Kam zmizeli opravdoví podivíni?

Nemohu se zbavit pocitu, že z povrchu zemského začínají mizet podivíni.

Nemyslím lidi, kteří mají extravagantní brýle, tetování nebo zelené vlasy. To všechno už patří do běžného života a většinu z toho můžete mít do druhého dne. Myslím skutečné podivíny. Totálně nepřizpůsobivé osobnosti.

Místní figurky, bohémy, samorostlé filozofy, výstřední profesory, štamgasty, umělce a lidi, kteří chodili světem podle vlastního, poněkud porouchaného kompasu.

Někteří byli okouzlující, jiní nesnesitelní a někteří nejspíš obojí. Každopádně se nedali přehlédnout. Místo osobní značky, kterou budujeme dnes, měli pověst. A to není totéž.

Pan Sova u nás vybíral odpadkové koše, tepláky nosil převázané provázkem a spal ve skříni položené na podlahu. Muž, kterému nikdo neřekl jinak než Belmondo, fandil Baníku a mluvil, zvláště pokud nebyl tázán. Jednou za mnou běžel přes náměstí až do dveří a volal: Paní, paní, ve-ve-ve-ve…! Až jsem se zastavila, dořekl: Veselé Velikonoce!

Možná si minulost romantizujeme. Každá generace ráda tvrdí, že za jejího mládí byli lidé odvážnější a tráva zelenější.

Podivíni minulosti nebyli automaticky zajímaví jen proto, že pili absint a neuměli platit nájem.

Přesto mi vrtá hlavou, kam se poděla ona zvláštní kategorie lidí, kteří byli opravdu nezařaditelní.

Punker, bohém a vesnický podivín samozřejmě nejsou jedna a táž figura. Jeden se proti systému vymezoval vědomě, druhý si z něj mnoho nedělal a třetí se do něj možná nikdy pořádně nevešel. Spojovala je skutečnost, že jejich odlišnost nebyla umělá stylizace, ale součást života.

Když se dívám na Hříšné lidi města pražského, fascinuje mě galérka kolem Jedové chýše. Lidé na hraně zákona, drobní zloději, prostitutky, různí pochybní existenci, kteří přitom tvoří vlastní svět. Mají svoji řeč, vlastní hierarchii, pravidla i jakousi čest galérky. Je to vlastně paralelní město uvnitř města. Vedle oficiální společnosti existuje jiná, která se řídí svými zákony.

A podobné paralelní světy mívali i bohémové, umělci, anarchisté nebo nejrůznější městští podivíni. Nešlo o stejné lidi a už vůbec ne o stejné hodnoty.

Spojovalo je spíš to, že žili trochu mimo hlavní proud a vytvářeli si vlastní prostředí, ve kterém jejich způsob života dával smysl.

Nemuseli proti systému vždycky vědomě bojovat. Někdy v něm jen odmítali nebo nedokázali žít podle očekávání ostatních.

Dnes mám někdy pocit, že tyhle světy mizí. Ne nutně proto, že by zmizeli lidé schopní vzpoury nebo výstřednosti, ale protože se rozpouštějí místa a komunity, ve kterých mohli dlouhodobě existovat.

Dnes jsme individualitu povýšili na občanskou povinnost. Všude čteme, abychom byli sami sebou. Nikdy jsem nepochopila, kým jiným bych mohla být? Celý svět nás učí, jak být originální. Což je samo o sobě dost podezřelé. Když tisíce lidí sledují stejné návody, jak najít svůj autentický styl, co může být výsledkem? Zřejmě zaměnitelná a disciplinovaná demonstrace individuality.

Výstřednost se změnila. Dnes je jen jedním z módních stylů.

I kdybyste si na hlavu dali použitý nočník, nikdo se za vámi zřejmě neotočí.

Všechno, co kdysi mohlo vyvolat pohoršení, lze dnes koupit v obchodním centru, kombinovat podle tutoriálu a označit správným #hashtagem.

