Proč má smysl dělat věci, které se vůbec nevyplatí

 Esej o bytovém divadle, potřebě být chvíli viděna a zvláštní ekonomice pozornosti

Jednou za rok potřebuju zazářit.

Vím, jak to zní. Jako by mi nestačilo mít práci, rodinu, střechu nad hlavou a relativně funkční domácnost. Potřebuju ještě reflektor.

Ano. Potřebuju.

Ne pořád. To by mě velmi rychle unavilo a mé okolí patrně ještě rychleji. Většinu života mi docela vyhovuje stát trochu stranou, pozorovat, poslouchat, ptát se, dávat věcem tvar a pomáhat druhým, aby byli vidět. Je to ostatně velká část mé práce a nejspíš i mé povahy.

Ale právě proto si jednou za čas chci stoupnout doprostřed. Chci si vzít něco hezkého, postavit se před lidi a chvíli si užívat, že se dívají právě na mě. Chci je překvapit. Chci slyšet smích na místech, kde jsem doufala, že přijde. Chci vidět, že je něco dojalo. Chci potlesk. Chci obejmout lidi, kteří mi řeknou, že se jim to líbilo.

A čím jsem starší, tím méně chápu, proč bych kolem toho měla chodit po špičkách a rychle dodat nějaký ušlechtilejší důvod. Protože přesně to děláme.

Když něco uděláme prostě proto, že jsme to chtěli, začneme velmi rychle vysvětlovat, k čemu je to dobré. Nechceme jen cestovat, chceme poznávat jiné kultury a rozšiřovat si obzory. Nechodíme tančit, protože nás baví tančit, ale protože pohyb prospívá tělu i psychice. Nečteme romány, protože je radost několik hodin žít v hlavě někoho jiného, ale protože čtení rozvíjí slovní zásobu, empatii a kdovíco ještě. I nicnedělání jsme museli přejmenovat na regeneraci, aby nevypadalo, že opravdu neděláme nic.

Jako by pouhé „prostě jsem to chtěla “ nebylo dostatečný argument.

Možná proto máme tak rádi slovo smysl. Potřebujeme ho nalepit na věci, které jsou drahé, nepraktické, časově náročné nebo prostě jen naše. Smysl z nich udělá legitimní položku.

Najednou už jsme neutratili peníze za nesmysl, ale investovali do zážitku. Nezabili jsme odpoledne s přáteli, ale pečovali o vztahy. Nehráli jsme si, ale rozvíjeli kreativitu. Dospělost má podivuhodnou schopnost převést skoro všechno na účel.

A přitom možná některé věci děláme právě proto, že žádný rozumný účel nemají.

Kdo je vidět

Celý profesní život pracuji v oborech, kde se pozornost vyrábí především pro druhé. Jako novinářka se ptáte proto, aby mohl mluvit někdo jiný. V PR a práci mluvčí pomáháte někomu jinému, aby byl vidět, slyšen a pochopen. Jako copywriterka píšete věty, které se objeví pod cizím jménem, na cizích stránkách nebo v ústech cizího člověka.

Je to zvláštní druh práce. Když ji děláte dobře, vaše vlastní přítomnost může být téměř neviditelná.

Není na tom nic nespravedlivého. Je to princip té profese. Novinářský rozhovor není dobrý proto, že z něj všichni poznají, jak báječné otázky měl novinář. Dobrý text začne patřit tomu, kdo ho říká, podepisuje nebo pod svým jménem publikuje.

Mám tu práci ráda. Vážně. Jenže když člověk třicet let pomáhá formulovat příběhy ostatních, může ho občas napadnout, kde je ten jeho.

A tady začíná problém s pozorností. O pozornosti se dnes mluví hlavně jako o něčem, čeho je příliš. Bojuje se o ni, monetizuje se, měří se její délka, platformy ji potřebují udržet a každý, kdo něco zveřejní, dostane vzápětí tabulku s informací, kolik lidí se dívalo a jak dlouho vydrželi. Jenže lidská pozornost není totéž, co dosah.

Když chceme pozornost, většinou nepotřebujeme více očí. Potřebujeme konkrétní oči.

