Premiéra obrana zkrátka nezajímá

Úvod

Andreje Babiše bezpečnost a obrana země nezajímá. To není názor, to je prostý fakt. Potvrzuje to jeho přístup k rozpočtu, tragický výběr ministrů i to, jak slabě reprezentuje Českou republiku navenek. Po diplomatickém fiasku v Ankaře předvedl náš premiér v Paříži další politickou prohru. Místo hájení našich zájmů na summitu „koalice ochotných“ předstoupil před média s absurdním “vysvětlováním”, že by se Velká Británie neměla účastnit včera schváleného antibalistického projektu.

Asi ode mě nečekejte nějaké diplomatické obezličky. Tento text je zkrátka popisem vládního selhání. Chci ukázat reálné dopady politiky, která nás v té nejvypjatější bezpečnostní krizi od druhé světové války izoluje od našich nejbližších spojenců a posílá Českou republiku na periferii.

Koalice ochotných

Velká válka na Ukrajině a zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. To jsou dvě nejdůležitější události, které mají vliv na bezpečnost jak naší republiky, tak Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Věřím, že nemusím vysvětlovat, nakolik velkým tektonickým zlomem byl ruský útok na Ukrajinu. Zlom, který sice šokoval evropskou veřejnost a elity, ale také zlom, který vedl (podle mě) k neodvratitelnému rozhodnutí, že evropské armády budou přezbrojovat a připravovat svůj průmysl na potenciální konflikt velkého rozsahu a svoje armády na válku.

Zvolení Donalda Trumpa a jeho výroky na adresu Severoatlantické aliance, zastavení pomoci Ukrajině a vyhrožování našemu dánskému spojenci obsazením Grónska, pak vedlo k tomu, že se Evropané začali zamýšlet nad tím, jak si zajistit vlastní obranu, která bude schopná se Rusku a dalším nepřátelům ubránit buď s americkou pomocí, anebo bez ní.

To jsou dvě jednoduché roviny, ve kterých se momentálně stav evropské bezpečnostní a obranné politiky nachází. Momentálně neexistují palčivější problémy, které by přímo ohrožovaly samou podstatu evropské bezpečnosti. A když v tomto kontextu mluvím o evropské bezpečnosti, je do ní pevně umístěna bezpečnost také naší republiky, protože jsme členem jak Evropské unie, tak Severoatlantické aliance.

Po zvolení Donalda Trumpa, který sliboval, že válku ukončí do dvaceti čtyři hodin hodin a který neskrýval názor na potřebu zastavení pomoci Ukrajině, bylo Kyjevu i Evropanům jasné, že se na Spojené státy půjde spolehnout jen těžce. Na konci roku 2024, tedy zhruba měsíc před uvedením nového amerického prezidenta do funkce, se začalo diskutovat o tom, jaké bezpečnostní záruky bude Evropa schopná Ukrajině poskytnout.

Tyto debaty nakonec 2. března 2025 vedly k vytvoření takzvané koalice ochotných, kdy cílem bylo “ujistit, podpořit a ochránit Ukrajinu tak, aby jakékoli mírového urovnání chránilo před rizikem budoucí ruské agrese”. Čistě pro zajímavost, tehdejší ukrajinský ministr obrany popsal vznik koalice jako strategický krok k modernizaci bezpečnostní architektury Evropy.

Koalice si stanovila čtyři prioritní oblasti, mezi které patří vzduch, moře, země a ukrajinská armáda. Z těchto základních pilířů, vyplývají i všechna další opatření, včetně poslání svých sil na Ukrajinu v případě uzavření příměří, aby se Rusko neodvážilo ho porušit.

Většina kroků, které koalice dělala, ať už to byly konzultace, vytvoření koordinačních a velitelských štábů, vytvoření právně závazných záruk pro Ukrajinu pro její bezpečnost a v neposlední řadě nadcházející vojenská cvičení a poskytnutí licencí pro výrobu interceptorů Aster nebo střel s plochou dráhou letu SCALP, je tím či oním způsobem spojeno s Ukrajinou. To zaprvé.

Zadruhé, koalice ochotných, je v mých očích předstupněm k vytvoření vlastní obranné evropské aliance, která se buď integruje do NATO, anebo vznikne jako samostatná paralelní bezpečnostní struktura pro evropské spojence. Nepůjde však o nějaké formální členství, ve kterém se povezeme jako černí pasažéři v případě Severoatlantické aliance. Spojenci budují a budou očekávat od ostatních členů budování reálných vojenských a průmyslových kapacit, aby byly schopné skutečně se hrozbě bránit. A do celé této hry vstupuje náš premiér.

Antibalistická koalice

Včerejší jednání v Paříži, po kterém se přijala deklarace o vytvoření protibalistické koalice, je naprosto nevyhnutelným důsledkem snah spojenců vytvořit vlastní protiraketovou obranu a pomoc Ukrajině se bránit před ruskými střelami. Je to očividné, naprosto pochopitelné a kdo čte otevřené zdroje, nemůže vůbec pochybovat o cílech této koalice (stejně jako širší koalice ochotných).

Jednání se účastní také Andrej Babiš, což je mimochodem jeho druhé jednání na tomto půdorysu. A jeho výstup pro veřejnost? Že součástí této koalice nejsme, že bychom se měli ptát předchozí vlády, proč tomu tak je a že by v koalici neměla být Velká Británie, protože není v Evropské unii.

A já si kladu hned několik otázek. Ví vůbec Andrej Babiš, na jakém jednání vůbec byl? Ví vůbec, že zakládajícím členem byla právě Velká Británie? Ví vůbec, že smysl této koalice je kromě vytvoření vlastní integrované protivzdušné obrany právě pomoc Ukrajině? A ví také, že Ukrajina bude jedním z klíčových hráčů, který se podílí na projektu Freja, kam bude dodávat kromě jiného protiraketové střely (jejich kvalitu nyní nehodnotím)?