Systém už se nemusí vzpoury bát, protože ji sám sériově vyrábí a prodává. Ve chvíli, kdy lze téměř každý projev nekonformity převést na produkt, estetiku nebo obsah, začíná být těžké poznat, kde končí styl a začíná skutečná neposlušnost.

Opravdový podivín bývá nepraktický. Nevejde se do tabulek, pracovních návyků a někdy ani do běžného provozu společnosti. Podivínství vyžaduje čas bez jasného účelu.

Sedět tři hodiny u jednoho kafe a ještě třetí hodinu si o něj hřát ruce. Toulat se jen tak. Psát něco, co si nikdo neobjednal. Vyrábět věci, o které nikdo neprojevil zájem. Ztratit celé odpoledne a nevytvořit z něj vůbec žádný výstup. Takový život vypadá z hlediska současné posedlosti efektivitou skoro podezřele.

Máme aplikace, které nám měří spánek, kroky, soustředění, kalorie i čas strávený v telefonu. Dokonce i odpočinek se dá optimalizovat. V takovém systému by bohém působil jako chyba v továrním nastavení.

Možná proto nám nemizí lidé schopní výstřednosti. Spíš mizí prostor, ve kterém výstřednost nemusí k ničemu vést.

Bohémský život znamenal vyjít s málem, jenže i tento způsob života potřebuje nějakou infrastrukturu.

Levný pokoj. Levnou hospodu. Ateliér, který není investiční nemovitostí. Kavárnu, kde vás nechají sedět celé odpoledne. Čtvrť, kterou ještě nikdo neobjevil jako skvělou investiční příležitost. Z míst s atmosférou se stávají takzvaně autentické lokality. Části měst, kde se daří komunitnímu životu, začnou očichávat developeři.

Být bohémem a podivínem je v dnešní době vlastně luxus.

Musíte mít kde bydlet, z čeho platit účty, a hlavně dostatek sebevědomí, abyste čas, který by bylo možné zpeněžit, skutečně strávili podle svých představ, a ne představ ostatních.

Nikdy jsme neměli tolik možností ukázat, kdo jsme. A možná jsme nikdy tolik nepřemýšleli o tom, jak při tom vypadáme. Autenticita se stala veřejným výkonem. Musíme nejen být sami sebou. Musíme to také správně komunikovat. Někde uprostřed téhle úvahy mě napadá, jestli jsme si trochu nespletli individualitu se sebeprezentací.

Skutečně výstřední člověk totiž nevyčnívá proto, že chce být viděn. On prostě neumí být jiný.

Módní rebelie se dá sundat večer s bundou. Skutečná nekonformita vám komplikuje život každý den, i když, možná zvláště když, se to vůbec nehodí. Dnes jsme vůči odlišnosti proklamovaně tolerantnější. Zároveň ale existuje obrovský tlak být funkční. A pokud možno proměnit svoje zvláštnosti v něco pozitivního, uchopitelného a alespoň trochu produktivního.

Možná proto dnes opravdový punk není tam, kde ho hledáme. Číro už nikoho nevyděsí. Tetování už dávno nepředstavuje společenskou vzpouru. Roztrhané kalhoty může prodávat nadnárodní řetězec za hodně vysokou cenu.

Skutečná nekonformita se možná rodí v našem odmítnutí neustále se prezentovat.

V právu nemít ze všeho výstup. V názoru, který se nevejde do žádné debatní skupiny. V životě, který nepotřebuje být optimalizovaný na výkon. A možná také v odvaze být někdy trapný a směšný.

Možná jsme se tedy podivínů nezbavili. Jen jsme se naučili přijímat jinakost hlavně tehdy, když ji dokážeme nějak pojmenovat. Máme pro ni subkulturu, komunitu, estetiku, hashtag. Jakmile dostane název, přestává nás tolik zneklidňovat. Víme, kam ji zařadit.

Skutečný podivín je možná člověk, pro kterého ještě žádná kolonka neexistuje. A možná proto nás pořád trochu děsí.

Ne proto, že je jiný.

Ale protože nám připomíná, že svět nemusí být uspořádaný podle kategorií, které jsme si pro něj připravili.