Dítě nechce, aby se na jeho obrázek podívalo sto náhodných lidí. Chce, aby se podíval táta. Člověk může dostat desítky blahopřání, a přesto celý den čekat na jedno jediné. Můžeme mít stovky reakcí pod fotografií a zkazí nám náladu, že si jí nevšiml někdo konkrétní. Pozornost je zvláštní měna právě tím, že její jednotky nejsou zaměnitelné.

A možná proto je tak zavádějící říkat, že někdo potřebuje pozornost, jako by šlo o množství. Často jde totiž spíše o vztah.

Protiúkol

Loni jsem si vymyslela svůj protiúkol. Jednou za rok se nechci ptát, co chtějí říct druzí. Nechci někomu pomáhat zazářit. Nechci připravovat text, pod kterým bude podepsaný někdo jiný. Chci vytvořit něco svého a pozvat lidi, aby se přišli dívat.

Můj protiúkol se jmenuje Dvorní divadlo. Je to varianta bytového divadla, pouze čtyřicet lidí se nám do obýváku nevejde, takže je posadíme na dvůr. Z hlediska efektivity je to naprosto ztrátový podnik.

Napíšu divadelní hru. Přemluvím několik lidí, aby ji hráli. Zkoušíme. Pozvu hosty, kteří se často navzájem ani neznají, k nám domů. Sháníme židle, posezení, jídlo, pití, hudbu, rekvizity, světla, dárky a všechny další věci, které člověka nenapadnou, dokud nezačne pořádat divadlo na vlastním dvoře.

Letos jsem navíc dostala nápad, že po autorské jednoaktovce vystoupím sama. Litovala jsem toho? Před akcí každý den, poslední noc každou hodinu.

Několik týdnů práce kvůli několika hodinám jednoho srpnového večera. Přípravy, nervy, peníze, přesouvání nábytku, vaření, zkoušení, sledování předpovědi počasí s intenzitou pracovníka krizového štábu. A když všechno dobře dopadne, druhý den po celé té slávě zůstanou špinavé skleničky, hromady nádobí a lidé, kteří nemají sílu vstát.

Je to naprosto neefektivní. A já to miluju.

Co se nám musí vyplatit

Na efektivitě samozřejmě není nic špatného. Bez ní bychom patrně většinu života strávili hledáním klíčů a placením penále. Zvláštní je spíš to, jak hluboko se ekonomický jazyk dostal do oblastí, které s ekonomikou původně neměly mnoho společného.

Investujeme do vztahů. Pracujeme na sobě. Budujeme svůj sociální kapitál. Nakládáme efektivně s časem. Vyhodnocujeme, co nám něco dává. Opouštíme činnosti, které nám už neslouží. Dokonce se někdy ptáme, zda nám určitý člověk ještě něco přináší.

Samozřejmě většinou víme, že mluvíme obrazně. Jenže metafory nejsou úplně nevinné. Když začneme o životě dlouhodobě mluvit jako o portfoliu, není tak překvapivé, že v něm začneme hledat výnos.

Pohyb je dobrý pro zdraví. Čtení pro mozek. Přátelé prodlužují život. Koníčky snižují stres. Cestování rozšiřuje obzory. Spánek zvyšuje výkon. Procházka podporuje kreativitu. Všechno je najednou užitečné.

Dokonce i věci, které lidstvo po staletí dělalo jednoduše proto, že byly příjemné, krásné, slavnostní, vzrušující nebo zábavné, potřebují dnes vedle sebe vysvětlivku -  nebojte se, má to pozitivní dopad.

Možná proto mě přitahují podniky, jejichž návratnost se obhajuje obtížně. Květiny na stole zvadnou. Slavnostní šaty většinu roku visí ve skříni. Narozeninový dort má tragický poměr doby výroby k době existence. Na svatbu se člověk připravuje měsíce a během jediného dne ji spotřebuje. Koncert skončí. Divadelní představení také. Přesto by bylo zvláštní z toho vyvodit, že květiny, šaty, dort, svatba, koncert nebo divadlo jsou špatně navržené produkty.

Jejich pomíjivost není výrobní vada. Možná jsme si jen příliš zvykli zaměňovat hodnotu s trvanlivostí a význam s užitečností.

