Co můžu vynechat?
Na dovolené jsem chtěla kreslit lidi ve vodě.
Nešlo mi ani tak o plavce. Chtěla jsem zachytit něco, čeho jsem si pořád všímala.
Jak jsou lidi ve vodě šťastní.
Jenže byl tu jeden drobný problém.
Neumím dokonale kreslit plavce.
A oni navíc mají tu nepříjemnou vlastnost, že se pořád hýbou. 😄
Takže jsem začala hledat zkratku.
Co vlastně potřebuju nakreslit, aby tam pořád byl člověk ve vodě?
Potřebuju ruce? Nohy? Obličej?
Kolik čar potřebuju?
Co můžu vynechat?
A hlavně:
Co je na tom co vidím vlastně to podstatné?
A přesně tohle mě na skicování baví.
Nejen kresbu.
I to, jak se dívám.
Když nemůžu zachytit všechno, musím se rozhodnout, co vlastně zachytit chci.
Protože skicák není galerie, nebo portfolio.
NEMUSÍ v něm vznikat hotové obrázky.
NEMUSÍ být krásný.
A už vůbec ho NEMUSÍTE nikomu ukazovat.
Je to místo, kde si můžete zkoušet, jak se díváte na svět vy.
Někdy si něco nakreslím.
Někdy zapíšu větu.
Někdy barvu.
Někdy jen pár čar.
A někdy zjišťuju, kolik toho můžu z obrázku odstranit, aby v něm pořád zůstalo to, co jsem chtěla zachytit.
Často se mě lidé ptají, jak najít vlastní styl kreslení.
A čím dál víc si myslím, že styl není něco, co jednoho dne najdeme.
Není někde schovaný a nečeká, až se k němu konečně prokreslíme.
Vzniká postupně.
Tím, že pořád dokola děláme malá rozhodnutí:
Tohle je pro mě důležité.
Tohle už ne.
Někdo potřebuje deset čar.
Někdo jednu.
Někdo barvu.
Někdo detail.
Někdo si k obrázku potřebuje napsat půl stránky.
A někdo jedno slovo.
Mám doma krásnou knihu Martina Salisburyho Illustrators' Sketchbooks.
Jsou v ní skicáky různých ilustrátorů a právě na nich je nádherně vidět, že neexistuje jeden správný způsob skicování.
Každý je jiný.
Protože každý člověk jinak přemýšlí a jinak se dívá.
A skicák je podle mě jedno z míst, kde je to vidět nejvíc.
Když píšu newsletter, často nejdřív popíšu celou A4.
A pak škrtám.
A někdy z celé stránky zůstanou tři věty. Ty podstatné.
A tohle mě mimochodem baví i na práci Austina Kleona.
Ve svých Newspaper Blackout básních vezme existující text a většinu slov začerní. Nechá jen několik z nich a z původního textu najednou vznikne úplně nová myšlenka.
Vlastně je to stejný princip jako moje hledání plavce v několika čarách.
Proč tedy skicovat?
Ne proto, abychom se všichni stali ilustrátory.
A vlastně ani ne proto, abychom se naučili lépe kreslit.
I když se to pravidelným kreslením samozřejmě nejspíš stane.
Skicování nás podle mě hlavně učí DÍVAT SE.
Všímat si.
Zastavit se u něčeho o pár minut déle.
Rozhodnout se, co je pro nás důležité.
Hledat vlastní způsob, jak něco zachytit.
A postupně možná i vlastní způsob, jak něco říct.
Proto mám ráda každodenní skicování.
A když říkám každodenní, myslím tím samozřejmě „každodenní“ v hodně velkých uvozovkách. 😄
Nemusíte mít 365 dní nepřerušenou řadu.
Někdy pět minut.
Někdy jedna stránka.
Někdy jedna čára.
A někdy týden nic.
Důležité je podle mě něco jiného.
Dneska si zkusíme jednu malou zkratku.
Vyber si něco, co máš právě před sebou.
Hrnek. Květinu. Botu. Člověka. Cokoliv.
A polož si jedinou otázku:
Co je na tom pro mě nejdůležitější?
Nemusíš zachytit celou věc.
Zkus jen to, co tě zaujalo jako první.
Může to být jedna čára.
Tvar.
Barva.
Detail.
Nebo klidně jedno slovo.
To je všechno.
Nejde o to, aby ostatní poznali, co na stránce je.
Jde o to všimnout si, co z toho všeho skončilo právě na tvé stránce.
Protože skicování nemusí být o tom umět kreslit.
Může být jen způsobem, jak si všimnout toho podstatného.
Ve středu nás čeká první Skicáková středa v Pura Vida ateliéru.
Vznikla vlastně přesně kvůli tomu, o čem dnes píšu.
Chci vytvořit prostor, kde si na hodinu sedneme se skicákem a budeme si hrát.
Bez potřeby vytvořit něco „dobrého“.
Bez hodnocení.
A hlavně bez věty:
„Ale já neumím kreslit.“
Protože právě proto můžeš přijít. ❤️
Vezmi si skicák a tužku.
O zbytek se postaráme spolu.
Chci přijít na Skicákovou středu →
Krásnou neděli,
💌 Nevím, tak kreslím vychází každou neděli. Pokud tě baví přemýšlet tužkou, tvořit bez potřeby dělat věci správně a občas si něco zkusit se mnou, můžeš se přidat i k placenému odběru.