkou pomoci. Jsou ale lidi, které to může rozhodit. Zatím co vy díky zraku máte o všem přehled a nemusíte se soustředit na cestu nebo na své aktuální povinnosti tak silně, jako člověk se zrakovým znevýhodněním, kterému zrak slouží minimálně nebo neslouží vůbec, zrakově handicapovaný člověk je neustále ve střehu. Jeho mozek vše pořád analyzuje, vyhodnocuje a hledá odpovídající řešení k dané situaci. Po nějaké době se cítím úplně vyšťaveně, protože musím být neustále ve střehu za všech okolností. Odpočinu si maximálně doma nebo v důvěrně známém prostředí.

Proto se nedivte, že někdy od zrakově handicapovaného obdržíte nečekanou reakci. Svým dobře míněným skutkem, nabídkou pomoci, ho snadno rozhodíte v soustředění. Každý na to reaguje odlišně. Já třeba omylem jednou zvýšil hlas na bývalou klientku masáží, protože jsem se zrovna soustředil na přejití opravdu komplikované křižovatky. Někde vprostřed přecházení, v tom hluku dopravy ze všech stran a klapajících signalizací semaforů, mě náhle někdo chytnul za ruku, začal na mě mluvit a pomáhat mi přejít. Protože můj mozek aktuálně analyzoval velké množství podmětů a vyhodnocoval situaci tak, abych přežil, tohle vyrušení mě rozhodilo. Přestal jsem se soustředit a na klientku zvýšil mírně hlas. Nepoznal jsem ji. Došlo mi to až po překonání té křižovatky a bylo mi to fakt líto.

Proto je nesmírně důležité zrakově handicapovaného nejdřív nějakým způsobem oslovit. Dát mu najevo, že jste tam pro něj a nabídnout pomoc, než začnete sami konat. Můžete se pak nedopatřením dostat do nepříjemné situace pro oba. Pokud máte pocit, že člověk s bílou holí působí sebejistě a ne rozhozeně, pomoc zvažte. Takový člověk většinou ví co dělá, ví kde je a nežádoucí pomoc ho může vyvést z aktuálního soustředění. Nikdy ale nic rozhodně nezkazíte tím, když se vlídně zeptáte.

Každopádně pokud zažijete u zrakově hendikepovaného při nabídce pomoci nějakou negativní, nečekanou reakci, není ve většině případů vyvolána s úmyslem vás nějak naštvat. Většinou jde o náhlou reakci mozku, který nedokáže zpracovat všechny podměty současně, a tak zvítězí pud přežití. Pardon, nevím jak to lépe nazvat.

To, že je někdo vulgární, bouchá holí do lidí kolem sebe nebo i do vás, ať ho necháte na pokoji, je opravdu extrém. Takový člověk má nějaký svůj vnitřní problém a nejen ten zrakový. Rozhodně se tím nenechte odradit od pomáhání druhým. My ostatní pomoc oceníme. A když nám není zrovna po chuti, slušně, rozhodně bez vulgarit a bouchání holí kolem sebe, vám vysvětlíme, že děkujeme, ale aktuálně vše zvládáme.

K napsání tohoto článku mě inspiroval post na sociálních sítích, kde někdo psal následující:

Já dneska pomáhala slepému chodci projít chodníkem, na kterým byla zrovna akce u nás v kavárně – čili hodně lidí a stolečků. Snažila jsem se ho prodrat těmi lidmi tak, aby jeho slepecká hůl nikoho nenapíchla. On ale to dělal schválně a dokonce, když “nahmatal” holí muže lehce v cestě napravo, tak ho tou holí schválně švihl. A to jako silou… Tak říkám, vy jste tady švihnul člověka, to nebyla zeď. A on, že však jo, je to chodník a nemá tam co kdo stát. No, dovedla jsem ho nakonec naší akce, rozloučila se a ani nepoděkoval. Pěkný morous.

Zdroj Facebook

A já dodávám, že takhle fakt ne. Jak píšu výše, takový člověk bude mít evidentně problém sám se sebou. A ne pouze se zrakem.