Co od druhých vlastně chceme

Jenže jakmile k věci, kterou děláme pro sebe, potřebujeme nutně i další lidi, jednoduchost končí.

Kdyby mi šlo jen o to napsat divadelní hru, mohla bych ji napsat a uložit do počítače. Kdybych si chtěla jen vyzkoušet stand-up, mohla bych ho přednést zrcadlu, které je navíc publikum velmi disciplinované a málokdy ruší.

Já ale chtěla lidi. A tím vzniká závazek, který není skutečným závazkem. Pozvu člověka na něco, co je pro mě důležité. On má naprosté právo nepřijít. Jenže já zároveň doufám, že přijde právě proto, že ví, že je to důležité pro mě.

Tohle je podle mě jedna z komplikovanějších částí blízkosti.

Nečekáme pouze, že druzí budou respektovat naše potřeby. Často čekáme, že převezmou naši hierarchii významů. Že moje důležitá sobota bude důležitou sobotou i pro ně. Jenže takto to prostě nefunguje.

Každý žijeme uprostřed vlastní mapy událostí, lidí, povinností, únavy, radostí a katastrof. Co je v mém kalendáři zvýrazněno červeně, může být v cizím pouze jednou z několika možností. To nemusí znamenat, že mě ten člověk nemá rád. Znamená to také občas nepříjemnou skutečnost, že nejsem hlavní postavou jeho života.

Vím to. A přesto mě to pokaždé trochu překvapí.

Noc před letošním Dvorním divadlem jsem skoro nespala. Nebylo mi dobře, brala jsem antibiotika, práce bylo pořád strašně moc a do toho začali někteří lidé odříkat účast. Rozum samozřejmě chápal všechno. Lidé onemocní. Přihodí se rodinná událost. Něco se změní. Nikdo nemá povinnost přizpůsobit svůj život mému divadlu. A přesto mě některé omluvenky ranily.

Ti, kteří přišli

Pak se začal plnit dvůr.

Přicházeli lidé s květinami, vínem, dárky a otevřenou náručí. Každý z nich mohl být někde jinde. Mohl zůstat doma. Mohl jet na výlet, dívat se na televizi, sedět na vlastní zahradě nebo nedělat vůbec nic, což je někdy mimořádně lákavý program.

Místo toho přijeli k nám.

A v tu chvíli se ukázala ještě jedna zvláštnost pozornosti. Mnohem snadněji registrujeme její nedostatek než její nadbytek.

Jedna kritická poznámka přežije v hlavě déle než deset pochval. Jeden člověk, který nezavolal, zastíní pět těch, kteří zavolali. Jedna prázdná židle je nápadnější než třicet obsazených.

Možná není tak těžké pozornost získat. Možná je někdy těžší ji skutečně přijmout. Neodsunout pochvalu zdvořilým děkuji. Nezačít okamžitě vysvětlovat, co se nepovedlo. Neříct po úspěchu, že hlavně všichni ostatní byli báječní.

Prostě chvíli vydržet skutečnost, že se něco povedlo nám.

Mně se to ten večer povedlo. (Cítím se, jako bych tu stála nahá, ale vydržím to.)

Nejdřív se hrála moje autorská jednoaktovka o výročí svatby a nedovařeném kuřeti. Sama jsem si v ní nechala závěrečný štěk příšerné tchyně, což je role, kterou lze naštěstí zahrát bez dlouhodobé charakterové přípravy.

Potom jsem se postavila před lidi sama se svým stand-upem. Smáli se. Dojali se. Tleskali. Maminka se rozložila na prvočástky a pak se těžce skládala dohromady.

Podařilo se mi zazářit. A tentokrát tu větu nechci ničím opravovat ani doplňovat.

Musí z toho být něco víc?

Právě tady bych normálně měla začít vysvětlovat, že samozřejmě nešlo jen o mě. A skutečně nešlo. Po představení lidé zůstali na zahradě, povídali si, seznamovali se, opékali špekáčky. Seděli spolu lidé, kteří se běžně nevídají. Pozdě v noci se ti nejvytrvalejší přesunuli nahoru k tradičním řízkům s bramborovým salátem. Při loučení jsem zaslechla, jak si mezi sebou říkají: Tak zase za rok.

