Den Nultý - 0 KM

Tak. Nalejme si čistého vína. Cestování vlastně asi nesnáším. Čím jsem starší tím víc rozumím Mirandě a jejímu moudrému rozhodnutí vyrazit na prázdniny raději “to the town you live in”.

V nultý den těsně před dlouhým road tripem s cílovou stanicí Švédsko si nevyhnutelně kladu otázku, proč radši v duchu svého tatínka nevyrazím na výlet spíše na nejbližší místní hřbitov (“A co kdybychom si zašli na hřbitůvek?”)

Když jsme na cestu Evropou autem s naší kočkou Juli vyráželi poprvé, rozhodli jsme se jakožto novopečení rodiče plní naivního optimismu většinu cesty kempovat. Už v prvním polském kempu se naše kočka rozhodla oběsit na vodítku.

V druhém použila svého dlouhého huňatého ocasu jakožto štětce a stěny stanu využila jakožto své plátno. Malovala svým průjmem.

Ano, ten první road trip měl své stinné stránky, ale byly jsme mladí a plní elánu, a proto jsme vyrazily na druhý, pro změnu v lednu uprostřed sněhové kalamity a abychom se se svou vintage Thalii sněhu vyhnuly, vzaly jsme to omylem přes Šumavu. (Kdo má vědět, že je Sušice brána Šumavy?) Naštěstí jsme si do kufru přibalily lopatu, pro případ. Bohužel o pár dní později v Calaise nebylo po sněhu ani stopy, nijak jsme si tedy komentář celní úřednice, jež nám kufr kontrolovala, nebraly osobně. („C'est bizarre.“)

Před třetím road tripem to náš zánovní Citroen vzdal u místní samoobsluhy už týden předem. V pátek odpoledne. Ve třiceti osmi stupních. Nejen že se nerozjel, pro jistotu se ani nezamykal. Bylo to dlouhé parné odpoledne čekání na odtahovku (alespoň jsme nestály uprostřed britského kruhového objezdu jako rok předtím). Citronenův výpadek měl alespoň tu výhodu, že jsem zjistila, že nemáme pojištění.

Během čtvrtého road tripu začal vydávat divné zvuky po první noci v Polsku (nebo spíš ve dvě ráno, kdy jsme ubytování opouštěly, protože kočička pěla na pokoji árie od chvíle, kdy jsme ji pobavily tím, že jsme si šly lehnout). Nicméně možná proto, že byly dvě ráno a já cítila tíhu na hrudníku, jež jsem si diagnostikovala jako infarkt (a kočička svým repertoárem přešla k opeře), rozhodla jsem se ty zvuky ignorovat, a tak jsme si na ně zvykly, že jsme pak po pár tisících kilometrech zpátky v českém servise krčily rameny, když se náš mechanik zděšeně ptal: „Copak to neslyšíte?!“

Jo, road tripy jsou kouzelné. Zvířátko, jež si berete s sebou, jim navíc dodává ten správný adrenalin. A i když si nultý den svou přehnanou imaginaci raději otupuju alkoholem, nakonec se nic nevyrovná tomu pocitu na parkovišti v Burlövu, kde konečně vysednete na švédské půdě a jako nadržený puberťák běžíte do prvního Pressbyrånu ostentativně objednávat bryggkaffe dlouho nepoužívanou švédštinou.

It is all so much worth it.