Namísto toho, abychom si poslechli, proč by se tedy Česká republika v očích našeho premiéra měla této koalice účastnit, se dozvíme, že namísto toho, co se nyní dojednalo, bychom měli udělat projekt po vzoru Airbusu. Ten zaprvé existuje a říká se mu MBDA (mimochodem koncern vlastněný právě Airbusem) a zadruhé, že právě antibalistická koalice bude na podobném principu fungovat.

Dále se na otázku od novináře, jestli bychom tam tedy chtěli být, se dozvíme, že premiér mluvil s Macronem a o iniciativě se dozvěděl až dnes a že jde pouze o deklaraci, kterých je hodně. Že by to měl být společných projekt EU a že v ní Británie není a že všechno je o penězích a koordinaci a to je prý naše pozice. Na což bych se s dovolením ptal, co je tedy přesně naše pozice? Být někde, kam nebudeme dávat nic?

Nemluvě o tom, že Babiš opakovaně prokazuje svoji absolutní neznalost problematiky, kdy na otázku, co říká na společný vývoj Francie a Itálie, odpovídá, že je to pouze něco na papíře a že nic konkrétního ještě není. Což je naprostá ignorace všeho, co se dá i z otevřených zdrojů najít. Společných projektem Francie a Itálie je totiž vysoce efektivní systém SAMP/T, který slouží také na Ukrajině. Jeho protibalistická verze SAMP/T NG se přitom úspěšně testovala loni a měla by být Ukrajině také poskytnuta.

Náš premiér přichází ke stolu, na který nepokládá vůbec nic jako jakoukoli protihodnotu. Znovu opakuje, že Česká republika nebude ručit za půjčku 90 miliard eur, která se poskytla Ukrajině. Že se nepřipojila k německému návrhu 70 miliard eur ročně, které se mají Ukrajině poskytovat, což se schválilo v Ankaře. A že rozhodně nebudeme posílat vojáky na Ukrajinu, což je jeden ze smyslů právě koalice ochotných.

Co přesně tedy Andrej Babiš navrhuje ze své pozice za Českou republiku? Kde je ta výhoda pro naše spojence, která nás reputačně vyšvihne? Namísto toho zmiňuje muniční iniciativu, kterou dříve hanil, do které jsme sami donedávna přispívali minimum? Namísto toho se v našem prostoru šíří panika od Okamury, Rajchla a dalších podobných kreatur, které křičí kvůli malému příspěvku do programu PURL, aby se neřeklo, že neděláme vůbec nic.

A co mě zarazilo úplně nejvíc, byla Babišova odpověď na otázku, že pokud jsme členy koalice ochotných, jestli tedy budeme přispívat nějakým způsobem, například logisticky. Na což Babiš říká, že neví, že bychom měli něco konkrétního realizovat a “určitě ani nechceme”.

Česká republika mimo veškeré dění

To, co Andrej Babiš poslední dny a týdny v oblasti bezpečnosti předvádí, nakonec bude naprostou politickou a reputační katastrofou pro naši republiku. Chápu (byť s tím nesouzním), že je to částečně dáno jeho nezájmem a části tlakem naprosto nechutné kampaně SPD, ale to neznamená, že je to jakkoli obhajitelné.

To, co sledujeme v oblasti bezpečnosti a obrany v posledním roce, je příprava kontinentu na možnou válku a tvorba nové bezpečnostní architektury evropských spojenců. Neochota o tomto tématu věcně a racionálně diskutovat, nepovede k tomu, že si jakkoli vysedíme naše postavení v budoucím novém uspořádání.

Tím, že Babiš bude podléhat tlaku SPD a rádoby vlastenců a bude útočit na Ukrajinu, nedosáhne výsledků, které očekává. Nedávno jsem byl na semináři v oblasti výdajů na obranu. V prezentaci výzkumu Karlovy univerzity se mluvilo o tom, že historickou normou jsou tři procenta HDP na obranu. Ne proto, že je to nějaké náhodné číslo, ale že toto číslo zpravidla zajišťovalo slušnou obranyschopnost.

Tíhu těchto výdajů jsme mohli poslední dvě dekády do roku 2022 sdílet s našimi spojenci. Jenže situace se změnila. Naši spojenci se připravují, modernizují, přebírají zkušenosti od Ukrajiny (kterou my povážlivě ignorujeme) a navyšují své výdaje tak, aby jejich armády byly obranyschopné. Proto spolu také mluví a proto spolu vytváří nové projekty a iniciativy.

A náš premiér se rozhodl, že Česká republika bude stát bokem, protože pro něj nic z toho není dostatečně zajímavé. Problém je ten, že až tato vláda skončí, bude obrana o tři roky dál. Struktury, které se vytváří dnes, zřejmě budou mít nějakou právní relevanci. A Ukrajina bude součástí těchto struktur.

A my budeme koukat a ptát se, proč stojíme bokem a nikdo nás nebere vážně. Budeme zaskočení a v lepším případě možná stihneme za mnohem vyšší cenu dohánět náskok. Problém je, že za to Babiš, ani nikdo z těch, kdo dnes sabotují veškeré snahy republice pomoci, neponese odpovědnost.

Vážení čtenáři,

Jestli pro vás moje analýzy mají cenu, staňte se předplatitelem na Forendors. Za cenu dvou káv měsíčně dostanete bonusové analýzy, které jdou do hloubky jak rusko-ukrajinské války, tak i evropské bezpečnostní a zahraniční politiky, a zároveň pomůžete s dalším rozvojem blogu.

Ikona [$] je na jednorázový příspěvek. Díky, že u toho jste.