Mohla bych tedy celý podnik dodatečně ospravedlnit.

Říct, že Dvorní divadlo vytváří komunitu. Že spojuje lidi. Že kultura sbližuje. Že otevíráme svůj domov přátelům a vytváříme tradici. Všechno by to byla pravda. Jenže mě najednou zajímá, proč mám potřebu tuto obhajobu vůbec předkládat. Proč by nestačilo, že jsem to prostě chtěla?

To je možná otázka, kterou si kladu čím dál častěji. Kolik věcí v dospělém životě si ještě dovolíme chtít bez toho, abychom pro ně okamžitě vyráběli vyšší účel?

Dítě chce na kolotoč, protože chce na kolotoč. Ne protože si tam trénuje vestibulární systém. Chce postavit bunkr, přestože je z hlediska stavební životnosti katastrofální. Nakreslí obrázek, aniž by řešilo, zda ho někdo vystaví. Potom se postupně učíme, že čas je omezený, peníze se musí vydělávat a energie šetřit. To je samozřejmě nutná součást dospělosti.

Dvorní divadlo se mi najednou propojuje s mojí profesí mnohem víc, než jsem čekala. Velkou část života pracuji na věcech, které mají jasný účel. Rozhovor má vyjít. Text má něco sdělit. Klient něco potřebuje. Existuje zadání, termín, rozsah, faktura a člověk, který výsledek očekává.

Dvorní divadlo po mně nikdo nechce. A právě to je možná jeho největší luxus.

Protiúkol

Luxus v tom, že na několik týdnů věnuju obrovské množství práce něčemu, co nevzniká na objednávku, nemá klienta a nemusí splnit žádný cizí účel.

Samozřejmě chci, aby se povedlo. Chci dobrý text, dobré představení, smích ve správnou chvíli a spokojené hosty. Ale úplně na začátku není brief. Je tam odhodlání psát zase jednou něco pro sebe.

Možná proto považuji své divadelní pokusy za protiúkoly. Ne proto, že by moje práce byla špatná a toto bylo něco lepšího. Právě naopak.

Protiúkol potřebuje úkol, vůči němuž se vymezuje. Člověk, který většinu roku pracuje sám, možná potřebuje jednou za čas něco kolektivního. Ten, kdo pořád mluví, může chtít mlčet. Kdo celý den rozhoduje, může být šťastný, když mu někdo jiný řekne, kam má jít. A člověk, který většinu profesního života pomáhá druhým být vidět, si může jednou za čas stoupnout doprostřed sám.

Ne jako nápravu křivdy. Jako změnu směru.

Možná vůbec nepotřebujeme najít univerzální seznam věcí, které by měl každý člověk dělat jen pro sebe. Potřebujeme spíš vědět, čeho máme ve svém životě příliš mnoho a co v něm naopak skoro neexistuje. A pak občas vychýlit status quo na opačnou stranu.

Špatné účetnictví

Po Dvorním divadle jsme několik hodin uklízeli. Druhý den jsme byli vyřízení. Na stole zůstaly vázy plné květin, v lednici jídlo, ve skříni kostým a v telefonech spousta fotografií. Kdybych měla sestavit poctivou bilanci, nevím, co bych napsala do kolonky výnos.

Potlesk? Radost? Pocit, že jsem dokázala něco, čeho jsem se bála?

Žijeme ve světě, kde se spousta věcí vyplatit musí. Musíme vydělávat peníze, hlídat čas, rozumně zacházet se silami a někdy velmi pragmaticky rozhodovat, čemu je ještě můžeme věnovat. O to zvláštnější mi připadá představa, že stejnou účetní logiku přeneseme úplně všude.

Každá hodina musí mít důvod. Každá záliba výsledek. Každá touha obhajobu. A každá pozornost užitek.

Možná některé věci opravdu spojují lidi, rozvíjejí nás, vytvářejí tradice. Ale co když to všechno jsou až vedlejší účinky?

Proč by na začátku nemohla stát jen dvě pravdivá slova.

Chci to.

A pak jdu a udělám to.