Den Třetí – 432 KM

Ten začne v hotelovém bazénu se slanou vodou a výhledem do rákosí (!!!) a dokonalou snídaní a pak cestovatele čeká ta čest v podobě průjezdu kolem Kodaně a po čarodějném mostě zvaném Öresund až do Švédska.

Někde jsem se už zmínila, že na dálnici dostávám panický záchvat a proto se jí vyhýbám (viz. Bedihošť) (věřím, že o něm tady už zmínka zazněla). V ostatních evropských zemích se ale i dálnice může proměnit v potěšení. Jedním z nich je čtyřproudovka kolem Kodaně (a to se opět opakuju), ale být součástí takhle funkčního soukolí prostě jednoho nadchne. Zkuste si to.

Tady by cesta mohla klidně skončit, ne však, pokud se vydáváte dál na sever (čti do Stockholmu). Vím, že jsou tací, kteří do města postaveném na stovkách ostrovů dojedou z Česka na jeden zátah (můj bratr), ale ti s sebou nejspíš nemají kočku. Protože Juli po sedmi hodinách už ostentativně vstává v přepravce a vokálně se dožaduje dojetí do místa určení. Nedivím se.

Proto nás obvykle i třetí den čeká zastávka v nějakém kouzelném (rozuměl bizarním místě). Jednou to byl dům u továrny na dřevo (tu na bookingu neavizovali), kde nešla elektřina, jindy obří dům z konce osmnáctého století s přibližně osmi ložnicemi, teď domek pro skřítky se stropem, kde musím shýbat hlavu i já (jsem liliput).

Ale to všechno bledne. A je to fuk. Protože jsem ve Švédsku. A protože už jsem byla v ICE a zažila nákupní orgasmus (jako zkuste si zajít do ICA Stormarknad a milovat jídlo!). A všude mají černou kávu a sladké pečivo a lesy jsou plné bříz a všechna jezera vhodná ke koupání a vzduch reálně voní jinak (to je pravda!).

Takže i zpráva z finálního ubytování o tom, že budete deset dní bez záchodu, to je všechno opravdu jedno.